1Kr 19,9–18

Písně: 127, 688, 419, 469, 689, 485

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Kázání 11. října 2009
Introit: Ž 127,1
Čtení: Sk 5,17–42
Text: 1Kr 19,9–18
Poslání: Žd 3,7–8

Milí bratři a sestry,

ještě jednou se vrátím k proroku Elijášovi. Před dvěma týdny jsme si vykládali o tom, jak byl Elijáš ztrápen a unaven, jak se mu chtělo umřít a jak ho Bůh posílil. Vysvětlovali jsme si, že v našem životě nejde o to víc napřít své síly, ale nechat víc působit Boha. Příběh, který jsme právě slyšeli, sice přímo navazuje na text vykládaný před čtrnácti dny, ale souvislost v tuto chvíli nebude až tak zajímavá.

Dnes půjde o něco jiného. Naše myšlenky se posouvají o kousek dál. Dobře tedy – jde o Boha, jde o jeho vůli. Jde o to, aby v našem životě působil on. Teprve když bude pracovat on, pak ta práce má smysl. My se můžeme štvát a hnát, ale pořád bude mít to lidské dílo své mouchy. Něco tomu bude chybět. „Dům nestaví-li pevně Pán, byť budoval ho mistr sám, je nanic všechna práce ta, je zbytečná to lopota…“ zpívali jsme na začátku bohoslužeb 127. žalm.

Potud je všechno pěkné, jasné a srozumitelné. Chyba nastane v okamžiku, když si položíme otázku, co to tedy je to Boží dílo v tomto světě. Kámen na kámen na cestě za Pánem, dům mu postavím jen z pevných stěn… to se zpívá v jedné písničce o svatém Františkovi, když opravoval kostelík svatého Damiána. Jenže když se staví normální dům, tak to není zas tak složité. Tady už lidská moudrost docela pokročila a my víme, jaký kámen na jaký kámen. Což teprve, když se staví z cihel či dokonce z ytongu, to pak stavba domu frčí jak o život. Cihla, lepidlo, cihla, lepidlo – je to raz dva a chybu v zásadě nemůžete udělat. Jenže ono je nám jasné, že o tento dům tady nejde. Tady jde o dům našeho života a v téhle stavbě můžete nadělat chyb jak máku. Vůbec ne ze zlé vůle! To není tak, že by člověk schválně vzal cihlu, postavil ji na štorc a v další řadě pak dumal, jak jí obezdít, aby ta zeď byla rovně! My prostě v tu kterou chvíli nemáme tušení, co udělat, aby to bylo dobře. Říkával Jakoubek ze Stříbra, když tak s Mistrem Janem Husem dumali nad Viklefovými spisy: „Dejž, Bože, vprostřed uhoditi!“ Jak vyhmátnout jádro problému, protože jinak se k řešení nedostaneme! Ale odpověď jako na potvoru nepřichází a nepřichází a my zůstáváme bezradně stát.

Vzpomeňte si na první čtení a na moudrého Gamaliele. Známe ho z židovských dějin, známe ho z Talmudu. Ve shodě s obrazem líčeným v židovské literatuře, ho vidíme i v popisu Skutků apoštolských. Je to muž uvážlivý a laskavý. Velmi tolerantní, až bych se odvážil říct „liberální“. Vnuk rabi Hillela. Na biblické hodině byl připomínán talmudický příběh o člověku, který si zašel za dvěma rabíny a dožadoval se vysvětlení Tóry, dokud vydrží stát na jedné noze. Přísný a strohý rabbi Šamai tazatele okamžitě vyhodil, laskavý rabi Hillel mu řekl, aby se postavil na jednu nohu a pak mu řekl: „Nečiň ani ostatním to, co je tobě odporné! Tohle je celá Tóra a vše ostatní je jen komentář. Jdi a uč se to!“ Diskuse Šamai versus Hillel tvoří pak podstatnou část Talmudu a princip je zachován – Šamai a jeho důraz na přísnost, řád a zachovávání pravidel, Hillel a jeho důraz na laskavý přístup. Obě školy mají v té které životní situaci své opodstatnění, proto jsou v Talmudu vedle sebe bez vyzdvižení jedné školy a potlačení druhé.

