2K 6,14–17

Písně: Ž 118 (sbor), 367, Gloria (sbor), 455, 649, (VP: 650, 219, 515), 510, 244 (1–3), 687

Introit: Ž 118,1.22–26
Čtení: křest: Gn 2,18–23
Čtení (konfirmace): Joz 23,1–3.24,14–17
Text: 2K 6,14–17
Poslání: Ef 5,9–17

Křestní kázání
Milí rodiče, kmotro a v řadě neposlední milá Evičko, bratři a sestry,

když už je miminko Eva i kmotra je Eva, nešlo odolat a budeme se chvilku věnovat té biblické Evě. Není na škodu se z toho jejího příběhu poučit.

To první, co se o té biblické Evě dozvídáme, je její úkol. Pro Adama se nenašla pomoc jemu rovná – a tak musela na svět přijít Eva. Ještě se nejmenuje Eva, ale „mužena“ či „mužatka“, aby bylo jasné, že patří neoddělitelně ke svému muži. Ještě jednou připomínám, že při jejím stvoření šlo o to najít Adamovi pomoc jemu rovnou. No ze začátku jim to šlape pěkně, protože se drží pohromadě. Ono není dobře chlapovi samotnému, ale ani ženské není samotné zas tak fajn. A ejhle máme tu první poučení od biblické Evy pro naší malou Evičku a potažmo i pro nás. Držme pohromadě. Člověk nevydrží dlouho sám. Jakmile byla Eva sama, začala se vykecávat s hadem a k dobrému to nebylo. Být spolu, mluvit spolu, žít spolu – to je nadmíru důležitá věc. Lidé patří k sobě. Když drží lidé pohromadě, mohou si radit, pomáhat si, napomínat se, když je něco špatně i chválit, když je něco dobře.

Adam nebyl s Evou a dobře to nedopadlo. Na světě se objevil hřích. Hřích lidi rozděluje a tak i když jsou potom Adam s Evou zase spolu, tak už se mezi sebou hádají, jeden svaluje vinu na druhého. Už jim to neklape tak, jak to klapalo doposud. Tak už to na tomhle světě chodí, že hřích to mezi námi mění a po něm už to nikdy není tak, jako před ním. I to, že Adam dává Evě jméno je takové vachrlaté, protože takhle před časem pojmenovával zvířata. Už to zas tak moc nevypadá, že by ta Eva byla pomoc jemu rovná. Tedy přesněji – že by to Adam takto chápal.

Ale nic není ztraceno. Eva dostává zaslíbení, že jeden z jejích potomků tohle rozdělení překoná a Pán Bůh velice rychle dává Adama s Evou zase dohromady. Dostanou pořádné oblečení, aby se nestyděli a žili spolu dál. A měli děti. Když se Evě narodil první syn, Kain, měla pochopitelně velkou radost. Možná až moc velkou. „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ Překladatelé a vykladači si s tímhle veršem lámou hlavu už po staletí. Íš et Jahve – muž, Hospodin. Co s tím? Získala muže od Hospodina, jak to vidí židovští vykladači a s nimi Jednota Bratrská v kralickém překladu? Získala muže díky Hospodinu, podle řeckého a latinského překladu?

Mně se nejvíc líbí výklad, že tím „mužem“ je míněn Adam. „Porodila jsem kluka“, říká si Eva. Adam bude rád a tak se bude držet doma. Bude si mě vážit, ne jako předtím, když mi dával jméno, jako nějakému zvířeti. Pán Bůh dal, abychom zase byli pohromadě, jako to bylo v ráji. Aby to bylo fajn, jako to bylo dřív. Jo, je to trochu naivní. Víme, že to v životě takhle jednoduše nefunguje. Ale pořád mi v tom proznívá jeden stejný motiv – totiž že lidi patří dohromady. „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ To narození dítěte – to je znamení Hospodinovy přízně. To je v Božím plánu, aby lidi byli spolu a že i s tím malým dítětem se počítá, že do tohoto společenství patří, že je jeho součástí.

