1S 13,6–14

Písně: 96, „Otče můj, dnešní den“, 680, 648, „Kdo chce dál…“, 635

Introit: Ž 96,1–5
Čtení: 1K 3,11–15
Text: 1S 13,6–14
Poslání: 1Kr 8,61a

Bratři a sestry, milí přátelé,

Saul je v Písmu postava negativní, o tom není pochyb. A přitom jeho počátky byly tak slibné: Hospodin si ho vyhlédl a ústy proroka Samuele mu přislíbil svoji blízkost. V 10. kapitole 1. Samuleovy je to popsáno těmito slovy:

Vtom se tě zmocní Hospodinův duch a upadneš do prorockého vytržení a změníš se v jiného muže. Až se u tebe to znamení dostaví, proveď co se ti naskytne, neboť Bůh bude s tebou.

Tato slova skutečně došla naplnění. Saul se vší rozhodností svolal Izrael a vysvobodil Jábes Gileádský z obležení Amónců. Samuelova řeč ovšem měla pokračování.

Potom sestoupíš přede mnou do Gilgálu a já sestoupím k tobě, abych obětoval zápaly a připravil obětní hody. Sedm dní budeš čekat, než k tobě přijdu. Pak ti oznámím, co máš udělat.

Okolnosti, za kterých se toto ohlášené čekání uskutečnilo, ovšem byly úplně jiné, než jak se Saul asi původně mohl domnívat. Nebylo to čekání vítěze, ale čekání obleženého; čekání plné úzkosti. Morálka lidu upadala, všechny nahlodával všudypřítomný strach z mocného nepřítele. Kdo bude mít Saulovi za zlé, že v takové chvíli se snaží zachránit co se dá? Cíl je srozumitelný. Povzbudit lid kultickým úkonem, který současně nakloní Hospodina.

Ano, je to v rozporu se Samuelovými slovy, ale my tomu rozumíme. Jsme totiž zvyklí na to, že určité jednání sami zdůvodňujeme strachem, obavami. Bál jsem se, že by se mohlo stát to a to, a proto jsem udělal to a to. Argumentace strachem je společensky přijatelná; divní bývají spíše ti, kteří navzdory svému strachu v nějakém postoji vytrvají.

V době našeho příběhu to jistě bylo podobné. Ostatně, nejstarší lidská argumentace, kterou Písmo zaznamenává, je argumentace strachem, a patří Adamovi. „Uslyšel jsem tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“

Jenomže Samuel argumentaci obavami vůbec nepřijímá. Samuel byl jiný. Vymykal se normám tehdejším i dnešním. Mluvil a jednal přímo. A pro Saulův strach nemá pochopení. Pokusíme se pochopit proč.

Samuel Saula znal a věděl, že to není žádný strašpytel. Když čteme Písmo pečlivě, tak si uvědomíme, že v některých směrech byl Saul velmi důsledný, ba někdo by mohl snad i říci, že statečný. Smysl vyprávění o Saulovi by nám unikl, kdybychom si ho představovali jako slabého a neúspěšného krále.

Saul panoval 40 let a provedl Izrael těžkým časem na konci doby bronzové, v době, kdy Pelištejci měli technologickou převahu díky znalosti zpracování železa. Dokázal Izrael ubránit. Měl podle všeho talent na výběr spolupracovníků a dovedl vzbudit důvěru schopných lidí. Vybral vynikajícího vrchního velitele vojska, Ábnera, a znamenitě posílil velitelské kádry. Doslova čteme (1S 14.52) Když Saul spatřil nějakého bohatýra a statečného muže, přibral ho k sobě.

Když člověk jedná takzvaně ze strachu, tak se snadno může stát, že udělá něco, co je pro něj tak trochu výhodné. Máme snad hledat v Saulově předčasné oběti i nějaký postranní motiv, nějakou snahu o získání výhody.? Do jisté míry je to možné. Saul Samuele zjevně uznával, nicméně když Saul bude tím, kdo obětuje, tak v očích lidu Saulova prestiž stoupne. A o tu Saulovi jde, hodně mu o ní jde.

