2Kr 2,1-19 – uzdravení Naamána syrského

Náman, hejtman a velitel královského vojska. Náman vysvoboditel, udatný bohatýr. V plnosti tu zazní všechny jeho tituly. Osoba vzácná, hrdina, velké zvíře u dvora aramejského krále … byl malomocný.

Je to jako skok z nádherný výšin do kruté reality. Autor druhé knihy Královské to tak schválně postavil a v češtině to opravdu vyzní. Mocný je ve skutečnosti nemocný.

Malomocenství je vážná nemoc. Tehdy jistě smrtelná. A přesto se nemůžeme ubránit tak trochu pocitu zadostiučinění. Chudáka stiženého malomocenstvím – toho bychom nejspíš litovali. Ale ten kontrast vnější slávy a bídy lidského života nám to nedovolí. Je to jako ilustrace k českému přísloví, které má ovšem také základ v Bibli: všechna sláva polní tráva. Anebo si s Čelakovským zanotujeme písničku, že na pány v krytém voze taky jednou dojde. Zase došlo na jednoho papaláše, přece jen je na světě spravedlnost.

Protože Náman nebyl jen tak nějaký velitel. On byl nepřítel. Nepřátelský generál. Bojoval proti Izraeli. Podle pověsti to byl právě on, kdo skolil izraelského krále Achaba.

A za další – jeho otrokyní byla izraelská dívka, kterou při jednom z četných nájezdů ukradli ještě jako dítě, neboť jak píší kraličtí: Byli pak vyšli z země Syrské lotříkové, kteříž zajali z země Izraelské děvečku malou, a ta sloužila manželce Námanově.  Tedy i ten Náman bude nejspíš pěkný lotřík.

Dokud byl na vrcholu své moci, kníže a generál, padali před ním všichni na kolena. Izraelská otrokyně stála kdesi na opačném konci pomyslného sociálního žebříčku. Mocný a bezmocná, pán a otrokyně. Vyvýšený a ponížená.

Ale najednou je všechno naopak. Námanovi teče do bot. Najednou, když se na sebe dívá do zrcadla, nevidí všechny ty medaile za zásluhy, za chrabrost, nevidí purpurová srdce. Vidí jen nemocného muže a jeho vlastní srdce se chvěje úzkostí.

A ta „ubohá“ izraelská dívka? Ta si právě v té chvíli ví rady. To proto, že není sama. To proto, že ani daleko od domova nezapomněla na Hospodina. Najednou tento nepatrný člověk, kterého nikdo nebral vážně se může odvážit dát dobrou radu tak mocnému pánu, který neví, je v úzkých, bojí se.

Dívka nezapomněla. Přestože už jako malá byla vytržena z domova, nucená žít v cizím prostředí. Nezapomněla ani mezi lidmi, kteří o Hospodinu nevěděli vůbec nic. Nezapomněla, přestože jí jistě vedli k tomu, aby přijala jiné bohy. Prý mocnější. Vždyť její pán Náman porazil Izraele i s tím jejich Hospodinem.

Kolikrát jsme my tlačeni, abychom zapomněli? A kolikrát si vzpomeneme my, že Hospodin je mocný i tam, kde není nikoho, s kým bychom mohli sdílet svou víru?

—

Náman se nakonec rozhodl poslechnout svou služku. Objevila se u něj snad pokora před neznámým Bohem? Možná. Spíš ne. Když je člověk ohrožen smrtí, udělá ledacos. Smlouvá. Využije kdejaké příležitosti, která se mu nabízí. Chytá se stébla.

To, že v něm asi moc pokory nebylo pochopíme, když čteme dopis, který poslal do Izraele přes svého krále. Ten dopis je spíš hrozba než prosba. Je to příkaz a ultimatum. Jen si to poslechněte: „Jakmile ti dojde tento dopis, s nímž jsem ti poslal svého služebníka Naamána, zbav ho malomocenství.“ Kdyby to byl telegram, vypadal by asi takto: POSILAM TI NAMANA – STOP – UZDRAV HO – STOP.