Křest má hodně významových rovin, já připomenu jednu z nich. Křtem Evičky vyjadřujeme, že v našem společenství počítáme i s ní. Křtem se malá Evička stává členkou naší církve. Členství nepokřtěných církevní řády neznají. Ještě podstatnější pak je, že se společenstvím s Evičkou počítá i Pán Bůh. Křtem se Evička stává členkou neviditelné Církve Kristovy. Tak jistě, jako bude voda stékat po její hlavě, tak jistě Kristova krev očišťuje její duši a bude ji stále očišťovat, aby byla po celý život připravená vydávat svědectví o Boží lásce, která ji k sobě dnes připoutá a nikdy už jí neopustí.

Amen.

Konfirmační kázání
Milí bratři a sestry a zvláště pak milí konfirmandi, milé konfirmandky,

tenhle text na dnešní neděli připadl náhodou. Před nějakými třemi měsíci jsme dělali rozvrh jednotlivých čtení z knihy Jozue, aby to podstatné z ní probraly děti v nedělní škole do začátku Adventu. Ale jak pravili již mnozí – náhoda neexistuje. A jiní dodávají, že náhoda je jen šifra pro okamžiky, kdy Pán Bůh chce zůstat inkognito.

Máme tu prostě tento text. Poslední slova starého pána, který se loučí s těmi, kterým po mnoho let šéfoval. Sumář jeho řeči je jednoduchý: Už dávno skončil čas teoretické výuky. To podstatné jste už sami viděli a prožili na vlastní kůži. Teď se rozhodněte, jestli v tom chcete pokračovat, nebo to bylo špatně a vy se obrátíte k bohům mezopotamským, egyptským či kanaánským. Jozue už se rozhodnul („já a můj dům budeme sloužit Hospodinu!“) – tak co vy?!

Tři božstva proti Hospodinu. Za řekou Eufratem vládla astronomie, biologie, právo, ale i obchod, účetnictví – to vše sice zavinuté do náboženských formulací astrologie, věštectví z vnitřností a nebeských řádů, jejichž platnost se přenáší na naši zem, ale to nic nemění na tom, že i z dnešního pohledu byly jejich poznatky na velmi vysoké úrovni. Dá se sloužit lidské moudrosti. Dá se obětovat celý život vědeckému výzkumu a od řádného prozkoumání tohoto světa se dá očekávat, že přinese lidstvu vytoužené štěstí. A přeci když se nad tím Jozue zamyslel, tak řekl: „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“

Pak Boží lid sestoupil do Egypta. Do země, která již svým označením (hek–to–Ptah – dům boha Ptaha) ukazovala na vládu boha a bohů nad vším, co se jen šustlo. Stovky a tisíce bohů snad všeho, na co si vzpomenete, ovládaly život každého Egypťana a nade všemi jako slunce zářil syn slunečního boha – samotný faraón. Pořádek a řád garantovaný božským původem panovníka prostupoval celým Egyptem. Hledáme-li zemi, kde v té době dosáhla státní moc dokonalosti, pak je Egypt na prvním místě. A Jozue se opět ohlíží a ptá se – zažili jste egyptský pořádek, kde slovo faraóna bylo zákonem, o němž se nediskutuje. Chcete sloužit egyptským bohům? Chcete státní moc, která bude s karabáči trestat každého, kdo poruší zákon? Chcete si zajistit šťastnou budoucnost tím, že nad sebou ustanovíte tvrdou ruku, která nepřipustí odpor? Jestli tohle chcete, je to vaše volba. „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“

A do třetice božstva kenaánská. Božstva rozverná a pohodlná, božstva kultické prostituce a nevázaných her, božstva radosti, která je teď a je potřeba si jí teď užívat, protože tak se to bohům líbí a nechají nás užívat si jí i zítra. Baal i Ištar tě zvou do posvátných hájů, k tanci pod bledým měsícem i zářivým sluncem. Není snad tohle ta nejlepší cesta ke štěstí? Když se budeme starat o dnešek a o radosti tohoto světa, tak je také dnes dostaneme a dnes si jich budeme užívat! Zní to lákavě a přeci na to Jozue řekl: „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“

