Aby nás nezahanbili vůl a osel

písně: 166, 610, 198, 515, 643, 671
vstup: Dt 6,1–2
1. čtení: Lk 2,1–6
kázání: Iz 1,1–3
3. čtení: 2Kor 13,5a

Milí bratři a sestry,

Štědrý den je samý vrchol adventní doby. Liturgická fialová barva nás upozorňuje, že je stále ještě postní období. Není to tedy touha vidět zlaté prasátko, ale vědomí, že ten skutečný svátek začne až někdy v noci z dneška na zítřek – to by nás mělo vést k nějakému uskromnění se, odříkání si – prostě k tomu, co je spojováno s adventním obdobím půstu. Především ale k motivům sebezpytování. Motivům kajícím. Potud to bude stále ještě víc karatelské než útěšné. Na linii Luther–Kalvín spíše kalvínské. Luterský důraz na nekonečnou Boží milost bude kalvínsky korigován důrazem na to, že na tuto Boží milost je třeba také nějak odpovědět.

Zároveň ale máme za sebou už úplně celý advent. Čtyři týdny očekávání, symbolického vyhlížení budou této noci naplněny. Když tam byli, naplnily se dny… píše evangelista Lukáš. Odvěké očekávání oné „plnosti časů“ konečně získá podobu v betlémském dítěti. Ale to až za pár hodin. Štědrodenní připomínka „naplnění se dnů“ bude stále ještě mnohem víc spojena s prorockým očekáváním než s naplněním a realitou popsanou v evangeliu.

Ovšem – prorocké očekávání, jak nám ho nabídl prorok Izajáš, je jaksi „betlémštější“, než se odvážili popsat evangelisté. Vánoční příběh zachycený v Bibli je velmi skoupý na detaily. Jediným motivem, který nějak upřesní vnější podobu betlémské scenérie, jsou jesličky, do kterých bude položen Mariin prvorozený syn.

Tady se zastavme. Jsou totiž jen dvě místa v Bibli, kde se mluví o jeslích – prorok Izajáš a evangelista Lukáš. V evangeliu je to dobová reálie. Žrádlo pro ovce nemůžete dát na zem, zadupaly by ho. Právě tak by měl člověk rozpaky položit dítě na zem. V tu chvíli je fajn, že je tu nějaký kamenný žlab vytesaný do skály či snad tedy nějaká jednoduchá dřevěná konstrukce.

Nic dalšího „betlémského“ ale v popisu scenérie není. Všechny ostatní detaily jsou dílem tradice – ba ani ta stáj tam není zmíněna (o té zítra) –, natož osel a vůl, kteří v našem branickém betlému ve stáji jsou, na rozdíl od Josefa s Marií. Haj hou. Řečeno s klasikem: „Nikdo není dokonalý!“

Jesle jsou tedy součástí Izajášovy prorocké kritiky a nejspíš tvoří spojku, která přivedla v tradičním pojetí vola a osla do betlémů a zapojila je do vánoční vykladačské alegorie již někde ve 4. století. Po mnoha, mnoha dalších staletích pak Izajáš našel ohlas v lidové tvořivosti. Ne ovšem nějak samoúčelně. Tady úplně nepodceňujme svoje předky. Prožívají to, co bude po staletích objevovat a popisovat Carl Gustav Jung. Psycholog, který se snažil porozumět řeči obrazů a symbolů, které k nám nějak promlouvají a my vlastně ani nevíme, jak k nám promlouvají a namnoze ani že k nám promlouvají.