My teď tedy máme před sebou vnuka a největšího žáka toho laskavého a tolerantního Hillela. Rabi Gamaliel, představitel Sanhedrinu, generačně vrstevník Pána Ježíše a autor právních výroků chránících třeba ženy po rozvodu. A tento člověk nad jiné moudrý a vzdělaný je pro mě teď ztělesněním pokory, ve které se neodvažuje vynést poslední slovo nad tím, jestli něco je nebo není Boží dílo v tomto světě. Je křesťanské učení z Boha nebo z lidí? A on poctivě říká: „Já nevím.“ Já nevím a nechci jít proti Bohu, kdyby to náhodou bylo jeho dílo. Nevyzpytatelné jsou cesty Hospodinovy a možná náš dobrý Pán nechtěl, abychom se nějak moc vyptávali. Izajáš, kapitola 55, verš 8: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.“ A já si myslím, že to v podstatě znamená: „Jsem záhadný, lidi. Berte to tak.“

Jsou otázky, na které nemáme a v dohledné době nejspíš nebudeme mít přímou odpověď od Hospodina. Nic to ovšem nemění na tom, že se s těmi otázkami musíme nějak vypořádat. To je situace, kterou řeší každý křesťan. Už apoštol Pavel píše (1Kor 7,25): „Co se týká neprovdaných, nemám žádný rozkaz Páně, ale dávám jen radu jako ten, kdo je pro milosrdenství Páně hoden důvěry. Domnívám se, že vzhledem k tomu, co má přijít, je nejlepší…“ bla, bla, bla – o tu konkrétní radu teď nejde. Jde o samotný princip, že na některé otázky prostě jednoznačnou odpověď nemáme a že jen ve spolehnutí se na Boží milosrdenství pak podle okolností situace, se odvažujeme nabídnout svoji odpověď v naději, že právě pro to Boží milosrdenství i my můžeme být hodni důvěry, byť na tu kterou situaci nemáme žádný rozkaz Páně.

To ale neznamená, že to tak nutně musíme také nechat. Jistě, že je na místě modlitba. Prosba o osvícení, prosba o moudrost, prosba o porozumění té které situaci, prosba o Boží vedení a pomoc. Měli bychom se ptát, měli bychom hledat Boží vůli – a ten dnešní elijášovský text mi pak cestu tohoto hledání komentuje. Do našeho hledání dává mimořádně důležitý důraz – totiž že ten Hlas Hospodinův je hlas tichý a jemný.

V tomhle světě bouří strašlivé větry rozervávající hory a tříštící skály – ale Bůh v tom není. Zemětřesení otřásají tímto světem, ale ani v tom zemětřesení se Bůh neskrývá. Ohně planou tímto světem – ale ani v tom ohni není po Hospodinu ani vidu ani slechu. To až napočtvrté přichází Hospodin. Dokonce neplatí ani to slavné „do třetice všeho dobrého a zlého“ už to konečně musí vyjít. Tehdy, když Bůh chce a tak, jak Bůh chce, tak promlouvá ke svému lidu.

Je toho hluku v našem světě více než dost. Pod náporem vichřic té které doby se bortí tisícileté říše, nerozborná přátelství těch kterých národů, smlouvy uzavírané na věčné časy se mění v cáry papíru. To, co bylo podle vší lidské moudrosti pevné jako skála, se drolí na prach – a přeci v tom nehledejme dílo Hospodinovo. My lidé jsme byli povoláni vládnout tomuto světu, a proto není divu, že se ta lidská vláda také nějak projevuje. Bohužel – tedy „budiž Bohu žalováno“ – projevuje se hlavně v ničení. Větry rozervávající hory našich slibů a tříštící skály našich předsevzetí, zemětřesení, která rozbíjí domovy i mezilidské vztahy, oheň, který pálí na popel věci krásné a vznešené – i to je lidské dílo v tomto světě a jednou z něj budeme skládat účty.