Po tisíciletích tato otázka stále visí ve vzduchu. A v tuto chvíli visí před vámi. I pro vás zní Jozuova výzva: „Sami jste viděli“ jak Hospodin jedná v životech lidí kolem Vás i ve vašich životech. „Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit“: Jestliže celý svůj život věnujete vědě, nebudete sami. Jestliže celý svůj život věnujete touze po moci, ani tehdy nebudete sami. A nebudete sami, ani když svůj život prožijete v hledání rozkoší tohoto světa. Božstva Mezopotámie, Egypta i Kanaánu tu stále jsou a hledají své služebníky. Já a tento dům sloužíme Hospodinu.

Amen.

Bohoslužebné kázání
Milí bratři a sestry,

v rámci dnešní neděle Ježíše Krista – Krále (poslední neděle církevního roku) jsme už slyšeli něco o Ježíšově jmenovci. Od Jozueho jsme slyšeli upomínku Boží jedinečnosti. Ta Jozuova řeč je velmi dlouhá, ale sumář je jednoduchý – dejte si pozor na pronárody a jejich modly. Bůh je jen jeden. Je to buď, anebo. Buď budete sloužit tomuto jedinému Bohu, anebo modlám.

Dojít do „Země zaslíbené“ ještě neznamená mít vyhráno – a my jsme na tom stejně. Přijali jsme Ježíše jako Pána. Kristus je pro nás Král – jenže stále žijeme v tomto světě, kde vládnou i jiní páni a jiní králové. Jak tuto situaci řešit?

Řešení číslo 1 nabízí Jozue: „Nesmíte se mísit s těmito pronárody, jejichž zbytky jsou mezi vámi. Jména jejich bohů nepřipomínejte ani skrze ně nepřísahejte; neslužte jim a neklaňte se jim…“ Ve svém životě se budou obracet toliko k Hospodinu. Jména Baal, Ištar, Moloch a další – to je něco, co ani nevypustí z úst. V jejich životě prostě nehrají žádnou roli. A nebudou se spojovat s těmi, v jejichž životě nějakou roli hrají.

Na počátcích křesťanské církve vidíme, že se ale situace přeci jen posouvá k trochu jiným důrazům. Základní princip zůstává stejný. Víra v jednoho jediného Boha, který na tento svět přišel v Ježíši Kristu a který působí v moci a síle Ducha svatého, tato víra je neslučitelná s modloslužbou, tedy se službou jakémukoliv jinému božstvu. Pavel to říká jasně: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! … ‚vyjděte z jejich středu a oddělte se!‘“

Ale přeci to není tak jednoduché, že by prostě stačilo vytvořit nějaké „společenství svatých“, vyjít kamsi do pouště či do samoty lesní mýtiny, oddělit se od tohoto světa a žít jen pohromadě. Takových pokusů už v dějinách církve bylo dost a velice rychle se ukázalo, že to není dobré řešení. Opustit tento svět totiž automaticky znamená vzdát se prvního úkolu, který máme – svědčit tomuto světu o Kristu. Znamená to zpronevěřit se příkladu našeho Pána, který šel za tělesnou, duševní i duchovní „spodinou společnosti“. Kristus Král se nestranil lidí zdravotně, společensky či nábožensky pochybných a opovrhovaných. V jeho okolí vidíme malomocné, vidíme tam prostitutky, teroristy a kolaboranty, vidíme tam hříšníky lehkého i těžkého kalibru.

A nejen, že člověk přestává dělat to, co dělat má. Zároveň také začne dělat to, co nemá. Takovéto oddělení se vede k sektářskému povyšování se nad druhé, k pýše a sebespravedlnosti. Ta Pavlova slova o neslučitelnosti Boha a model, bohoslužby a modlářství, ta nesmíme zapomenout. Ale výklad, který nás nejspíš napadne jako první – totiž přerušit kontakt s nevěřícím světem – to není správné řešení. Musíme hledat dál, abychom zjistili, co to znamená to „společné jho s nevěřícími“, kterého se máme vyvarovat, když zároveň má platit, že za těmito lidmi je potřeba jít, pomáhat jim, svědčit jim o milosrdném Kristu, který dává odpočinout všem, kteří se namáhají. O Kristu, u kterého je možno setřást každé tížící jho tohoto světa a přijmout jeho jho, které netíží a netlačí. Kde je mezi těmito jhy rozdíl?

