1J 5,6–8

Písně: 42, 618, 440, 559, 689, 197

Introit: Ž 42,2–4.12
Čtení: Mk 1,1–13
Text: 1J 5,6–8
Poslání: Jk 5,13

Milí bratři a sestry,

Ježíš přichází skrze vodu a krev. Z toho, jak je pro Jana důležité to zdůraznění, že nejen voda křtu, ale i krev kříže, můžeme „zrcadlově“ něco odhadnout o situaci ve sboru, do kterého píše. Boží přízeň, přítomnost – to ano. To bereme. Utrpení už ne. Máme tady vodu jakožto symbol nového života, požehnání, očištění. To jsou příjemné věci. Není divu, že se nám líbí. Máme rádi Ježíše, ke kterému hovoří Bůh, Ježíše plného sil, Ježíše přátelského, laskavého, pomáhajícího.

Krev, to je symbol utrpení. Je řeč o krvi kříže, o chvíli kdy nebe mlčí a Ježíš umírá opuštěn všemi – lidmi i Bohem. Tady je řeč o krvi oběti. Opět o něčem očišťujícím, ale ani zdaleka už to není taková pohoda, jako očištění vodou. Tady už se neprochází s vítězným smíchem Rudým mořem za svobodou. Tady je obětován beránek. Tady někdo trpí za moje hříchy.

Jan se nám dnes pokouší vysvětlit, že se to nedá oddělit. Že spolu s Božím požehnáním, Boží přítomností a přízní, vzápětí přichází i Boží očišťování i v takové podobě, která může bolet. A nejspíš to i bolet bude. Rozhodně to nebude něco příjemného, ale oddělit se to nedá. Ježíšův křest vodou úzce souvisí s prolitím krve na kříži. V okamžiku, kdy se rozhodneme Ježíše následovat, tak to ani u nás to nebude příliš odlišné.

Slavíme dnes svátek křtu Páně, ale z toho Ježíšova křestního příběhu, jak jsme si ho v prvním čtení připomínali, mne protentokrát zaujala více jeho souvislost, než Ježíšův křest, jako takový. Ježíš byl pokřtěn a hned byl vyveden na poušť. Tohle slovíčko „hned“ má Marek rád. Použil ho na desítkách míst jako jakýsi spojovací můstek. Když Marek řekne „hned“, tak tím čtenáře upozorní, že ty dvě věci spolu souvisí a my bychom tu souvislost neměli přehlédnout.

To je v tuto chvíli dost zajímavé, protože tentokrát nám spojuje Ježíšův křest s pokušením na poušti. Tím „hned“ Marek ukazuje, že i ty dvě věci spolu souvisí. Že to, co se děje v tak rychlém sledu, není trapná shoda okolností. Ježíš je pokřtěn, nebeský hlas potvrzuje jeho Boží synovství – a najednou „BUM!“ – poušť a na ní hlad, žízeň, satanská pokušení… To není náhoda. Tyto dvě události nějakým způsobem patří velice pevně k sobě.

Něčemu obdobnému se nevyhneme ani my. Na jedné straně jsou tu prožitky dobré, příjemné, povznášející. Často provázejí člověka na počátku jeho duchovní cesty. A pak přijde nějaký podivný zlom. To pěkné přestane kolikrát z minuty na minutu. „Bác!“ – a člověk najednou nemá nic, žádný náboženský prožitek, žádné hlasy z nebe ani Boží hlas v srdci. A jako by už tohle nestačilo k depresím, tak člověk nejen, že nemá nic, ale naopak prožívá osamění, trápení, pokušení. Kolikrát se to i stupňuje! Žádný Boží hlas z nebe nezní, naopak tu zní desítky jiných hlasů, které říkají, že je potřeba starat se o život tady a teď, protože jinak bude hlad, žízeň, samota. A přijde i satan a bude svádět, přemlouvat. Budeme čekat i ty anděly, o který mluvil evangelista Marek, že obsluhovali Pána Ježíše, jenže to trvá někdy moc dlouho, než se objeví.

Bylo fajn a není fajn. Změna, která se stane vlastně hned. To markovské „hned“, které vyjadřuje příčinnou souvislost, to nezapomeňme. Ani v našem případě to není náhoda! Není to trapná shoda okolností, že člověk zažívá chvilku nebe a chvilku ďábelské pokušení na poušti. To je Boží pedagogika. To je výchovné Boží působení a výchova se skládá nejen z pochvaly a pomoci, ale i z trestu Už v knize Přísloví (13,24) píše moudrý Šalomoun, že „…kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“ Výprask jako projev lásky?! Šalomoun si to zjevně myslel. Že by se mýlil…?

Jenže autor listu Židům tento přístup poznává i u Boha (Žd 12,5nn): „Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: ‚Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘ Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával?“ A pak myšlenka, kterou zvlášť vypíchnu: Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. Obojí tu musí být a jestliže jedno z toho chybí, je to přinejmenším na pováženou.