V tu chvíli do betléma patří nejen ty jesličky, o kterých se evangelista zmíní, protože mají své historické opodstatnění. Nejsme v historii, ale v obraze plném symbolů. Ocitáme se ve chlévě a na právě narozeného krále funí z jedné strany vůl a z druhé strany osel. Teď nejde o to, co by nám řekl badatel nad dobovým pozadím Nového zákona – a ten by nám vysvětloval, že to tak nebylo. Co by nám řekl farmář, který by podotkl, že vůl, osel a ovce spolu v jedné stáji – to taky nebude fungovat. Co by nám řekl všímavý soused, který by za ta zvířata na Marii kladoucí dítě do žlabu zavolal OSPOD, kdyby něco takového tehdy existovalo. Nás zajímá, co by nám k tomu řekl prošedivělý pán s knírkem, brejličkami a dýmkou, tedy již zmiňovaný Carl Gustav Jung. Jaké emoce to v nás probouzí? Jaké představy se nám mohou honit hlavou, když si tu scénu představíme? Scénu, kterou nám ten branický betlém ukazuje vlastně mimořádně přesně. Je extrémně chudý na lidi a v samotné stáji jsou s Ježíškem právě jen ten vůl a osel. Vůl, který zná svého hospodáře, a osel, který zná jesle svého pána.

Nikdo jiný ho vlastně nezná. Josef s Marií jsou kdovíkde a jejich porozumění vlastnímu synu nebude valné. Zpohanštělé astrology do Betléma dovedlo nebeské znamení dost špatně do Jeruzaléma. Ze strany těch, kteří to studovali v Bibli, znají Boží vůli a velmi dobře by měli chápat, co se to tu děje, tam za pár dní akorát pošle Herodes vojáky zmasakrovat všechny chlapce do dvou let věku. Aspoň že sem andělé poslali pastýře. Ale na to, že se tady narodil Mesiáš, Pán pánů a Král králů, je to dost slabota.

Osel a vůl v samotné betlémské stáji tak nechávají rozeznít smutný motiv izajášovský: Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý. Nepochopili. Tak jako již po staletí, znovu a znovu Bůh naráží na to, že jeho lid je nechápavý. Teda – nechápavý… Izajáš vidí, že to není tak úplně nechápavost: Syny jsem vychoval, pečoval o ně, ale vzepřeli se mi. Ten „nechápavý“ lid není zas tak moc nechápavý z hlouposti jako ze vzdoru. Oni vlastně vědí, co po nich Pán Bůh chce. Vychoval je, pečoval o ně… Boží lid vychovaný a opečovávaný není nepopsaný čistý list papíru. Za tím Hospodinovým „mne však Izrael nezná, můj lid je nechápa  vý“ rozumíme, že znát nechce. Že nechce přijmout za své to, co vlastně dost dobře pochopil.

V betlémské scenérii symbolicky stojí vůl a osel. Jsme v řeči obrazů a symbolů, tak si je trochu rozříkejme. Osel je zvíře ostražité a tvrdohlavé. Trvá dlouho, než si získáte jeho důvěru, a dokud ji nezískáte, nepomůže přemlouvání ani rány. Vůl je zvíře mírné až tupé. Kastrací ztrácí agresivitu i cosi jako „osobní iniciativu“. Něco takového od něj opravdu nečekejte. Kam ho postavíte, tam stojí, co se mu přikáže, to udělá, ale to je tak všechno. Hlavně, že je co žrát! V řeči symbolů se nám tak osel a vůl mohou stát obrazy pro lidi buď oslovsky svéhlavé až paličaté na straně jedné a pro volsky lidi líné a neochotné sami nějak napřít síly, kterým je všechno jedno, na straně druhé.

Napořád jsou v kontrastu s těmi, kteří byli vychováni a o které bylo pečováno – ale nejsou tu. Vůl a osel byli totiž také postupně konfrontováni s vůlí svého pána. Poznali jeho vůli. Naučili se rozlišovat dobré a zlé. Vědí, co dělat mají a co dělat nemají. Teď už to není na Pánu Bohu, ale na nich. Pán Bůh udělal všechno, co mělo být uděláno. V jeslích je znamení toho, že hospodář to se svým lidem myslí dobře.

Co udělají osel a vůl? Co udělá osel, když mu všechno jeho pochopení říká, že by měl vyrazit k jeslím svého pána? Co udělá vůl, když by měl hýbnout kostrou a jít se podívat na svého hospodáře? Jasně, že ho znají. Jsou vychováni a hospodář o ně pečoval právě tak jako o své syny. Jen by to od nich tak nějak nikdo nečekal, že se podle toho zařídí – na rozdíl od těch synů.