Jho, či jařmo, či chomout – prostě jakási dřevěná obruč, která se nasazovala zvířeti na krk a k této dřevěné obruči se pak může přivázat vůz, pluh či jakýkoliv jiný náklad. V tomto kostele jsem ho, pravda, naposled viděl na krku Ivoše Plháka, když se ženil, jenže to už je docela dost let… No, snad si představíte, jak to vypadá.

„Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími!“ Jsou chomouty, do kterých lézt nemáme. Myslím, že důležité tu není, že jde o nevěřící. Podle mne je klíčovým slovem slovo cizí. Je to cizí jho, je to jho, které nasazuje kdosi, koho neznáme. To je základní znak pohanské služby – je to služba, při které nevíme, komu sloužíme. Pohan obětoval svoje dítě Molochovi v naději, že ho bude chránit a místo toho se jen ďábel v pekle chechtá lidské hlouposti. To je to cizí jho. Kdosi Vám hodí na krk chomout, od nějž vedou provazy a otěže kamsi daleko do tmy. Nevidíte a ani nemůžete vidět, co a pro koho vlastně táhnete a kdo vás popotahováním za ty otěže někam vede. Kdo ví, třeba byste táhli pro nějakého toho Beliála či pomáhali na stavbě pohanského oltáře, prostě se uvrtávali do činnosti, která s Bohem a jeho plány v tomto světě nemá nic společného. Tohle riziko tady při spolupráci s nevěřícími vždy bylo a bude. Proto Jozue řekl – ruce od toho pryč. Jenže je to ale riziko, ne jistota. Být zapřažen do takovéhoto pohanského jha nemusí to nutně mít špatné důsledky. Jho pohanů není nutně špatné, protože i nevěřící tuší cosi o slušných mravech a o pomoci druhým lidem.

Tohle to je dobré si zapamatovat. Apoštol neodsuzuje pohanské jednání jako špatné, ale jako slepé. Není tedy již třeba (jako za časů Jozuových) šmahem zamítat všechno, co dělají pohané a neúčastnit se na ničem, co nedělají křesťané. O to více je potřeba, aby se křesťané snažili porozumět tomu, co je obklopuje. Už tu dnes zazněl slavný citát z 1. listu Tesalonickým (5,21): „Všecko zkoumejte, dobrého se držte.“ Tedy – dívejte se nejen na povrch, ale také pořádně do hloubky. Zjišťujte co je doopravdy dobré! Však si poslechněme širší souvislost tohoto verše: „Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte; zlého se chraňte v každé podobě.“ Tady nejde o nějakou obyčejnou lidskou moudrost, ale vpravdě o prorocký dar, o schopnost dívat se na svět Božíma očima, o schopnost vidět svět tak, jak ho vidí Bůh! A při tomto pohledu jistě snadno zjistíme, že i skrze nevěřící Bůh v tomto světě koná spoustu dobra, že i nevěřící, aniž by o tom věděli, tak jsou obrazně řečeno zapřaženi do Božího jha, že ty provázky, které od chomoutu na jejich krku vedou kamsi do dálky, tak vedou kamsi, kam je navázal Bůh sám. Kolikrát v Písmu čteme, jak Hospodin pohnul srdcem pohanů! U krále Kýra dokonce tak, že ho prorok Izajáš nazval Mesiášem! Pohanský král – Mesiáš! Ale je to proto, že Hospodin pohnul jeho srdcem a tento pohan propustil Boží lid z babylónského otroctví zase domů. To Pán Bůh sám zatahal za otěže na chomoutu tohoto krále a on musel naplnit Boží vůli a táhnout káru plnou milosrdenství pro židovský národ. A právě tak i dnes mohou nevěřící dělat dobré dílo a sloužit prosazování Božích plánů s tímto světem a v takovém díle jim jistě můžeme a máme být nápomocni.

