1Tm 3,14–16

Písně: 25, 648, 660, 442, 635, 419

Introit: Ž 25,4–5
Čtení: J 20,24–31
Text: 1Tm 3,14–16
Poslání: 1Tm 4,16

Křestní kázání
Milý Tomáši,

jasně, že tenhle oddíl by v souvislosti s Tebou přímo sváděl k tomu přemýšlet o apoštolu Tomášovi, ale neudělám to. Hlavně proto, že si myslím, že příběh apoštola Tomáše není zas tak moc Tvůj příběh. Tak, jak jsme se poznali při předkřestní přípravě, tak si nemyslím, že bys ke své víře potřeboval a hledal nějaké takové důkazy, jaké hledal Tvůj apoštolský jmenovec. Tomáše si necháme na hlavní kázání.

Mnohem blíž, než Tomáš, má k tobě apoštol Jan, který tenhle příběh zapsal. Jan, který zapsal celé evangelium – a pak na jeho závěru přihodil jakousi doušku. A té bych se chtěl věnovat: Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.

Začnu od konce. Věřit, že Ježíš je Kristus a tak přijmout život věčný. To je klíčový bod. O to tu jde. To je to hlavní. To je něco, co člověk vyjadřuje křtem. S tím stojí a padá vyznání křesťanské církve. Křesťan, to je člověk, který uvěřil, že Ježíš je Kristus. Ježíš je ten, kdo vysvobozuje z moci hříchu, která vede ke smrti a přenáší do nového věku, ve kterém už ani smrt nemá svoji moc. Kdo takto uvěří, nechává se pokřtít. Vyjadřuje tím svoji víru v Ježíše Krista i svoji naději, že bude žít s Kristem navěky. Víra – naděje – jasně, že tam patří i láska. Víra – naděje – láska… tahle trojice musí být vždy pohromadě. K tomuto novému životu patří na prvním místě láska, protože ta přikrývá lidský hřích. Tenhle zápas lásky nového života s hříchy toho starého života – to je celoživotní úkol každého pokřtěného.

Věřit v Krista, mít naději života věčného a žít podle toho už tady a teď – to je základ, kvůli kterému Jan svoje evangelium napsal. Aby se každý čtenář tohoto evangelia na tuto životní cestu vydal.

K tomu ale Jan dodává moc zajímavá slova a ta mi připadají pro Tebe velmi případná. Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize.

Evangelium bylo zapsáno proto, aby lidé uvěřili a měli nový život. Ježíšův příběh je ale neskutečně bohatší. Právě tak je neskutečně bohatší i život křesťana. Nedá se vměstnat do těch třech kroků víry, naděje a lásky. Víra, naděje, láska – to je základ. Bez základu se nedá dělat nic. Ale na tomto základu se dá postavit ohromná budova křesťanského života z dalších a dalších stavebních kamenů. Studium. Poznání. Diakonie, tedy služba. Vyučování druhých. Doprovázení. Spolu-bytí ve vztazích úzkých i širokých.

Když čteme evangelium, tak tak říkajíc „mezi řádky“ můžeme vyčíst něco z toho, co Pán Ježíš prožíval během těch třiceti let života i třech let veřejného působení a evangelisté to nezachytili do svých spisů. A že toho musel být neskutečně mnoho! Copak se dá vměstnat něčí život do několika stránek?! Kolik myšlenek se muselo Ježíšovi honit hlavou. Kolik rozhovorů udělal se svými blízkými i s lidmi, které potkal třeba jen jednou za život. Kolik jiných znamení, nezapsaných v evangeliu, ještě učinil nejen před očima učedníků, ale i zcela skrytě, takže ani jeho nejbližší o nich nevěděli.