Hlas Hospodinův je tichý a jemný. V randálu toho našeho lidského díla se snadno přeslechne, ale je tu. Zní tímto světem a je potřeba ovinout si tvář pláštěm, postavit se před Hospodina a s vědomím toho, co nás trápí, čekat na Boží odpověď. Tím to ale nekončí – a to je podle mne druhá podstatná věc, která mi vyplývá z dnešního příběhu. Nejen snažit se zaslechnout Boží hlas, poznat Boží vůli – ale když už ji poznáme, tak se také podle ní zařídit. Elijáš dostal od Hospodina poměrně jasné instrukce, co má dělat. A Elijáš šel a udělal to přesně podle Hospodinova slova.

Haj hou – nechme teď Elijáše, ať dělá to, co jemu Pán Bůh poručil. Pro nás bude mít Pán Bůh dozajista jiný úkol než pomazávat panovníky a proroky olejem. To uposlechnutí samo o sobě je ale velice důležité. Když už člověk konečně pozná Boží vůli, měl by se podle ní co nejrychleji a co možná nejpřesněji zařídit. Když to neudělá, jako by nechal tak trošku zarůst své duchovní uši. Jinými slovy – otupil svoje svědomí, protože naše svědomí je asi nejzřetelnější „ucho“, kterým můžeme poznávat Boží vůli. Jenže je to naše „ucho“. Navýsost lidské a tudíž námi lidmi ovlivnitelné, poničitelné. S každým jeho poničením, pokřivením se dostáváme o krůček dál od Boha a od možnosti zaslechnout jeho hlas. A právě tak to funguje naopak! S každým uposlechnutím Boží vůle jsme si maličko pročistili své duchovní uši. Stali jsme se citlivějšími a vnímavějšími pro Boží vedení.

To není práce na týden či na měsíc. Elijášovi to trvalo řadu let, než si tyto uši pročistil natolik, aby rozpoznal, že v tom všem kraválu není po Bohu ani stopy a ani se nenechal tím kraválem ohlušit, že by samotný hlas tichý a jemný vůbec neslyšel. Žádný učený z nebe nespadl. Jistě, že jsou na světě lidé, kteří mají tu větší tu menší dispozice ten Boží hlas slyšet. Někomu to bude trvat deset let, někomu padesát, než se dostane na tuto úroveň. Někdo se na ni třeba nedostane vůbec. Nemáme-li všichni stejné schopnosti na úrovni těla a duše, nevidím nějaký zásadní důvod, proč bychom je nutně měli mít na rovině duchovní. Nezaběhneme všichni stovku pod deset vteřin, nemáme všichni hudební sluch či výtvarné cítění a právě tak nám Pán Bůh nedává všem všechny duchovní dary.

Ale člověk, který trénuje běh, se postupně zlepšuje. Vypracovává techniku, vylepšuje kondici, zvyšuje kapacitu plic – a nakonec skutečně běhá rychleji, než předtím. Jedna učitelka ze základní umělecké školy mi kdysi řekla, že ty jakési „přijímací zkoušky“ do těch nejnižších tříd v jakémkoliv hudebním oboru téměř vůbec nevypovídají o nadání a hudebním sluchu, ale jen o tom, jestli si rodiče se svými dětmi zpívali. Že je to téměř výhradně jen otázka, drilu, cviku co oddělí děti schopné zazpívat písničku od těch, které to nedokážou a přijaty nejsou. A až mnohem později se ukáže, jestli za tím drilem a cvikem je navíc ještě hudební sluch. Úplně stejný trýček platí i v oblasti duchovního života. Tam, kde začneme mluvit o dobru a zlu, si můžeme a máme vypěstovat citlivost na jejich rozlišování. Když je řeč o odpuštění vin – vzpomeňme si na apoštola Petra a na jeho otázku, kolikrát že má odpustit někomu, kdo se proti němu proviní. Nabídl určitou úroveň: sedmkrát. A Pán Ježíš mu na to říká: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát.“ (Mt 18,21) Toho sedminásobného odpuštění by třeba byl Petr schopen, ale Pán Ježíš ho vede k duchovnímu růstu.

