1K 1,21–25

Písně: 614, 353, 446, 697, 685

Moudrost a bláznosvství
Introit: Iz 55,8
Čtení: 1Pa 15,29
Text: 1K 1,21–25
Poslání: Fp 4,4–7

Předává-li Hospodin svému lidu v Babylonu srze Izajášova ústa tento vzkaz: „Neboť nejsou myšlení moje jako myšlení vaše a nejsou cesty vaše jako cesty moje,…“ pak bychom od něj čekali asi něco jiného. Něco jasného a srozumitelného a ne řeč v hádankách. Něco, … třeba jako: „Nebojte se, už k vám míří vojsko v čele s králem Kýrem a ten vás z babylonského zajetí vysvobodí. Vrátíte se do své země, obnovíte své domovy i pole a znovu si postavíte chrám.“ Ale nic takového nezazní. Místo toho jen jakési, že z pařezu Jišaj vzejde proutek, čemuž lid rozumí, ale nechápe. Nechápe proč zrovna z Jišajova rodu by měl znovu vzejít někdo tak významný.

Nechápe ani Marie s Josefem, když po několika dnech hledání najdou Ježíše a ten místo omluvy jen řekne: „Jak to, že jste mne hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“

Že by nám nakonec dítě poučovalo rodiče? To by bylo pěkné bláznovství. Nemyslíte? To by to dopadlo! Zač by pak stalo přikázání: „Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí tvoje dnové na zemi,“ jak jsme o tom mohli slyšet minulou neděli. Jednal ale dvanáctiletý Ježíš opravdu bláznivě, když si místo pokorné omluvy dovolil poučovat své pozemské rodiče, že musí být vždy tam, kde se jedná o věcech jeho Otce?

Moudrost nebo bláznovství? Toť přímo shakespearovská otázka, kterou si musel sám v sobě vyřešit i Pavel. Moudrost, která mu velela, že člověk se do Božího království může dostat jedině tak, že bude před Bohem spravedlivý. A nebyl… Opravdu, milí bratři a sestry, nebyl před svým obrácením daleko od pravdy, jen tak drobet pozapomněl na Izajášova slova o tom, že Boží cesty a myšlení nejsou jako ta jeho. Ale teď – teď to všem kolem sebe, nejvíce však svým spolu bratřím v Jeruzalémě, připomíná: „Kde je vaše moudrost učení pánové a mudrci, když si Bůh ve své prozřtelnosti vybral to největší bláznovství za největší moudrost?“ Bláznovství lásky a milosti.

Moudrost, kterou nám ponejvíce určuji tradice. Moudrost babiček a dědečků, léty ověřené zkušenosti starších a moudřejších. A co král David když získal zpátky truhlu úmluvy a při svém triumfálním návratu křepčí a raduje se jako smyslů zbavený, až se za něj Míkal stydí? Kam se v tu chvíli poděla ta příslovečná královská vážnost? To David ze sebe opravdu musel na veřejnosti udělat šaška, až jím Míkal pohrdla?

Jistě, David ze sebe při triumfálním vjezdu do Jeruzaléma udělal totálního blázna, stejně jako se, možná podle nás, bláznivě projevovali navrátilci z babylonského zajetí, když po dlouhé době opět slyšeli slova z knihy Zákona.

A, milí bratři, sestry a přátelé v Kristu, přiznejme si to otevřeně. I my, poté, co jsme uvěřili a navštívil nás Duch svatý, jsme také křepčili nevyslovitelnou radostí. Plakali jsme, smáli jsme se, poskakovali jsme jako jehňata. Zpívali jsme a žvatlali jako nemluvňata.

Ani zamilovaní, a to v každém věku, se nechovají jinak. To možná jen genetičtí inženýři se u slova láska tváří vážně, když ne a ne přijít na její kód. Jen ti dva zamilovaní jsou nějací divní. Oba klidně běží přes křižovatku na červenou. Ona je schopna upustit nákupní tašky na chodník, i když ví, že v nich má sklenici jogurtu, a on se bezhlavě vrhá za ní, aniž by se rozhlédl, a to vše jen proto, aby byli už už spolu. A co Marie z Betánie? Počínala si pošetile, když nepomohla Martě s obsluhou Ježíše? Naopak! Byla před svou sestrou ještě pochválena, kdežto Martě bylo řečeno: „Marto, Marto, děláš si příliš mnoho starostí. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde.“

„… ale co je světu bláznovstvím, to Bůh vyvolil, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné,“ píše Pavel do Korintu, jako by se rozpomněl na Izajášova slova o tom, že cesty Páně jsou nevyzpytatelné a že Boží myšlení nejsou jako ta naše.

Vždyť Pavel je zná a to velmi dobře, protože on je také živým důkazem toho, že Bůh si ke své službě může vyvolit a povolat opravdu kohokoli.

Modrost nebo bláznovství? Ano, toť přímo shakespearovská otázka. Moudrost, která nám na veřejnosti velí zachovat si za každé situace dekórum a v žádném případě nedávat své emoce na odiv. To by přece bylo pod naší důstojnost, kdybychom něčeho dosáhli a chovali se podobně jako David.

A přece je na jeho chování něco zvláštního, co stojí za to, abychom tomu věnovali pozornost. On se totiž umí opravdově radovat a dává to okázale najevo. Křepčí, skáče, … oslavuje svého Hospodina jako smyslů zbavený a je mu v tu chvíli úplně jedno, že ho pozoruje celý jeho královský dvůr. Ano, je mu úplně jedno, že jím Míkal v tu chvíli pohrdla, protože on tančí Hospodinu svému Bohu.

A upřímně se radovat Hospodinu se přeci sluší. No… možná až takto? Udělat před ostatními ze sebe ….., to možná David opravdu nemusel, ale ti navrátilci z babylonského zajetí vlastně také nedělali nic jiného. Uprostřed čtení knihy Zákona nebo jeho výkladu bez jakýchkoli zábran buď klidně hlasitě zvolají „halelujááá“, anebo se rozpláčou, ale v každém případě – jakmile zazní ono Slovo, padnou na zem tváří k zemi.

Tak toto kdyby se stalo v některém z našich tradičních evangelických sborů, asi bychom takového člověka dříve nebo později vyvedli, protože na takové projevy víry nejsme zvyklí.

Víra – víra a radost z víry je, bratři, sestry a mílí přátelé, opravdu zvláštní věc. Každý z nás jí prožíváme jinak.

Abram uvěřil Hospodinovu hlasu, který k němu promluvil, opustil Cháran a vydal se s ním a svou rodinou do neznáma. Před Sodomou se s Hospodinem dokonce pustil do disputace. Ano, slyšeli jste dobře. Abraham si dovolil přít se s Hospodinem o počet spravedlivých v Sodomě, i když věděl, že jeho boj je marný. Když měl obětovat svého zaslíbeného Izáka, neváhal ani chvíli, protože důvěřoval slovu toho, který mu zaslíbil, že z Izáka vzejde obrovský národ.

Víra je tedy zázrak. Je to ten největší div, stejně jako láska. A vždycky, když se setkáme s láskou, vždycky uděláme něco nepředloženého. Něco, co bychom za normálních okolností nikdy neudělali. Možná bychom nebyli až tak výstřední jako David, anebo jako ti dva zamilovaní, o kterých už tu dnes byla řeč, jak o tom zpívá Pavel Dobeš ve své písničce „Něco o lásce“, ale třeba bychom se zachovali stejně jako Marie. Sedli si a s radostí a němém úžasu hltali každé slovo, které přichází od našeho Hospodina.

Neboť jest psáno: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“

Kdo máš uši k slyšení slyš.

Amen.