2K 5,1–10

Introit: Iz 42,1–4
Čtení: J 5,19–30
Text: 2K 5,1–10
„Všichni zemřete“ – tuto větu jako první poučku biologie píše nad tabuli studentům šílená učitelka ve hře Vyučování doni Margarity. Je to kruté, ale naprosto pravdivé. Víme to od útlého dětství, ale snažíme se na to nemyslet; proto na něco dovedeme zapomenout jako na smrt. Pak se s tím smiřujeme, opakujeme si různá moudra, že smrt je jen kus života těžkého či že smrt patří k životu. Nebo si hrajeme na nebojsy s tím, že až to přijde, tak to přijde, jak nedávno prohlásil jeden z našich politiků. I tu nejistotu své existence dovedeme přiznat; dnes tu jsme a zítra nám zahrajou.

Ale co potom? Nic – odpoví mnoho lidí. A další, ovlivněni indickým myšlením, uvažují o převtělení do jiné bytosti. Je tu opravdu obrovský prostor pro nejrůznější dohady a v podstatě nejpoctivější odpověď zní: Nevíme. Ale apoštol Pavel, svědek toho Ježíše, který zemřel a sestoupil až do nejhlubšího tajemství smrti, aby třetího dne byl vzkříšen, píše korintským křesťanům jistotné slovo o tom, co bude potom a to zní VÍME! „Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích.“

To není domněnka, ale jistota. Čeká na nás kvalitní a stabilní dům, když stanové kolíky budou vyrvány a stan spadne. Je to srozumitelný obraz, nové a krásnější skutečnosti, který hned přechází do jiného: máme šat svého těla, které musíme svléknout, abychom dostali něco nového, nebeský oděv, novou existenci. A v tom je apoštol nesmírně pravdivý: i my křesťané se smrti bojíme. Jsme do tohoto pozemského života doslova zakořeněni každým tepem srdce, a proto i když víme, že jdeme do lepšího, starostlivě poklepáváme na ty své stanové kolíčky, aby vydržely nejméně do sta let. A ty naše dosavadní šaty, které pečlivě udržujeme, nám zcela vyhovují a moc těžko je svlékáme. Lpíme na životě – dokonce čím jsme starší tím víc – a máme hrůzu z všeho, co bude provázet náš konec. „Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, abych z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem.“

Spolu s apoštolem bychom si přáli, abychom byli ušetřeni toho bolestného svlékání, k němuž patři i to sténání, aby přišel Pán Ježíš a naráz smrt ztratila na nás své právo. I to se může stát, že se dožijeme jeho příchodu. Ale když se to nestane, protože ještě neudeřila Boží hodina, ta touha po tom, aby všechno smrtelné, nedokonalé a provizorní v nás bylo pohlceno jeho životem, není z nás. „Ten, kdo nás k tomu připravil a dal nám již Ducha jako závdavek, je Bůh.“

A protože je tu Duch svatý, nemusí zůstat jen u toho strachu a sténání pod těžkým břemenem všech rozporů, ale apoštol vyznává i za nás: „Jsme tedy stále plni důvěry.“ V té důvěře vidíme také cíl svého života: být už doma u Pána. Naše uvažování o té chvíli, kdy budou vytrženy stanové kolíky a svlečen šat těla vede k závěru: je čeho se bát. Duch svatý nás ujišťuje: je na co se těšit. „Žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme.“

A přece ten poslední verš našeho textu jako by to všechno, co souvisí s důvěřivým výhledem k věčnému životu, k domovu u Pána, nějak posunul do jiné roviny. Jak se máme těšit na to, co oko nevídalo, ucho neslýchalo a na lidský rozum nevystoupilo, (1 K 2,9) když jdeme k soudu? „Všichni se musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré, či zlé.“

Jeden z moderních překladatelů NZ se snaží postihnout to, oč tu jde slovy: „musíme před Kristem odložit všechny své masky.“ Budeme před ním takoví jací jsme a také se vším tím, co jsme udělali ve svém životě dobrého či špatného. Někteří vykladači to chápou jako hodnocení díla, které může být v pohledu Páně trvalé, nebo shoří jako bouda ze slámy (to je také myšlenka apoštola.) Ale i když tam musíme všichni stát, abychom viděli sebe i svou práci na jeho vinici ve světle Boží pravdy, není to soud, kde jde o spásu či zatracení. Věříme-li v Pána Ježíše, že umřel za naše hříchy – a to je zvěst každé Večeře Páně – pak ten soud už proběhl v náš prospěch. Soudce, o němž prorokoval Izaiáš, že „soud vyhlásí podle pravdy“ (Iz 42,2), že nedolomí nalomenou třtinu, řekl sám o sobě – a těchto slov se držme se stejnou důvěrou jako ujištění o domově v nebi: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ (J 5,24).

Amen.