Najdete nás: Modřanská 1821/118, 147 00 Praha 4
ukázat na mapě

Mt 18,21–22

Kniha: Čtení: Mt 18,23–35 | Text: Mt 18,21–22

Datum: 21. 7. 2002

Autor: bratr Jaro Křivohlavý

Čtení: Mt 18,23–35
Text: Mt 18,21–22
V nedávném rozhovoru se studenty se téma rozhovoru dostalo na otázku bible. Dovolil jsem si tam – záměrně civilně – upozornit na představu o tom, že bible je kniha o člověku a o lidech – i když nejen o lidech. Rád bych to úvodem ukázal na textu 18. kapitoly Matoušova evangelia z níž je vzat jak text, tak příběh našeho kázání.

V této kapitole se od prvního verše zaměřuje téma na otázku „kdo je z nás největší?“. V odpovědi na tuto otázku Pán Ježíš Kristus upozorňuje na to, že pravá velikost není v tom, kolik máš majetku, jakou máš společenskou roli či funkci, ale v tom, že „více je Býti nežli míti“ – jak by to moderně řekl Marcus Marcel nebo Erich Fromm. Velký jsi, když dovedeš nebýt namyšlen na to, co máš a kdo jsi, ale dovedeš se ponížit – jak jsme to viděli u Pána Ježíše Krista. Řečeno jinak: nejsi zatížen narcismem (nadměrným zahleděním se jen sama do sebe), ale překonáváš soběstřednou motivaci pokorou.

Od v. 11. je v této kapitole podobenství o ztracené ovci, kterou jde pastýř hledat – ta ztracená ovce je mu drahá a vzácná – stejně jako člověk, který se ztratí tomu dobrému pastýři. I ten je Pánu Bohu drahý a vzácný, protože to je člověk – jeho stvoření. Uprostřed 18. kapitoly je upozornění na důležitost toho, co je v mezilidských vztazích – kdekoliv se sejdou dva neb tři – jak o tom mluví Martin Buber ve svém pojetí dialogické principu – a zvláště pak tam, kde to je podle bible „ve jménu mém“, jak to říká Pán Ježíš Kristus, kde on je uprostřed nich. Kéž by tomu bylo tak i tam všade, kde se s někým sejdeme i my (ať doma či s přáteli, případně i slidmi cizími a nepřáteli), aby Duch Kristův byl mezi námi. A pak přijde nejprve myšlenka o tom, že máme si odpouštět a pak srozumitelné vyjádření této myšlenky příběhem. Pán Ježíš si byl vědom toho, že si lidé lépe pamatují příběh nežli poučku. Ve svých podobenstvích nám ukázal, jak máme o duchovních věcech hovořit.

Oč jde v tomto příběhu. Odpověď by bylo možno dát převyprávěním příběhu – toho, jak to v něm bylo. Příběh sám je však tak srozumitelný, že mu rozumíme i když byl vyprávěn před skoro dvěma tisíci lety. Je však též možno se ptát: „co je v pozadí či nad tímto příběhem?“ Odpověď nás může vést k výše uvedenému konstatování: Jde zde jako na mnoha jiných místech v bibli o otázku vzájemných vztahů mezi lidmi. Moderněji řečeno: jde o to, jak žít a prožít „dobrý život“? Jak žít svůj život v interakci s druhými lidmi? Jak formovat lidské soužití – všade tam, kde se člověk setkává s druhým člověkem, s jinými lidmi. Tam, kde k tomu dochází, tam je jedním z hlavních problémů otázka spravedlnosti: co „spravedlivě“ patří mně a co tobě. A to byla a je otázka velice těžká. Proč? Protože na to, co patří mně a co tobě – např. v rodině při rozdělování dědictví po rodičích mezi jejich děti, na to má každý svůj vlastní názor a tyto nesrovnalosti názorů vedou často k těžkostem v dalším soužití. To platí nejen v rodinně, ale i v obci a ve státě, ba i v mezinárodních vztazích.

Toho si je bible vědoma. Jde dokonce tak daleko, že o spravedlnosti řekne, že to, kde tato spravedlnost a pravda vládne, je Království nebeské – Království Boží. A o to v bibli jde. Text našeho kázání i příběh, který jsme si přečetli to konkretizují. Hovoří o tom, že tam, kde jde o spravedlnost, tam by mělo být i o odpouštění. Co se jím ale rozumí? Hovoříme-li o spravedlnosti – např. v obchodním styku, máme na mysli určitý řád regulovaný pravidly, předpisy a zákony. Ty jsou jednoznačné. Mají řídit jednání všech účastníků – v naději, že když ti se podle nich budou chovat, budou mezi nimi dobré vztahy. Jenže zákon je někdy příliš strohý, tvrdý necitlivý a spravedlnost je slepá k reálné situaci a jejím požadavkům. Řídit se takovýmto zákonem by někdy mohlo znamenat to, co naši otcové vyjadřovali větou „fiat iustitia pereat mundus“ – „ať se stane podle spravedlivého zákona i kdyby v důsledku toho měl být zničen svět“. A právě proto, aby zničen nebyl, je na světě zapotřebí odpouštění.

