2K 12,1–10

Písně: 397, 408, 505, 555, 419
Introit: Ž 142,2.3.6
Čtení: 1K 14,1–26
Text: 2K 12,1–10
Pavlova zjevení a nemoc
Máme dnes před sebou textu poněkud zvláštní, n první pohled málo průhledný a srozumitelný. Situace, do níž mluví, není té naší zase tak příliš vzdálená. Apoštol Pavel pobývá ve sboru v Efezu v Malé Asii. Přicházejí tam za nám zprávy z Řecka, z korintského sboru, který založil. Dozvídá se od nich, že do tohoto sboru pronikli lidé, kteří o sobě tvrdí, že mají zvláštní duchovní obdarování. Vyprávěním o svých náboženských prožitcích, o svých vizích a mimořádných duchovních zkušenostech udělali na sbor nesmírný dojem. Získali v něm autoritu a vliv. Současně se však snaží podkopat autoritu zakladatele a pastýře sboru apoštola Pavla. Jejich kritika zřejmě slavila mezi Korintskými úspěch. Na její obsah můžeme usuzovat z listu, kterým Pavel na události reaguje.

Hlavní námitkou proti Pavlovi zřejmě bylo, že není dost duchovním člověkem, že se na něm dostatečně neprojevují zvláštní dary Ducha svatého a že proto nemá vnitřní oprávnění být duchovním vůdcem sboru. Podívejte se na nás, říkají Korintským: mluvíme jazyky, prorokujeme, máme mimořádná vidění, jsme vytrhováni do nadzemských sfér, jsou nám sdělována nebeská poselství, o nichž dosud nikdy nikdo neslyšel, jsou nám zjevována zvláštní duchovní tajemství, dokážeme vymítat démony a uzdravovat. My jsme pravými věřícími, opravdu znovuzrozenými a pokřtěnými Duchem; my jsme těmi, kteří mají ostatní vést; my máme právo nazývat se apoštoly. Říkal vám snad někdy Pavel o nějaké nadpřirozené duchovní zkušenosti? Vyprávěl vám o nějakém svém zjevení? Mohl se pochlubit, že by mu Bůh ukázal nebo řekl něco, co dosud žádný člověk nevěděl? Ne? Nejspíš proto, že nikdy nic takového nezažil. Proto vás také ničemu takovému nemůže naučit, ani vás k takovému vyššímu duchovnu vést. Jen se na něho podívejte! Je to nemocný člověk. Už po léta ho sužuje chronická choroba, je posedlý zlými démony. Kdo ví, jaké Bohu nevyznané hříchy před vámi skrývá. Kdyby byl opravdu duchovním člověkem, jak o sobě tvrdí, kdyby přijal Ježíše za svého osobního Spasitele a stal se Božím dítětem, stačilo by se upřímně modlit a nemoc by od něho ustoupila. Stačilo by se v Duchu satanu vzepřít, říci mu jasné „ne!“ a on by ho určitě opustil. Jenže kdo ví, jak to s tou jeho vírou a povoláním vlastně je.

Extatické náboženské projevy a trefná kritika dosavadní praxe víry, vázané apoštolem na tradici slova a výklad Písma, Korintské ohromily. Konec konců dodnes to omračuje mnohé sbory či skupiny lidí, zvláště ty, kteří teprve hledají náboženskou orientaci. Zdá se jim, že ti „pokřtění Duchem“ jsou opravdu duchovnější lidé, že se při jejich setkáních opravdu něco děje, že tam to žije, že tam je Pán skoro hmatatelně uprostřed svých dětí. Vždyť oni všichni zvěstují, všichni misionaří, všichni mluví jazyky, všichni uzdravují, a vyhánějí démony. Není to snad dostatečný důkaz, že tam je Duch svatý u díla? Někdy se dají strhnout celé sbory, jinde se oddělí jen skupinka, vytvoří se zvláštní, vyšší, duchovnější společenství – samozřejmě z Ducha, jak tvrdí. Pro apoštola je ovšem Duch právě tím, který sjednocuje, nikoli tím, který rozděluje. Proto se Pavel brání a vší mocí obhajuje oprávněnost svého apoštolství. Ne proto, že by to byl starý ješita, kterému záleží na uznání určité hodnosti, jistého postavení mezi lidmi a v rámci církve, že by chtěl připomínat staré zásluhy a to, co kdy pro sbor udělal. Brání se proto, že spolu s jeho apoštolstvím je zpochybněno i evangelium, které zvěstoval a zvěstuje. Hrozí, že se rozpadnou základy, na kterých celý sbor stojí. Stanou-li se normou pro pravost víry extatické náboženské projevy – takže čím výjimečnější, tím duchovnější je dotyčný, a tím i následováníhodnější – pak už není žádné měřítko pravdy, pak není jisté, jaký duch ovládl pole. Je-li to Duch Boží nebo – jak je přesvědčen apoštol – duch lidské ctižádosti, potřeby náboženského sebeuplatnění, duch duchovní pýchy a nabubřelosti, duch atmosféry či psychózy, vedoucí až k extázi, která má obdobné rysy, ať jde o chválení Pána či o diskotéku. Nebo není-li to dokonce duch – komediant, hrající před zraky užaslých a oslněných věřících dobře zrežírované a nastudované divadlo.