Jistě, někdy Boží vůli neznáme. Nemá smysl si hrát na něco, co nejsme. To víme už z minulé neděle a z příběhu o Annaniášovi a Safiře; že to je cesta, která nemůže skončit dobře. Když tak váháme s hodnocením něčeho, jestli je to dobré či zlé a skutečně nevíme, pak je na místě si zcela gamalielovsky přiznat, že možná je to od Boha a možná ne, ale my to neokážeme posoudit. A pak je potřeba počkat a vidět, jak se věci vyvinou. Je-li to z lidí, zanikne to. Hitlerova tisíciletá říše skončila po šesti letech, po smlouvách se Sovětským svazem, co byly uzavírané „na věčné časy“, už také neštěkne ani pes. Je-li něco z Boha, pak se Pán Bůh sám postará, aby to nezaniklo. Přes tisíc let už přichází a odchází myslitelé, kteří říkají, že křesťanství je pasé. Že je zastaralé a že se nehodí do té které „moderní doby“. Kdo z nás se ještě nesetkal s myšlenkou, že v této době už není možné věřit v Boha – tváří v tvář vědeckému pokroku je přeci víra překonaná a zbytečná. A ejhle, on je za pár let překonán ten vědecký pokrok a věřící si pokojně věří dál. Něco na té víře bude, třebas je ten Pán Bůh záhadný a my kolikrát naprosto netušíme, proč že nás tímhle životem vede právě touto cestou a ne jinou a my se s tím jen horko těžko učíme žít.

V tomto všem tápání ale nesmíme zapomenout na hledání Boží vůle. I když ji hned nenalezneme, je potřeba hledat dál. V tu chvíli se nám začnou stavět do cesty překážky. Je toho v našem světě dost, co se snaží přeřvat Boží hlas. Všechny ty vichřice, zemětřesení a ohně kolem nás a kolikrát i v nás, to všechno je v drtivé většině případů hlasitější, než Boží hlas. Jak si tak ale už po léta cvičíme své duchovní uši, tak ten skutečný Boží hlas čas od času zaslechneme. V tu chvíli je potřeba za ním jít, protože jestliže nepůjdeme teď, tak příště to bude ještě těžší a časem třeba i nemožné. To je poselství úžasné knihy C. S. Lewise „Velký rozvod“. Cesta do nebe je otevřená pro každého. Byla, je a bude – ale vyrazit musíš teď hned. Když dneska zaváháš, zítra to budeš mít o to těžší. A pozítří už třeba cestu nenajdeš vůbec a skončíš v pekle. Ne proto, že by tě tam Pán Bůh chtěl mít, ale protože už se tobě nebude chtít jít z něj ven. Uzavřeš se v pekelném hluku vichřic, zemětřesení a ohňů – ale Hospodin v ničem z toho nebude. A tam, kde není Bůh – tam je peklo.

Když ale nezaváháš, když nezatvrdíš své srdce a poslechneš ten hlas, je to jako by sis šel zaběhat do Stromovky. Příště bez zadýchání doběhneš o jeden strom dál. Je to jako by sis přehrál stupnice na klavír. Zítra už tě to fis, cis, gis, dis, ais, eis, his bude trápit míň. Jako bys odpustil tomu druhému a příště se budeš muset méně přemáhat, aby ses na něj usmál. Jako bys jen tak, sám od sebe, řekl tomu druhému, té druhé něco pěkného a zítra budeš o kus lépe vědět, co jemu či jí dělá radost. Jako bys dneska přestal dělat něco, o čem víš, že bys s tím přestat měl a zítra tě napadne přestat s něčím, o čem jsi ještě dnes neměl tušení, jak to druhým vadí.

Na těle, na duši i na duchu se dá růst, sílit a krásnět. Jde jen o to začít ne od Nového roku, ne od zítřka, ale teď hned.

Amen.