Introit: Ž 104,24.27–30
Čtení: L 12,13–24
Text: 1Tm 4,1–5
Když jsme četli z Lukáše podobenství o bohatém člověku, který si postavil nové stodoly, slyšeli jsme jeho slova k sobě samému: „Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez a pij a buď veselé mysli.“ A tento monolog opravdové spokojenosti je přerušen hlasem, který říká: „Blázne!“ Tento Boží výsměch neplatí jeho jídlu a pití či touze po životní pohodě, ale jeho pošetilé představě, že jeho život je bezpečně zajištěn tím, co má. Právě tato falešná jistota, která zcela vyřazuje spoléhání na Pána Boha, je tím tragickým bláznovstvím lidské pýchy.

Ta má ovšem i jiné podoby, mnohem rafinovanější, než jak ji vidíme u onoho stavitele stodol, který hledal své zabezpečení v tom, co získal v hmotných statcích. Apoštol Pavel svému spolupracovníkovi Timoteovi píše o těch, kteří byli svým životním stylem jeho pravým opakem. „Zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil, aby je s děkováním přijímali ti, kdo věří a kdo poznali pravdu.“ Těmto asketům, jež apoštol nenazývá blázny, ale označuje je s nepochopitelnou tvrdostí za lháře a pokrytce, kteří svádějí druhé démonským učením, totiž nestačí oběť Kristova. Nepotřebují milost Boží, ale své vlastní záslužné skutky. Boháč spoléhal na to, co získal, tito nepřátele evangelia na to, čeho se zřeknou – a je to stejná pýcha, v níž si člověk stačí sám. Apoštol věděl, že tito bludní učitelé vedou svými důrazy od Kristovy spásy ke lži, že si člověk může pomoci sám k jakési vyšší duchovnosti odmítnutím manželství či důkladným proškrtáním svého jídelníčku. Je to živé téma i dnes, i když většinou nesouvisí se spásou, ale se zdravím, s životosprávou a ne s vírou, o níž naopak jde tady v prvé řadě.

Místo, aby řešil problémy, co se má či nemá jíst, apoštol i nám potvrzuje základní jistotu: všechno, co Bůh stvořil je dobré. Tak to přece stojí už na začátku Bible, to je základní předznamenání Božího slova: a aj, všechno co Bůh učinil, bylo velmi dobré. A proto nemusíme odmítat nic, zač můžeme Pánu Bohu děkovat. Děkovat znamená vědět o dárci, který nás nezaslouženě obdarovává vším dobrým. I tou úrodou, obrazně řečeno – i těmi stodolami, které se nám podařilo postavit, protože Pán Bůh nám k tomu dal možnosti i sílu. Toto vědomí vděčnosti onen muž v Ježíšově podobenství neznal, všechno přičítal sobě a tím se mu všechno stalo nástrahou. Bez díkůvzdání to tak je vždycky. Ale v hluboké vděčnosti k Pánu Bohu, který všechno učinil a aj, bylo to velmi dobré, se všechno v našem životě prosvěcuje touto Boží radostí. A všechno nám slouží k dobrému.

Amen.