Pohled do bible ukazuje, že se na to myslelo již od počátku. Hned na prvních stránkách bible čteme o tom, že se vedle spravedlivého řádu objevuje i odpouštění. Čteme o tom že v ráji byl Adamovi a Evě vydán jasný příkaz: „Nebudete jísti ovoce stromu, který je uprostřed ráje, aniž se ho dotknete, abyste nezemřeli.“ A oni tento zákaz přestoupili. Co to znamenalo? Podle „slepé spravedlnosti“ měli zemřít. A přece se zde hned na počátku objevilo něco, co je možno nazvat milostí, milosrdenstvím, láskou, která je nad spravedlností – odpuštěním. Díky jí, jak čteme, Adam a Eva nezemřeli. Obdobně tomu bylo v příběhu o Noemovi. I tam hrozilo lidstvu, že pro neposlušnost bude zcela vypleněno. Zahyne potopou. A přece se zde objevila naděje – v podobě milosti a odpuštění Noemovi a jeho rodině. O odpuštění čteme v bibli skoro na každé stránce. Čteme o odpuštění v příběhu setkání Jákoba s Ezauem, v příběhu jednání Josefa s jeho bratřími v Egyptě atp. Všechno jednání typu odpouštění vrcholí pak v evangeliích zvoláním Pána Ježíše Krista na kříži: „Otče, odpusť jim neboť nevědí, co činí“.

Otázce odpouštění je věnován i náš příběh. Pán Ježíš Kristus ho vypraví ho v Galilei zástupům, které se kolem něho shromáždily. Čteme-li tento příběh od konce, zamrazí nás v zádech. Poslední dějství tohoto příběhu nám ukazuje, jak by to dopadlo, kdyby nebylo odpuštění: „Jsi dlužníkem, dostaneš se do rukou katů a půjdeš do vězení – dokud nezaplatíš celý dluh“. O jaký dluh se zde ale jedná? Když si někdo vypůjčí peníze (dnes např. ve formě hypotéky) má platit úroky. Má dluh a když půjčené peníze, případně i úroky podle plánu neplatí, naskakuje mu k původnímu dluhu další dluh. Když se pak někdo podívá do papírů, kde se jeho dluh zaznamenává, zhrozí se, co je dlužen a jak je zadlužen. Tak je to ve světě. O jaký „lidský“ dluh se však jedná zde?

Když nám Pán Bůh dal život – když jsme se narodili – dostali jsme do vínku příkaz. Jediný příkaz. Ten nás měl a má vést k tomu, abychom vedli „dobrý život“. A ten příkaz zněl a zní jednoznačně: „Milovati budeš“. Šlo a jde o to. že náš život měl a má být naplněn láskou. Nejen láskou romantickou. Nejen nezávaznou sentimentální láskou. Nejen láskou erotickou a sexuální. Ale láskou, kterou bible nazývá agape. Láskou, která je činem. Činem pomoci člověku v těžkostech a v nouzi. Činem citlivosti, úcty – respektu. Nejen láskou k bližnímu, ale i k Bohu. Nehledáním jen svých vlastních věcí, ale i toho, co je Boží vůlí – jak to vyjádřili naši otcové.

A teď při uzávěrce účtů zde stojíme v úžasu. Bilancujeme svůj život a vidíme velikost svého dluhu. Jako ten velký dlužník v našem příběhu. Ten se zděsil, když zjistil, že má tak velký dluh, že to je až nepředstavitelné. Naše podobenství hovoří o tom, že dluh byl větší, nežli měla roční zisk země větší nežli celá Malá Asie. Tak veliký, že je naprosto nemožné takovýto dluh splatit. A toho si byl onen velký dlužník vědom. Proto padl na kolena a prosil o smilování – o odpuštění dluhu. Dovedu si ho představit, jak nejen klečí, ale dokonce leží na tváři, rozprostírá v zoufalství ruce v rozpažení a čelem se dotýká velkého kamene podlahy. Není divu.Šlo přece o život – nejen jeho, ale celé jeho rodiny. Měl ale štěstí. Jeho pán znal nejen zákony spravedlnosti a účetnictví, ale i příkaz lásky a odpuštění. Smiloval se nad ním. Vše mu odpustil – do posledního haléře. Přesněji: odpustil mu neodpustitelné. Stal se z něho čestný a důvěryhodný občan s čistým štítem a vyrovnaným kontem. Omilosrdněný hříšník může dál žít jako plnohodnotný člověk. Naděje, s níž vstupoval onen boháč do dalšího života, měla v sobě očekávání. Očekávalo se, že se onen omilosrdněný velký dlužník bude chovat tak jako jeho pán, že i on bude ochoten odpustit svým dlužníkům. Byla zde naděje, že pochopí iniciativu svého pána, že se dá poučit, svést vzorem jeho chování a podnítit k nadějnému způsobu života. Že se dá ovlivnit modelem chování, které sám, a vlastní kůži zažil. Že si osvojí postoj a postup charakteristický pro odpouštění. Nestalo se to však. Jeho konec byl hrozný.

V jednom příběhu v bibli čteme větu „ty jsi ten člověk“. Tu by bylo možno číst i na konci našeho podobenství o nemilosrdném služebníku. Je to velice vážné a závažné slovo. Platí o tom bohatém dlužníkovi i o nás. Platí i pro nás. Není však slovem jediným. Je zde i slovo o naději. Slovo o odpouštění, milosrdenství a milosti, které je pro nás nadějí i výzvou. Modlíme se proto denně „odpusť nám naše viny jakož i my odpouštíme našim viníkům“. Sedmdesátkrát sedmkrát – vždy a všude. Mluvíme pravdu když se tak modlíme? Hans Küng napsal v knize „Býti křesťanem“, že kdyby křesťané žili to, co kážou, případně to, co v kázání slyší a jak se modlí, nebylo by na světě již ani jednoho nekřesťana. Nepředstavuje i toto jednu položku na našem kontě nastraně „má dáti?“. Kyrie elejson. Kriste elejson.

Amen.