Zde sluší poznamenat, že formálně vzato izraelským králům přinášet oběť zakázáno nebylo. Ano, v přilehlých krajinách se vyskytovaly městské státy, kde král byl současně veleknězem. Nic však nenaznačuje, že by Saul o něco takového usiloval.

Co tedy bylo tím hlavním motivem Samuelova rozhořčení? Nehledejme v tom nějakou osobní nevraživost. Naopak, z Písma víme, že Samuelovi na Saulovi velmi záleželo. Když později došlo k definitivní roztržce mezi Saulem a Samuelem kvůli selhání Saule při pronásledování Amálekovců, tak čteme, že Samuel byl velmi smutný. Ten smutek trval tak dlouho, že se do věci vložil Hospodin a řekl Samuelovi: Jak dlouho ještě budeš truchlit nad Saulem? Já jsem ho zavrhl, aby nad Izraelem nepanoval.

Osobní negativní zaujatost tedy můžeme vyloučit. Samuelovým ostrým slovům lze rozumět především jako výrazu hořkosti, smutku, rozčarování, že Saul není tím, kým mohl být, kým měl být.

Tady musíme ale opatrně. Kdo z nás nemá pochybnosti, že skutečně je tím, kým měl být, že skutečně využil své hřivny, naplnil svůj potenciál? Znamená snad automaticky takovéhle selhání Boží zavržení? Tak to není. On se ten Saulův příběh vyvíjí, graduje. V Gilgálu Samuel neříká Saulovi, že ho Hospodin zavrhl. Říká: Teď však tvé království neobstojí. To neznamená, že okamžitě vypukne vzpoura, že porážka je neodvratná a blízká. Znamená to, že na Saulově díle se do budoucna nebude stavět. Že on nebude tím duchovním a dějinným základem pro Izrael. Že proutek vzejde z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Saulův dům bude opominut.

Z toho ale neplyne, že Saul je v tuto chvíli zcela diskvalifikován, že už se nedá nic dělat, že vše je rozhodnuto. To, jak Saul naplní zbývající léta svého kralování, je stále otevřeno.

Nicméně, i když tohle nahlédneme, a přijmeme, že Saulova budoucnost není v dané chvíli jednoznačně určena, tak v nás zůstává otázka: Nejsou ty důsledky jednoho jediného neuposlechnutí příliš dalekosáhlé?

Ono jde hodně o to, co si představujeme pod posloucháním. V mnoha z nás, a já určitě mezi ně patřím, je poslouchání spjato s představou, že někdo jiný, třeba učitel nebo vojenský velitel, a v těch smutnějších případech i rodič, uplatňuje svoji moc bez respektu k tomu, kdo má poslouchat. Jenomže s Hospodinem je to jinak. Poslouchat nebo neposlouchat Hospodina se na té hlubší rovině týká toho, zda jdeme směrem, kde je nebo není život. Příkazy, to je taková orientační pomůcka. A život, to není přežívání, to je plnost společenství, s Bohem i člověkem.

Jádro naše příběhu – alespoň tak se mi to jeví – je v tom, že Hospodin Saulovi takové společenství nabídl, a on ho odmítl. Ne přímo. Spíše tak, že Hospodina uznává, ale přesto ho ze svého života vytěsňuje. Navzdory tomu, že se s Hospodinem setkal, navzdory tomu, že ho Hospodin proměnil. A navzdory tomu, že v jistých okamžicích byl podle svědectví Písem schopen reflexe a schopen pojmenovat, co se to vlastně děje. V celkovém součtu se Saulův život jeví jako cesta od Hospodina, nikoliv k Hospodinu.