Králové se baví zase jen s králi. Mocní jednají jen se sobě rovnými. Král Izraele není v očích aramejského příliš významná figura. Jedná s ním jako s poraženým vazalem. Přesto jako král je na svém území zástupcem svého boha na zemi. Podle představ a zvyklostí Aramejců má pod palcem všechnu vládu. Jistě bude mít na svém hradě i proroka, který namíchá uzdravující lektvar a Námanovi pomůže.

Izraelský král je z toho ovšem dojemně zoufalý. „Jak si to představuje, že ho uzdravím? Copak jsem Bůh? On hledá jen záminku, jak by nám mohl vyhlásit válku!“ Jeho slova nám připomenou, že v Izraeli, mezi božím lidem, to chodí jinak než v Aramu než ve všech ostatních královstvích. Nikoliv král, ale Bůh sám je pánem nad životem a smrtí. V Izraeli musí i král poslouchat. Proroci, poslové Hospodinovi, nejsou sluhové trůnu.

Ale zase na druhé straně – izraelský král zůstává u toho svého strachu. Neptá se ani Boha, ani se nesnaží vyhledat proroka, který by Hospodinovu moc dosvědčil těm, kteří se na ní ptají. To až Elíša sám se musí přihlásit se svým svědectvím. S odvahou vyznává: „Jen ať přijde ke mně. Pozná, že je v Izraeli prorok.“

A tak se stalo, že Náman se vší parádou nakonec nevjíždí slavnostně do královského paláce v Samaří, kde by byl přijat s poctami, jak se sluší na vyslance sousedního krále. Místo toho se svou jízdou, obtěžkán všemi drahocennostmi a dary, s celým průvodem služebníků musí zaparkovat před uprášeným domkem proroka Elíši.

A Elíša se ani nenamáhá sám vyjít králi naproti. Na tohoto věřícího člověka nedělají dojem žádné parádičky ani skvělá procesí. Protože on se sklání jen před svým Bohem. Ani nevnímáme, jak moc tím riskuje. Spíše cítíme majestát, který stojí za tímto prorokem, který si dovoluje mocné tohoto světa vyučovat pokoře.

Elíša je ve svém vzkazu stejně stručný jako předtím Aramejský král ve svém dopise: „Umej se sedmkrát v Jordánu a bude všechno zase O.K.“

Náman ovšem vypění. Co je tohle za člověka? Říká si prorok, a tak jsem čekal pořádnou léčitelskou show. Jak mě bude zaklínat a dělat jogínské cviky. Možná že mi vyndá bez rozříznutí kůže kus krvavého masa holou rukou přímo z břicha. Že pronese mantru. Nebo alespoň nějaké to zaříkadlo, modlitbu, cokoliv. Věnuje mi kámen s mým měsíčním znamením nebo čínské kuličky pro štěstí.

A on mě pošle umýt se? To jsem mohl udělat doma ve vaně nebo ještě lépe v naší posvátné řece.

Jenže nemohl. Předně proto, aby se naučil, že Bůh není eskamotér, který dělá zázraky podle našich přání a za druhé proto, že je to právě Jordán. Řeka, v níž se smývají hříchy. Ale ne vodou, nýbrž přijetím Boží milosti. Tou řekou se vchází do nového života. Ve smlouvu s Hospodinem. Uzdravení není především zázrak, ale pozvání na novou cestu. Dokud tohle nepochopíme, nebudeme uzdraveni nikdy, i kdybychom vymysleli zázračnou pilulku na všechny nemoci světa.

Naštěstí měl Náman kolem sebe ještě další služebníky, kteří ho přesvědčovali: Buď rád, že chtěl jenom tohle. Podívej se. Ať tak či tak, nic neztratíš. Náman poslechl a byl uzdraven, jak Elíša řekl.