Právě tak se naše křesťanská každodennost skládá z mnoha drobností, které sice vyrůstají z naší víry, naděje a lásky, ale je to jako strom, který košatí do nejrůznějších větviček, listů, květů a plodů. Příroda je v tomto bodě dobrým vzorem: Čím pevnější a bohatší kořenový systém, tím více se může rozrůstat i kmen a větve v koruně Ježíšův vzor je dobrou ukázkou – Ježíš byl pevně zakořeněn a tak může Jan správně napsat, kdyby se mělo dopodrobna vypsat všechno, co Ježíš činil, tak by nejspíš celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané (říká poslední verš Janova evangelia J 21,25)

Tak je to i s životem křesťana a to je něco, co se teď otevírá před Tebou. Zůstat pevně zakořeněn ve víře v Krista a v naději života věčného přemáhat láskou to, co by tě chtělo strhnout k marnostem a pomíjivostem. Zároveň s tím se ale může začít rozrůstat ten Tvůj strom do jednotlivých větví, listů, květů a plodů. Do nepřeberného množství myšlenek, slov i skutků, kdy není v silách nikoho, aby je zaznamenal do nějaké knihy, protože ve víře v Krista se před Tebou otevírá věčný život.

Amen.

Pravidelné kázání
Milí bratři a sestry,

dnes bude řeč o církvi. O tom, k čemu je, k čemu slouží – a také k čemu není. K čemu je církev užitečná a k čemu nám církev nepomůže. Řečeno slovy dnešního hlavního čtení – v čem církev je a v čem není sloupem a oporou.

Minulý týden jsme mluvili o té užitečnosti. Při rodinných bohoslužbách jsme ukazovali, jak je společenství Božího lidu důležité. Jaké problémy přinese, když se křesťan nedrží ostatních křesťanů. Připomínali jsme si Getsemanskou zahradou, kde učedníci opustili Pána Ježíše a nechali ho smutného a osamělého. Připomínali jsme si apoštola Petra, který zůstal sám a nebyl nikdo, kdo by ho povzbudil a tak uchránil před zapřením Ježíše. Ženy utíkající od hrobu, které nikomu nic neřekly a zůstaly samy se svým strachem. Osamělé učedníky odcházející do Emaus, kteří Ježíše ani nedokázali poznat. Jiné učedníky, kteří to zabalili a vrátili se k rybaření. I ten dnešní příběh o Tomášovi jsme si připomínali a ukazovali na něm, jak je potřeba neopouštět to navýsost lidské společenství, kterým církev je. Nedrží-li křesťan ve společenství církve, vystavuje sám sebe většímu riziku problémů. V tomto ohledu se církev může stát oporou ve všemožném pokušení, slabosti, hledání…

I tato funkce církve má ale svoje meze. O tom bude řeč dnes. O apoštolu Tomášovi, kterému velmi uškodilo, že se církve stranil. To už víme od minule. Nevíme, proč zrovna nebyl ve shromáždění, ale propásl něco důležitého. Ale kterému ani nepomohlo jen to, že se církve stranit přestal. Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ – a uvěřil? Stačilo svědectví církve? Ne. Církev není sloupem a oporou, které by zaručily, že někdo uvěří.

Víra je dar od Boha. Církvi bylo svěřeno mnoho úkolů a mnoho obdarování, ale nikdo z lidí nemá dar vzbudit v někom víru. Nezvládli to apoštolové v případě Tomáše a tento příběh nám budiž varováním, abychom si snad nezačali myslet, že to nějak lidskými silami jde. To Ježíš sám přišel za Tomášem. Díky tomu se Tomáš mohl sám setkat s Ježíšem a ta dospět k vyznání „Můj Pán a můj Bůh“.

V té či oné podobě to tak platí dodnes. Má-li někdo uvěřit, je třeba, aby Pán Ježíš přišel za ním. To k víře potřebujeme. To je to jediné, co k víře člověka dovede: že pro sebe osobně zaslechne Boží volání. Když mu dojde, že Ježíšova smrt a vzkříšení je něco, co se ho bytostně týká. Že jeho životní příběh a příběh Ježíše Nazaretského se protínají. Když mu dojde, že od okamžiku tohoto protnutí se v jeho vlastním životě něco zásadního mění. Ale znovu – tohle neumíme přivolat. Tohle neumíme zajistit.