Aby se Pavel ubránil před výčitkou, že nikdy ve víře nic podobně mimořádného nezažil, uvádí jako příklad jedno zjevení, při kterém byl vytržen až do ráje ve třetím nebi. Nelíčí však barvitě žádné podrobnosti, nepopisuje, jak mu přitom bylo, neprozrazuje žádná mystická a tajemná slova ani nesděluje žádné nové a velké tajemství, zkrátka nic, co by jim byl už dříve ve svém zvěstování neřekl. Navíc způsobem, kterým Pavel o svém duchovním zážitku mluví, dává zřetelně najevo svůj odstup. Ukazuje, že to nebylo nic pro sbor tak důležitého, aby o tom musel mluvit veřejně ve shromáždění. Jistěže zažil přemíru zjevení. za jeho život se mu dostalo množství mimořádných duchovních zážitků a zkušeností, které jej podpíraly ve víře, vytvářely úzký vztah lásky a důvěry mezi ním a jeho Pánem – Ježíšem Kristema měly své místo v jeho duchovním životě. Nicméně až dosud o nich nikdy před sborem nemluvil. A to nejen z vrozené cudnosti, že se z intimního vztahu k Bohu nedělá senzační podívaná pro druhé, ale předně z přesvědčení, že jejich zveřejňování neslouží sboru k prospěchu a ke skutečnému duchovnímu růstu. Každé takové líčení je totiž velice nebezpečné. Na straně vyprávějícího zavání chlubením a náboženskou pýchou, na straně posluchačů hrozí zvrhnout se v nekritický obdiv. Ať tak či tak, zdůrazňování těchto projevů nevede k jednotě, ale k rozdělování. K dělení na duchovnější a méně duchovní, dokonalejší a méně dokonalé; na ty, kdo přijali Pána osobně do svého srdce jako Spasitele a ty, kdo dosud žijí jen vírou tradičně přijatou; na ty, kdo mají zvláštní dary Ducha, a na ty, kdo, žel, ještě nejsou tak daleko. Vposledu lze říci, že takové prezentaci vlastních duchovních kvalit a srovnávání se s druhými nejenže chybí pokora, ale i láska, která „spojuje ve svazek dokonalosti.“

Proto si Pavel udržuje od podobných duchovních zážitků tak zřetelný odstup. Raději o sobě mluví ve třetí osobě, jen aby se vyhnul jakémukoli chlubení. Mluví-li o „člověku v Kristu“, tedy o křesťanu, pak tím chce říci: obdobné věci může prožít každý věřící, ale to ještě neznamená, že by proto hned byl apoštolem a zvěstovatelem, že by se na jejich základě měl stát pro druhé duchovní autoritou, že by jej druzí měli nějak více uznávat, podřizovat se mu nebo jej napodobovat. Naopak! Lidé v církvi mají každého vnímat zcela střízlivě a racionálně. Majíjej přijímat jen podle toho, jak jej vidí a co od něj slyší. Mají uvažovat o tom, je-li to evangelium nebo není, vzdělává-li to sbor a církev, slouží-li to i při vší rozdílnosti darů růstu ve víře a jednotě – nebo vede-li to – při vší snaze, aby se všichni projevovali týmiž duchovními dary – k rozdělení.