Jistě, že mnozí ne–křesťané z časů apoštola Pavla i z časů našich slouží všelijakým modlám. Jenže my víme velice dobře, že modly nejsou nic. Už se od nich nemusíme štítivě odtahovat, jak to dělali Izraelci za časů Jozuových. Nebudeme-li zhášet plamen Božího Ducha ve prospěch Jozuovských razantních řešení, můžeme najít řešení nové, mnohem lepší, než měl Jozue. To, co bylo dobré v čase Starého Zákona, tedy jasně a jednoznačně se oddělit od pohanů a nemít s nimi společného vůbec nic, to už není pravidlo Nového Zákona. Pravidlo Nového Zákona zní: nechte se vést Božím Duchem a v jeho moudrosti prokoukněte, co je kde dobrého a co je kde špatného. Kdo se nechá vést Duchem svatým, tak v jeho moudrosti může zkoumat, o co tu vlastně jde. Pohané mají na krku nějaký ten chomout, jho a sami pořádně neví, co s nimi dělá. Je na nás, křesťanech, kteří máme dar moudrosti ne od lidí, ale od Boha, abychom prokoukli, kdo je díky tomuto jhu řídí a kam je vede. A někdy zjistíme, že to není ani špatný směr, ani špatný náklad. Právě naopak – často zjistíme, že ti moderní pohané vyhmátli něco, co jsme my křesťané opomněli.

V mnohdy pohanských praktikách New Age můžeme najít upřímnou touhu chránit Zeměkouli a život, který na ní je. A tak i když nesdílíme představu Gaji – Matky Země, tak můžeme u těchto moderních pohanů nacházet spolupracovníky pro mnoho ekologických aktivit. Cožpak není v Božím plánu chránit život na Zemi? Jistě že je! A když to křesťané zanedbávají, je potřeba se učit u pohanů, co to znamená „obdělávat a střežit zemi“, jak to dostal Adam v ráji za úkol.

Jistě, že za honbou za majetkem či slávou můžeme vidět čiré pohanství. Znamená to ale, že je potřeba dát od peněz a od popularity ruce pryč? Rozhodně ne. Už na tom nejsme jako Jozue a Izraelci v jeho době. Apoštol jasně říká, že všechno nám musí sloužit k dobrému a tak se slavní a bohatí bezvěrci zapojují do mnoha charitativních akcí a to je jho, do kterého se rozhodně můžeme nechat zapřáhnout s nimi. Cožpak Bůh v Bibli na desítkách míst nepřikazuje pečovat o sirotky, vdovy, bezdomovce a vůbec ty nejchudší v našem světě? Jistě že přikazuje a tak tam, kde to církve k vlastní hanbě zanedbávají, tak tam se můžeme připojit k těm, kteří se sice k církvi nehlásí, ale tento Boží úkol plní a potřebným ve světě pomáhají.

Na místě pohanských rituálů, které měly zajistit šťastnou budoucnost, dnes stojí vědecký výzkum. Řady šamanských praktik, které měly zajistit zdraví, dnes nahradila medicína, ale nenechme se splést, zvláště v oblasti léčitelství a tak zvané „celostní medicíny“ se pohybuje ohromné množství šejdířů a podvodníků, kteří mluví o astrálních vlnách, energiích a převtělování. Jistě, je to z části podfuk a z části podivná magie, ale už tu není Jozuova doba, kdy se takoví lidé prostě vybíjeli ostřím meče. Zkusme odhalit, kam vedou ty provázky od jha na jejich krku. Proč dělají to, co dělají, kam to chtějí dotáhnout a kam to opravdu dotáhnou. A třeba zjistíme, že některým z nich opravdu nejde jen o to, jak z lidí vytáhnout peníze, a že se opravdu snaží lidem pomáhat. Právě tito šarlatáni odhalili cosi, co si klasická medicína dlouho nechtěla přiznat – že s uzdravením pacienta velice úzce souvisí jeho spokojenost a vůbec celkový psychický stav. Že můžeme mít sebelepší pilulku a přeci jednomu pacientovi zabere a druhému ne a její účinek velice závisí na tom, jestli pacient věří v její účinek, anebo již předem předpokládá, že mu nepomůže. Cožpak není v Božím plánu radost a spokojenost a k těm tělesné zdraví neodmyslitelně patří? Jistě že ano! A když ti moderní pohané nalezli něco, co může lidem toto zdraví přinést, není důvod, proč je v tomto úsilí nepodpořit.