Kdo uvěří a kdo neuvěří, komu se jeho životní příběh s tím Ježíšovým protne a u koho to dál bude jen jakási historie mimo jeho život – to je jakýmsi tajuplným způsobem ukryto v Božím plánu.

Takže co tedy máme dělat? Jestliže to nejdůležitější není v naší moci! Jestliže k tomu, k čemu bychom chtěli dovést všechny lidi na světě, nemůžeme dovést vůbec nikoho, protože není v lidských silách tam někoho dovést! Co máme dělat? Co je tedy naším úkolem? Co je úkolem církve? Co je úkolem Božího lidu? Jak být sloupem a oporou pravdy?

Jak řekl kdysi myslím německý evangelizátor Ulrich Parzany: naším úkolem je sbírat polínka pro Ducha svatého, až sešle svůj oheň. Nemůžeme nikoho zapálit. To je výhradně Boží dílo. Ale můžeme připravovat tu hranici, aby, až ten oheň sešle, tak mělo co hořet. To je úkol církve a nad tím budeme dnes přemýšlet.

Apoštol Pavel tento úkol popsal v listě Timoteovi v obraze domu. Božího domu. V takovém domě je církev sloup a opora pravdy. V prostředí Nového Zákona se slovem Církev označuje jakýkoliv místní sbor. Jakékoliv společenství, které se někde schází, to je církev. Potud si ta slova můžeme přivlastnit i my. Tak, jak se scházíme zde v Braníku, tak jsme v jazyce Bible „církev v Braníku“. Jsme Boží dům, sloup a opora pravdy.

Jenže – v čem tedy jsme „sloup a opora pravdy“? Pavel Timoteovi píše velmi praktické pokyny, jak má život v takové církvi, v místním sboru v Efesu, organizovat. Píše to jako starší a zkušenější duchovní svému mladšímu kolegovi a jsou to velmi praktické rady. Když byste tak pročítali ty dva listy Timoteovi, které v Bibli máme, tak si uděláte velice jasný obrázek, jak to v Efezu, kde Timoteus působil, vlastně vypadalo. Úplně stejně, jako kdekoliv jinde a zdaleka nejen v církvi. Pavel píše o vlastnostech vedoucích ve sboru, o organizaci práce, o vypořádávání se s námitkami a spory ve sboru, o praktikování kázně, o pomoci sociálně slabým, o službách dobrovolných a placených. Také o tom, že ani Timoteus není vševědoucí a musí počítat s tím, že některé dobré i zlé věci se ukáží až na Božím soudu, ale že když je někdy hamižný tak to je očividně špatně.

Ať nad tím přemýšlím jakkoliv, připadá mi, že všechny ty rady pro správu sboru jsou napořád takové, že by na ně člověk nejspíš přišel s obyčejným selským rozumem taky. Takhle to plus mínus funguje v každém společenství, bez ohledu na to, jestli jde o křesťany, nebo ne. V těchto technických pravidlech, jak sbor funguje, tedy dozajista nebude ukryto nic tak originálního a jedinečného, aby to šlo nazvat „sloup a opora pravdy“. Nehledě na to, že Nový Zákon nabízí ne jeden, ale řadu různých modelů, jak může sbor fungovat. To, co měl Timoteus v Efesu, je jeden z modelů. Tady Timoteus starší ustanovoval, jinde si starší volili. Jednotlivé modely se navíc vyvíjely a měnily.

