1Tm 2,1–6

Písně: 98, 495, 443, 422, 572, 136, 408, 165, 510
Introit: J 16,23.33
Čtení: Ex 32,1–14
Text: 1Tm 2,1–6
Četli jsme oddíl ze Starého Zákona o modlářství Izraele. Neviditelný Bůh, který svůj národ vyvedl z Egypta je zapomenut a nahrazen viditelnou a trapnou modlou zlatého býčka. Pýcha a svévole, neposlušnost a nevděčnost se spojují v tomto hříchu všech hříchů, před nímž varuje první přikázání: „já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Jaká vina, takový trest: Izrael skoncoval s Hospodinem. On skoncuje s ním. A přece k tomu nedojde, protože „Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil.“ Slitoval se a změnil svůj plán, protože za zpronevěřilý lid se modlil Mojžíš, muž, který byl prostředníkem mezi Izraelem a živým Bohem.

Tak tomu bylo a je dobře si připomínat, jakou moc má přímluvná modlitba. Ale prostředníkem – a to píše apoštol svému spolupracovníkovi Timoteovi – je pro nás nikoliv Mojžíš, ale člověk Kristus Ježíš. Ten, který nebyl přelud, duchovní mýtus, ale měl tělo jako my, ten skutečně až do toho bičování a ukřižování dal sám sebe jako výkupné. V době, kdy psal Pavel svůj dopis, tomuto slovu dobře rozuměli: výkupné byla peněžní částka, za kterou dostával otrok svobodu. Ten jediný prostředník, jehož máme, však platil za nás vlastní krví, svým životem.

„Dal sám sebe jako výkupné za všechny.“ Na této jistotě stojí celá existence církve: jeho oběť je ve prospěch každého člověka bez výjimky, ať věří, či nikoli, ať tomu rozumí, či to zcela popírá. A proto také církev se modlí jinak než Mojžíš. Ten bojoval s Hospodinem za svůj lid, za Izrael a sotva by ho napadlo modlit se za někoho jiného. Ale apoštol, který píše Timoteovi, jak má vypadat bohoslužba církve, zmiňuje to, co je tu nejdůležitější: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, přímluvy, díkuvzdání za všechny lidi.“ V první církvi byla Večeře Páně nazývána hostinou diků; zdá se, že apoštol vybízí nejen k přímluvám za všechny lidi, ale také k zástupnému slavení Večeře Páně za všechny. Je to proto, že Pán Bůh sám chce, aby všichni lidi došli spásy a poznaly pravdu – jinými slovy: aby nakonec všichni stáli s námi u Kristova stolu.

Dokonce i ti, kteří mají co do činění s politikou, s mocí, s tím, co je tak nesmírně nebezpečné, protože zneužitelné. I proto se církev modlí za vládce. Na rozdíl od pohanských kultů, které v nich viděli bohy, v nich vidí jen lidi. I ten císař Nero a všichni další mocipáni jsou zahrnuti do přímluv Církve. Modlitba Kristova lidu není nikdy namířena proti někomu, ale je to modlitba „pro“, i pro toho nejhoršího, protože Pán Církve dal sebe jako výkupné za všechny, i za ty nejhorší. Vždyť On řekl: „Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“ (Jan 16,24)

Mojžíš sám se přimlouval za jeden národ, my jako Kristův lid se přimlouváme za všechny lidi. To je náš prvořadý úkol. Křesťan ví, že tato civilizace, ctící stvoření a ne Stvořitele, je ohrožena. Ale tím víc prosí za všechny lidi, aby došli spásy a poznali pravdu, jak to chce Bůh.

Amen.