Od osla by jeden čekal, že se šprajcne. Jasně, že vím, co dělat mám a co nemám – ale proč? Je tak příjemné udělat to, co je po mém! Já vím, že to je blbost! Ba dokonce už v tu chvíli, kdy to dělám, tak vím, že to je špatně! Izajášovská zkušenost Božího lidu – Izajáš vystupuje v době, kdy na Izrael dopadne dlouho ohlašovaný trest za modloslužbu. My si tam ale dosaďme cokoliv, kdy je nám přednější náš okamžitý nápad než sebelépe poznávaná Boží vůle. Ne, že neznáme, ne, že jsme nechápaví – jen je to na nás, zařídit se podle toho, jak známe a jak jsme pochopili – a my se zařídit nechceme.

Od vola by jeden čekal, že nebude dělat nic. Jasně, že vím, co dělat mám a co nemám – ale proč? Ještě se nestalo, že by něco nějak nedopadlo. Jak píše C. S. Lewis – velcí světci a velcí hříšníci byli vlastně z jednoho těsta – dělali věci naplno. A pak již Lewise parafrázuji: Největším vítězstvím ďábla je vůl. Do ničeho se nežene, nic moc od něj nečekejte. Nebude páchat velké hříchy, ale ani svých schopností nevyužije k něčemu fakt dobrému. Měl by na to! Má pořád ještě sílu „jako bejk“, ale zároveň velkou míru klidu a rozvahy. Ty ovšem snadno sklouznou do lenosti a neochoty se jakkoliv angažovat. Vůl zná svého hospodáře. Ví, že je dobrý, laskavý a trpělivý. Tak se dá snadno na tuto dobrotu, laskavost a trpělivost hřešit.

Osel i vůl poznali vůli svého hospodáře. Vědí, že u jeslí se setkají se znamením jeho dobré vůle s nimi a s celým světem. Co především – za ty roky se naučili rozlišovat dobré a zlé. Vědí, co dělat mají a co dělat nemají. Je jim docela jasné, že v tuto chvíli už to není na Pánu Bohu, ale na nich. Pán Bůh udělal všechno, co uděláno být mělo. Co s tím udělají oni? U jedné i druhé strany může převládnout buď jejich přirozenost, nebo přemůžou sami sebe. Buď budou tlačit svoje nápady, či naopak budou dělat mrtvého brouka.

No – anebo přijdou pozdravit, poklonit se, či snad dokonce budou dechem zahřívat toho malého Ježíška, nad čímž bude šílet znalec dobového pozadí Nového zákona, farmář i úřednice z OSPODu, ale ti nás nezajímají. Nejsme v historii, jsme ve světě obrazů. Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána… Starý pán v brejličkách zabafá z dýmky a zamrmlá si do mrožího kníru cosi o archetypech. Jsou tu jakési pravzory lidského jednání a my se s tím holt musíme nějak popasovat, že jsme tu a tam zašprcnutí voslové a tu a tam zoufale líní bejci – ale pořád ještě je advent. Pořád ještě na ten Hospodářův příchod čekáme, a tak máme šanci něco změnit. Pořád ještě máme šanci nebýt jako Izrael, který Hospodina nezná a je nechápavý. Přičemž my víme, že vlastně zná a chápe, ale že se toliko vzepřel Boží výchově a pečování a teď se buď se oslovsky zašprcnul, nebo na všechno volsky prdí.

Ta třetí možnost je nenechat se zahanbit oslem a volem a vyrazit k jesličkám také. Ono zcela nehistorické zpodobňování aktuálních dobových reálií v lidových betlémcích nás spolu s Jungem má potěšit. Jen zdánlivě je absurdní zpodobnit v betlémské scenérii sebe sama. Budeme-li historicky přesní, nebude tam prakticky nic. Ale v řeči symbolů a obrazů můžeme za tím zpodobněním našich současných reálií vytušit rozpoznání, že cesta k jesličkám je dobrá. Možná jsem jen paličatej osel, možná jsem jen tupej vůl. Ale vím, že to se mnou Hospodář myslí dobře a že už konečně musím sám hýbnout kostrou a hybaj do Betléma, tedy začít podle té poznané Boží vůle také žít.

Amen.