Nejen voda křtu, ale i krev kříže – to byla Ježíšova cesta. Nejen okamžiky slávy, ale i okamžiky ponížení. To je cesta, kterou Pán Ježíš šel tímto světem a došel až do Božího království. Jiná cesta se nevyhne ani nám a my si to připomínáme i symbolicky – křtem a večeří Páně. Voda a krev. Voda křtu ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého a v kalichu krev Páně, která se vylévá za nás a za mnohé na odpuštění hříchů. Okamžik radostného vyznání víry je vystřídán připomínkou Kristova utrpení, abychom nezapomněli, že tyhle dvě věci patří k sobě. Ne nadarmo v biblickém jazyce v jednom slově splývají slova „svědek“ a „mučedník“. To obojí je „martyr“. Naše cesta, ve které svědčíme o křesťanství, se projevuje nejen skrze vodu křtu a radostného vyznávání víry před tímto světem, ale i skrze krev kříže všeho možného našeho trápení v tomto světě. Nejen v tom, jak obstojíme v okamžicích slávy, ale i v tom, jak obstojíme v okamžicích trápení – v tom před tímto světem osvědčíme svoji víru. V tom tomuto světu dosvědčíme, jak je naše víra pevná. Jedno jako druhé je pokušením a tak stojíme-li v jednom jako v druhém, vždy je potřeba si dát pozor, abychom nepadli.

Pán Ježíš na vrcholu své slávy jistě byl populární. Lákal zástupy lidí, kteří toužili ho spatřit, prohodit s ním pár slov, vidět nějaký ten zázrak – přesně jako Herodes, který si chtěl užít nějakou tu šou! Pod křížem už jich stojí jen pár a dokonce i ti nejdůležitější se pak skrývají za zamčenými dveřmi. Ježíšův pohřeb zajišťují jinak neznámí učedníci, zbytek se buď zamyká, nebo zdrhá.

A pak čteme Skutky apoštolské. Po pár týdnech ti neučení a prostí mluví před vzdělanými teology. Ti ustrašení mluví před tisícihlavými zástupy. Kde se to láme? Od kterého okamžiku? Je to setkání se Vzkříšeným? Potvrzení, že Ježíš žije? Ne, není. Vzpomeňme si na příběh apoštola Tomáše. Ježíš se ukázal apoštolům, ale Tomáš tam nebyl. Když tam příště Tomáš byl, tak na apoštolech, kteří už Ježíše viděli, není vidět žádná změna. Jsou zase „za zamčenými dveřmi“, stále stejně ustrašení. I volba Matěje jako náhrada za oběšeného Jidáše, je stále ještě „interní záležitostí“. Takové to „nic po nás nechtějte, nikomu do nás nic není!“ A také si toho nikdo nevšímá, žádný další ohlas tohoto jednání nikde nevidíme. To si jen Ježíšovi učedníci poněkud zmateně cosi zplichtili sami mezi sebou. O pár dní později už o něčem takovém není ani vidu ani slechu.

Jenže o těch pár dní později všechno vypadá úplně jinak! Žádné zamčené dveře, žádný strach a také žádné organizování církevního teplíčka. Apoštolové jdou mezi lidi, káží, uzdravují, zvěstují evangelium. Kde se to zlomilo?!

Padesátý den po Velikonocích – Letnice. Svatodušní svátky. 50 dní je dost dlouhá doba. Číslo 50 nemá za sebou žádnou tajuplnou symboliku. Jediné co mne napadá, je, že to je prostě dost dlouho. 40 dní – to by ukazovalo k nějaké plnosti časů. Kdyby Ježíš něco udělal ten 40. den po Velikonocích, tak by se to dalo nějak čekat. A oni to učedníci také čekají! Jsou celí dychtiví. Je 40 dní po Velikonocích a oni hned na něj s otázkou: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ (Sk 1,6) Jenže 40. den nic a v dalších dnech také nic. A tak jsou učedníci dál spolu a modlí se. To mi připadá nejpodstatnější informace z celého toho období. V okamžiku krize, v okamžiku, kdy se nic neděje a když se něco děje, tak blbě, tak právě tehdy je důležité společenství a modlitba. Nemá smysl dělat, jako že nic, pochlapit se, zatnout zuby, napřít síly. Ono to sice zní drsňácky, ale nefunguje to. Je potřeba si rozvzpomenout na Ježíše. Takhle to prostě chodí – nejen voda křtu, ale i krev kříže. Nejen „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil!“, ale také poušť, hlad, žízeň, nikde nikdo a když se konečně objeví první živá bytost, tak je to ďábel a přichází s pokušením.

Právě tak učedníci! Nejen jásot …těch sedmdesát se vrátilo s radostí a říkali: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.“ (Lk 10,17), ale i okamžik, kdy někdo z těch, co nás podpírali, tak zradil. Ten, co tomu šéfoval, tak zapřel. Ti, co chodili s námi, tak zdrhli a za každým zaklepáním na dveře člověk tuší chrámovou stráž s meči a holemi, tak, jak ji viděli před pár dny v Getsemanské zahradě. V tu chvíli má člověk problém věřit i v okamžiku, kdy se mu zjeví sám Ježíš! Byť jen poznat, že to opravdu Ježíš je, tak už to je problém. Natož aby věřil tomu, že mu někdo jiný o nějakém Ježíšově zjevení vypráví. A trvá to dlouho! Déle, než by kdo čekal.