Je ale stále potřeba vědět, že podpora těchto moderních pohanů nějakým způsobem zavazuje. Nesmíme zapomenout, že tím, že se k nim připojíme v jejich práci, tak tu jde o nějaký ten chomout, do kterého také lezeme. Jde tu naprosto zřetelně o nějaké to jho, od kterého vedou kamsi dozadu provazy, na které je uvázána nějaká ta kára, abychom ji táhli. To ovšem znamená, že ještě o kousek dál vzadu je někdo, kdo ty opratě drží a řídí tu káru, kam se mu zlíbí. Apoštol oprávněně varuje, že některé jho je moc špatné! Liší se od Kristova jha právě tak, jako se liší světlo od tmy, jak se liší Kristus od Beliála a jako se liší chrám Boží od model. Kdykoliv tedy chceme spolupracovat na nějakém díle s pohany, je potřeba zjistit toto: Je to cizí jho, anebo jho Kristovo, které na sebe nevědomky onen nevěřící bere? Povede to dílo, které máme společně konat, k dobrému cíli, nebo ke špatnému? Povede lidi k radosti, lásce, štěstí a spokojenosti? Nu – pak to klidně může být Pán Bůh sám, který dokáže hýbat i srdcem nevěřících a my vidíme, že to není cizí jho, ale jho Kristovo. A pak hurá, můžeme se do něj zalézt a táhnout tímto světem tu Kristovu káru ze všech sil.

A platí to i naopak. Dobře píše apoštol v listě do Efezu (5,9n): „Žijte jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem.“ To, co táhne ten který pohan docela klidně může být zásoba šeredných lumpáren. A jak tak známe ty moderní pohany z New Age, osoby bohaté a slavné i všelijaké ty přírodní léčitele, tak to v mnoha případech skutečně bývá docela hrůza a děs, co dělají, nebo by chtěli dělat. Tedy – ve chvíli, kdy zjistíme, že nějaké to jho, tedy nějaké to lidské jednání nevede k dobrotě, spravedlnosti, k pravdě, naopak že vede k něčemu, co se Pánu nelíbí, pak je nám naprosto jasné, že to je právě to cizí jho, že to je právě takový neužitečný skutek tmy. A v takovou chvíli je potřeba říct jasné slovo – do tohohle já nejdu, to je jasná levota. To nebude lidem ku prospěchu. Tady tahá za otěže lidská hamižnost, lidské pýcha, lidská zloba, lidská touha ovládat jiné lidi či kdo ví jaká moderní modla! Tady se netáhne vozík s nákladem dobrých myšlenek, dobrých slov a skutků. Honem pryč z takové společnosti, protože už v Bibli je psáno, že „špatná společnost kazí dobré mravy“ (1Kor 15,33).

Jozue tento problém řešil paušálním odmítnutím. Když tu něco dělá pohan, ruce od toho pryč. Apoštol nám doporučuje něco lepšího. Vidí, že čas od času i nekřesťan může po tento svět udělat něco dobrého a v takovém případě se patří mu pomoci. Na nás je rozpoznat, co je dobré a co je zlé. Co povede k dobrému a co povede ke zlému. A na to je lidská moudrost slabá. Tady potřebujeme Kristovo světlo, které nám osvítí tento svět, probudí naši často usínající pozornost a dá nám tak možnost tomuto světu dokonce i s pomocí nevěřících svědčit o tom, co říká ta dnešní poslední neděle církevního roku – že Kristus je Král.

Amen.