Ale přece jenom něco ztratil. Přišel totiž o svou pýchu. S každým ponořením, jako by se z něj smylo kus toho starého Námana, až čteme, že jeho tělo bylo jako tělo malého dítěte. Znovu se narodil.

A tak se vrací za Elíšou – už ne zpupně, ale s díkůvzdáním. Přijal. Pochopil. Už není ve svých očích mírou všech věcí. Nabízí všechno, co má darem. Ale Elíša to přehlédne a řekne – už to nezkoušej. Boha nemůžeš zaplatit. Nezaplatil bys ho ani kdybys dal všechno zlato světa. Od něj můžeš všechno přijmout jen darem. On ti bude nablízku – ne za odměnu, ale vždy když svěříš svůj život do jeho rukou. Tvá víra a pokora je jedinou možnou odpovědí na Boží pomoc.

Tak končí příběh o Námanovi, který se z nepřítele stal Božím vyznavačem.

Ale my si ještě musíme připomenout co, nebo spíše kdo je klíčem celého příběhu. Je to malá bezejmenná izraelská dívka. Dcerka siónská. To ona spustila běh dějin. Bez ní by se celý příběh vůbec neodehrál. Hraje tam tak důležitou roli, že někteří vykladači tvrdí – poslal jí tam sám Bůh. Mě se to nezdá. Že by Hospodin způsobil, aby cizí vojáci vyrvali děcko z rukou rodičů jen proto aby si ho mohl použít? To je dost cynické. Zkrátk byla jednou z obětí četných válek. Člověk v cizím prostředí, v naprosto bezvýznamné pozici. Tak jako církev, která se pomalu, ale jistě stává cizincem ve vlastní zemi, v Evropě. Jako křesťané, kteří si myslí, že už jsou tak nepatrnou menšinou, že stejně nic nezmění, nezmohou, nezvládnou.

I když to v tom příběhu není, dívka stála před volbou – zapomenout a vydat se novou cestou, kterou jí přinesla nová situace. Nebo vytrvat ve své víře navzdory okolí. I v beznadějné situaci, ale s vírou, že Hospodin pamatuje, dá odpověď, že On nezapomněl.

Dívka si vybrala dobře. Nezapomněla, vytrvala ve víře. Ale v jaké víře: Neuzavřela svou víru v sobě, pro svou osobní potřebu či potěchu. S vědomím, že já mám ve své víře alespoň morálně navrch. Ne. V pravý čas přišla se svým svědectvím. Můžeme říct se svědectvím po Kristově příkladu, který neváhal pomáhat i nepřátelům svého lidu. Ona – místo aby si mnula ruce nad tím, že člověk, který jí vzal domov konečně zahyne – nabídla pomoc, řešení.

Ne, Bůh nezpůsobil, aby se dostala do zajetí. Ale zůstal nablízku a dívka zůstala nablízku jemu. A tak své utrpení překonala, přetvořila, dala mu smysl, stala se skutečným poslem božím. Jejím slovem se daly věci do pohybu.

Věříme i my, že boží slovo je tak mocné, že pomáhá tam, kde je třeba? Věříme, jako ta dívka, že námi zvěstované evangelium mocně zasáhne do trablů a starostí našich i našich bližních?

Protože to je misie. Vnímat potřeby, bolesti a nemoci světa kolem nás. Jistěže začínáme u sebe a vycházíme z vlastní víry, ale naše poselství a náš příklad má znít a působit do všech stran. Misie neznamená evangelizovat hlava nehlava, ale vnímavě vnášet Boží řešení do situací, které vypadají jako neřešitelné. Léčit Božím slovem malomocenství tohoto světa.

Není to ale podbízení? Nikoliv. Boží řešení může být klidně napomenutí, pokárání, Boží slovo může jako nůž propichovat bublinu lidské pýchy. Vzpomeňte si, co musel Náman překousnout od Elíši.Ale nakonec je to vždy slovo, které léčí, které dá naději a nový život.                                                                     amen