O Letnicích se to ale zlomilo. Dar Ducha svatého – to je ten okamžik, na který se čekalo. Seslání Ducha – a po něm je všechno jinak. Tedy – jinak… Dál se střídají okamžiky duchovních vzepětí a okamžiky pádů. Okamžiky, kdy je si Pavel užívá svědectví člověka, který byl vytažen do třetího nebe a sám Pavel má vidění Páně (2Kor 12,1), jsou vystřídány tím, že je pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát trestán holí, jednou kamenován, třikrát s lodí ztroskotal, noc a den jako trosečník strávil na širém moři. Byl v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu a nadto ještě na něj denně doléhá starost o všechny církve (2Kor 11,24). A ono těch okamžiků, kdy je apoštol na vrcholu slávy je, že by je na prstech jedné ruky spočítal, zato těch nepěkných je dnes a denně přehršel.

Něco je pořád stejné a něco je jinak. Apoštolové nedělají, jako že nic. Ani se nepochlapili, nezatnuli zuby, nenapřeli všechny svoje síly v naději, že to přece jde tyhle chvíle překonat. Tohle opravdu nefunguje. Duch svatý jim ale sdělil jedno tajemství – totiž že voda i krev svědčí o tomtéž. Křest i večeře Páně ukazují stejným směrem. Radost i bolest má jeden zdroj a tak ukazují stejným směrem. Svědectví Ducha svatého zní: přijmi okamžiky radosti právě tak, jako okamžiky bolesti. Jedno jako druhé je cesta, kterou prošel Pán Ježíš a ty ho následuješ. Není divu, že tě potkává to samé, jako jeho. Po sauně duchovního vzepětí je potřeba i ta ledová sprcha. Hned po křtu je poušť. Na poušti je satan, který se pokusí tě svést. Okamžik trápení je okamžikem, kdy se tě ďábel bude pokoušet odvést od Boha. Počká na tvůj hlad, na tvoji žízeň, na tvé obavy, na tvé touhy, na tvoje vzpomínky i očekávání. To všechno použije, připomene, překroutí s jedním jediným cílem – zapomeň na Boha. O tohle ďáblu jde. Proto ti leze do mozkových závitů a šeptá: „Pochlap se, zatni zuby, napři svoje síly! Jen přitom nemysli na Boha! Utíkej se do vzpomínek či růžových snů! Jen se nemodli… Plánuj, rozmýšlej, organizuj, jak z toho ven! Jen přitom nehledej Boží vůli…“ Slyšíte ďábla? O nic jiného mu nejde, než abyste zapomněli na Boha a začali spoléhat na cokoliv jiného – na sebe samé, na osud, na štěstí. To už je jedno, protože to je cokoliv jiného, než Bůh a ďábel vás má, tam, kde vás chce mít.

Duch ale svědčí o tom, že tam, kam ukazuje voda, tam ukazuje i krev. Tam, kam ukazují okamžiky, kdy je vám dobře, tam ukazují i okamžiky, kdy je vám mizerně. Jedno jako druhé vás chce dovést k Bohu. Když Ježíš oznámil učedníkům, že od nich odejde do nebe, čteme (J 16,5n), že „zármutek naplnil jejich srdce“. Ale Ježíš řekl: Prospěje vám, abych odešel. Učedníci potřebují něco, co vnímají jako špatné, protože jinak nebude něco nejen dobrého, ale mnohem lepšího, než předtím. Ježíš jim to vysvětlil, že z nebe pošle Ducha svatého. Ježíš mohl pomoci pár lidem. Mohl je posílit, povzbudit – ale byl omezen svým lidstvím. Duch svatý je právě tak všemohoucí Bůh, ale ničím takovým omezený není.

Že nás duchovní prožitky mají vést k bohu, tomu rozumíme. V tuto chvíli se ale dozvídáme, že stejný účel mají i ty okamžiky, kdy prožíváme ledacos, co nám je nepříjemné. Co bolí právě tak, jako apoštoly bolela již jen představa Ježíšova odchodu, natož, když s e sním museli rozloučit. Ale i věci mnohem „pozemštějští“, jako když apoštola bolely rány bičem, holí či kamením. Právě tak, jako trápí zklamání v těch, co se vydávají za přátele a ještě víc v těch, kteří opravdovými přáteli byli, ale v těžké chvíli selhali. Už na stránkách Nového Zákona se řeší i konflikty ve sborech, konflikty v rodinách, konflikty v sousedských vztazích s nevěřícími… Ta prvotní církev měla stejné problémy, jako máme my. Myslím, že nejsou potíže, které by už někdo neřešil – a tak, jako jsou problémy stále stejné, tak je stále stejné i řešení: svědectví Ducha že i tohle nás má vést k Bohu. Je to výchova právě k tomu, abychom konečně přestali spoléhat sami na sebe a začali se modlit a hledat Boží vůli, Boží vedení.

Amen.