Vedle těchto organizačních rad má ale apoštol Pavel ještě teologické myšlenky. Náboženské. Ty má všude stejné. Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. (1Tm 1,15) Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. Je jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny. (1Tm 2,3–6) Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících. To přikazuj a tomu uč. (1Tm 4,10–11) Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých. (2Tm 2,8) Ty však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen … Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. (2Tm 3,14–15) Před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, tě zapřísahám pro jeho příchod a jeho království: Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod… (2Tm 4,1–2)

Jasně – ani tady se nekoná nějaké překvapení. Ale tohle už nejsou věci, na které člověk přijde selským rozumem, jako na to, že představený sboru nemá být opilec, nebo že o vdovu se má na prvním místě postarat rodina a jen je-li sama a nemá-li již věk na vdávání, pak se o ní má postarat církev. Zvěst o Kristu Timoteus přijal od druhých. Pavel mu píše (2Tm 1,5–6): Připomínám si tvou upřímnou víru, kterou měla už tvá babička Lóis a tvá matka Euniké, a kterou máš, jak jsem přesvědčen, i ty. Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou. V tuto chvíli si můžeme připomenout i slova z dnešního hlavního čtení: Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.

Tady se konečně dotýkáme oné pravdy, jejímž sloupem a oporou je církev. Zvěst o Božím Synu, který přišel v lidském těle na tento svět, sestoupil na něj Duch svatý, který hovořil s anděly, který byl zvěstován svými učedníky, v kterého mnozí lidé uvěřili a který sám sedí ve slávě na pravici svého nebeského Otce. Zvěst o Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém. To je ten obzvláštní, jedinečný a nenapodobitelný úkol, který má církev a který nemá nikdo jiný na světě.

Zvěstování Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého – to je to skládání polínek pro oheň Ducha svatého. Jako když apoštolové řekli Tomášovi: „Viděli jsme Pána!“ Ne – neuvěřil v tu chvíli. Ale nasměrovalo ho to určitým směrem. Jistě o to dychtivěji chodil do společných shromáždění a měl naději, že se s Kristem setká. A když se s ním setkal, poznal ho a vyznal: „Můj Pán a můj Bůh!“ Apoštolové přiložili dobré polínko.

Jasně, taková polínka došla nějakých 40 dní po Velikonocích.

Princip ale zůstává. Timoteus ví, jak a v koho uvěřil. Tohle může nyní předávat dál. To, co sám poznal, jako dobré a správné, o tom může a má svědčit. Bibli zná od dětství. Od dětství slyšel vyprávět o Kristu. Pak to jednou přijal za své. Snad v tom okamžiku, kdy na něj Pavel vkládal ruce. Jsou lidé, kteří si pamatují den a hodinu svého obrácení. Jsou mnozí jiní, kteří spíše tak matně tuší nějaké časové rozmezí týdnů, měsíců či let, kdy předtím byli zájemci o Krista a pak již věřící. To je můj případ. Jedni i druzí se mohou stát součástí církve a být tak sloupem a oporou pravdy. Nástrojem svědectví o Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém. To je to hlavní, co dělá církev církví, tedy sloupem a oporou pravdy a čeho se nesměl vzdát Timoteus a čeho se nesmíme vzdát ani my.

Nemáme šanci darovat víru. Ani nejlepšímu příteli, ani vlastním dětem. Ale můžeme svědčit o tom, co jsme sami poznali jako dobré. Svědčit o svojí víře. O tom, jak se pro nás osobě protnul náš životní příběh s příběhem Ježíše Nazaretského. Co to pro nás znamená, jak to změnilo a mění náš život.

Církev má být sloupem a oporou pravdy. My jsme církev, tedy nikdo to za nás neudělá. Je to na nás, abychom svědčili o té Pravdě s velkým „P“, kterou jsme poznali v Ježíši ukřižovaném a zmrtvýchvstalém. Můžeme to dělat v naději, že tak, jako Ježíš přišel za námi, tak přijde za těmi, kterým budeme svědčit, a ta polínka dobrého svědectví zapálí plamenem Ducha svatého.

Amen.