Adam, když zaslechl hlas Hospodinův, tak si uvědomil, že je nahý. A pocítil potřebu svoji nahotu před Hospodinem ukrýt. Tradice to symbolizuje fíkovým listem. Zdá se mi, že pro krále Saula se oním fíkovým listem stala právě ta jeho královská role. Hospodin jakoby už nebyl Saulův Bůh, ale pouze Bůh Izraele. Jakoby podstatná byla pouze Hospodinova neosobní, objektivní, politická role. Jakoby to byla jakási vnější síla, se kterou je nutno počítat, ale která je ve své podstatě nedostupná.

Dobře to lze ilustrovat na posledním rozhovoru Saula a Samuela, který proběhl po Saulově selhání při pronásledování Amálekovců. Samuel usvědčí Saula ze lži, a ten je ochoten připustit skoro všechno. Říká „Zhřešil jsem, neboť jsem přestoupil Hospodinův rozkaz i tvá slova. … Nyní však, prosím, sejmi ze mne můj hřích a vrať se se mnou, chci se poklonit Hospodinu.“ Čtenář tuší, že Saulovi jde především o zachování zdání, toho, jak to bude vypadat před lidem. Samuel ale odmítá a snaží se odejít. Saul to nechce připustit, uchopí ho za plášť a svou výzvu opakuje. Tentokrát ale říká „Chci se poklonit Hospodinu, tvému Bohu“. Ne našemu, ne mému, ale tvému. Samuel násilí nakonec ustupuje. Saul je zřejmě spokojen. Vážnost úřadu byla zachována.

Kde se stala chyba? Kdy se dalo ještě něco dělat? Co to znamená pro nás?

Saul prožil Hospodinovu blízkost. Poznal sílu a moc Hospodinova požehnání. Přijal, byť zprvu možná neochotně, Hospodinovo pověření stát se králem Izraele. Vše se zdálo být na nejlepší cestě. Nicméně to pověření, tíha úkolů, vlastní úspěchy, to vše s ním něco udělalo. Pro většinu z nás asi není problém si vybavit podobné příběhy ze své občanské zkušenosti. To přece dobře víme, co s člověkem může udělat úspěch, funkce, majetek, úřad, pocit vlastní důležitosti a nezastupitelnosti. Opakovaně můžeme být svědky, jak lehce, a často neočekávaně, se taková zkušenost promítne do ztráty vztahu. O ztrátě vztahu k Hospodinu se většinou nedovíme, ale o ztrátě vztahu k těm nejbližším toho slýcháme poměrně dost. Ono to často není přímo popření takového vztahu, ale spíše jeho vyhasnutí, odsunutí na vedlejší kolej, ztráta důvěry, odcizení, převedení do věcné roviny má dáti, dal.

Do Saulova vztahu k Hospodinu vstoupila Saulova představa o jeho vlastním významu a důležitosti. Něco se ztratilo. Chybějící důvěra vede ke strachu a strach vede k neposlušnosti.

Ježíš Kristus nepřestal Hospodinu nikdy důvěřovat. Proto jeho předobrazem je David, nikoliv Saul. A to navzdory všem Davidovým selháním.

I my, a je to normální, se můžeme dostat do situace, kdy před Hospodinem argumentujeme svými strachy a obavami. Jako bychom se potřebovali obhájit, něco vysvětlit. Jenomže Hospodin nepotřebuje, abychom se před ním obhajovali – naším obhájcem – dokážeme-li ho přijmout – je Ježíš Kristus a jeho krev prolitá na kříži. To, co vyžaduje náš výkon, naši pozornost, naše úsilí, není naše obhajoba, ale obnovení vztahu důvěry, a tím – jaksi druhotně – i vztahu poslušnosti. Výzva z poslední knihy písma, ze Zjevení, je poměrně jasná a výmluvná.

Toto praví ten, jehož jméno je Ámen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího. „Hle stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet, a on se mnou.“

Amen.