Pavel nepřistupuje na argumentaci svých protivníků a nehodlá s nimi soupeřit vypočítáváním extatických náboženských zážitků, on chce člověka získat pro evangelium, pro onu paradoxní víru, že v slabosti je síla, že moc bezbrannosti vítězí nad zlobou a násilím a že proklatá smrt kříže je přemožena vzkříšením, srozumitelným zvěstováním. Proto se vzdává uvádění dalších svých zjevení jakožto nadpřirozených důkazů a zůstává u pouhého slova, které lze zkoumat a ověřovat Písmem a tradicí. Apošto přiznává skutečnost, že je nemocen. Hodnotí však svou nemoc zcela jinak nežli jeho kritikové. Přijímá ji jako určité omezení, které mu trvale připomínu, že se nemá vyvyšovat nad ostatní; že je stále docela normálním člověkem, poddaným lidským bídám. Vize, zjevení a jiné duchovní prožitky, které má, jej ještě nikterak nestaví nad ostatní. To, že se mu jich dostává, přece není jeho zásluha, ale milost Božího vyvolení.

Pavel ovšem přiznává i to, že se už vícekrát modlil k Pánu, aby byl uzdraven. prosil, aby byl své choroby zbaven, aby jej už nadále nesužovaly kruté bolesti, kterými trpí, a aby mu už nemoc nadále nebránila v jeho práci kazatele a pastýře. Přes své modlitby uzdraven nebyl. Bůh jej jeho nemoci nezbavil. Ne proto, že by se snad modlil málo, nebo ne dost vroucně, že by mu byla chyběla upřímná víra, že Bůh má moc takový zázrak učinit; že by o takovém divu pochyboval. Patrně se za něj modlili i mnozí členové jeho sborů. Možná se za něj přimlouvali i ve společných shromážděních. Pavel zůstal přesto dál nemocen. Přijal však do svého života Boží slovo: „Dost máš na mé milosti. Neboť moc má v nemoci se dokonává.“ Přijal toto slovo a ve víře si je přivlastnil. Přestal se nadále trápit vposledu nezodpověditelnou otázkou, proč je Bůh neuzdravil, přijal svou nemoc jako jemu uložený kříž. Přestal se modlit, aby byl své choroby zbaven, ale vzal ji jako součást svého životního údělu a své existence, ba dokonce jako živý důkaz Božího působení v jeho zvěstování. Právě tehdy, když jej trýznivá nemoc nejvíce sužuje, kdy po lidsku viděno nejsou ani ty nejmenší předpoklady, aby se jeho prostřednictvím šířilo dílo zvěstování evangelia, tehdy zakouší Pavel Boží moc. Zakouší ji právě v tom, že vzdor jeho slabosti a nemoci Boží dílo roste, sílí, mohutní a prospívá. V Pavlově slabosti a nemoci je zcela zjevné, že to není apoštolova výmluvnost, chytrost, přitažlivost či jeho extatické duchovní projevy, nýbrž jen a jen moc Boží, která nese dílo zvěstování evangelia a která se i v jeho nemoci naplňuje. To je milost Boží, které si apoštol váží, za kterou je vděčný a pro niž je připraven snášet nejen tělesné trápení spojené s nemocí, ale i příkoří a křivdy, které s sebou práce zvěstovatele evangelia nese. Pavel záměrně nepopisuje, jakým způsobem dostal odpověď na své prosby. Zato však tentokrát na rozdíl od svého prve zmiňovaného zjevení doslova cituje Boží výrok: „Dosti máš na mé milosti. Neboť moc má v nemoci se dokonává.“ Uvádí jej nejen na svou obhajobu a obranu, ale i proto, že toto slovo může mnohým věřícím i celému společenství pomoci k růstu ve víře. Je to Boží slovo, které se stalo Pavlovým osobním vyznáním. Není extatické ani líbivé. Je naopak docela všední, střízlivé a nenápadné. Nicméně je to vyznání, které se člověku může stát nesmírnoupomocí a které je schopno nést ho ve všech nemocech a strastech života.

Jsou nemocní, kteří se modlí za své uzdravení. A když jsou uzdraveni, děkují Bohu za jeho pomoc a tento div je jim pro další život znamením jeho lásky a milosti. Díky Bohu za taková znamení. Jsou však nemocní, kteří se léta modlí za své uzdravení, a ono k němu nedochází. Dokážou-li však i přesto věřit v Boží lásku a radovat se z projevů Boží moci uprostřed své bezmocnosti, je to větší div než sebesenzačnější uzdravení jiných. Tito lidé se pak totiž stávají znamením síly uprostřed beznadějné slabosti, síly, která je nad lidské možnosti a paradoxně přebývá v těch slabých. To je důvod, proč se Pavel nechlubí silou, intenzitou a množstvím svých mimořádných duchovních zážitků, ale svou nemocí. Chlubí-li se svou nemocí, nechlubí se totiž svou mocí, svým náboženským „já“, nýbrž mocí Kristovou, která v něm přebývá.

Amen.