Proměnění na hoře s Mojžíšem a Elijášem

písně: 626, 631, 689, 621, 702
introit: Ž 8,5–7
1. čtení: Mt 17,1–13
kázání: Mt 16,13–24
3. čtení: 1Tes 5,21–22

Milí bratři a sestry,

první čtení nám nabídlo souvislost Petrova vyznání u Cesareje Filipovy i jeho následného selhání. Příběh, který se odehrál 6 dní po těchto událostech na jakési hoře, ale vystihuje Petra v barvách prakticky totožných. Tak to dnes bude o Petrovi, i jednom z jeho vrcholů a následném pádu. Vidíme tedy naprosto typického Petra. Petr nikdy nic nedělá napůl. Tak ho tu dnes máme oceněného největší pochvalou, jakou kdy Pán Ježíš kterému z učedníků řekl. A vzápětí to největší odsouzení, jaké si kdo z učedníků vysloužil. Petr, který se nechal chvilku vést Bohem, ale vzápětí projevil trestuhodnou neschopnost se sám podle tohoto Božího vedení řídit dál.

Mám Petra rád – možná právě pro tyhle příběhy. Jsou to příběhy člověka, který má své vrcholy a propady. Rozhodně žádná šedivá myš. Do všeho jde naplno a hrr. I proto si ho může Pán Bůh použít pro prošlapávání nových cest. A zároveň je to pořád jen člověk, takže na těch nových cestách se zhusta chová podle svých nápadů a je to jako slon v porcelánu

O tom to dneska bude. O hlasu Božím a lidském. O tom, že v tomto světě zní oba dva tyto hlasy, ale nám se čas od času míchají a my ten zcela lidský začneme považovat za osvícení shůry. Potud se nám tu objeví pojem „pachatel dobra“, kterým bude apoštol Petr, když bude bránit Pánu Ježíši v cestě do Jeruzaléma či se po šesti dnech bude chystat stavět stany na dlouhodobý pobyt s Mojžíšem a Elijášem.

Pojďme se věnovat apoštolu Petrovi, pro dnešek samozvanému odborníkovi na to, co to znamená být Mesiáš, Syn Boha živého. Při všech kritikách, které by se mohly sesypat na Petrovu hlavu, tak jedna určitě nebude odpovídat realitě. Totiž, že by něco Petr dělal ze zlé vůle. Tohle fakt nehrozí!

Jak ho tak sledují v průběhu evangelia: od snahy chodit po vodě (Mt 14,28) přes žádosti o vysvětlení vyprávěných podobenství (Mt 15,15), oba dnešní příběhy, vysvětlování, že Ježíš je řádný plátce daní (Mt 17,24), rozhodnutí odpouštět sedminásobně (Mt 18,21), dušování se, že i kdyby všichni odpadli, on s Ježíšem vydrží, (Mt 26,33) a fakt se za něj chtěl bít mečem (J 18,10), Petr bude jako jediný sledovat zatčeného Mistra (Mt 26,58), jako první vstoupí do prázdného hrobu (J 20,6) a jako první vstoupí do domu neobřezanců (Sk 10,27)… Našlo by se toho jistě i víc, ale ať to procházím jakkoliv, Petr to vždycky myslel dobře! Jasně – pak to někde zadrhlo. Na moři začal tonout, odpouštět má sedmdesát sedmkrát, než kohout dvakrát zakokrhal, on třikrát zapřel, u prázdného hrobu uvěří ve vzkříšení, ale plačící Marii z Magdaly (J 20,10-11) tam nechá, neobřezanců se zase začne stranit (Gal 2,11)… Ale myslel to dobře. Takže první poučení – dobrý úmysl nestačí. „Myslet to dobře“ ještě nezaručí, že to fakt dobré je či bude.

Když u Cesareje Filipovy začal Petr Pána Ježíše kárat, bylo to jako v okamžiku, když v jednom z příběhů Rychlých šípů křičel Rychlonožka na Mirka Dušína, že jestli po tom praskajícím ledu půjde jen o kousek dál, vyloučí ho z klubu. On to myslel dobře! On měl o Mirka takový strach! Nu což – Mirek se vrátil a s přátelským poplácáním po zádech vyčinil Rychlonožkovi do plantážníků, či jak to bylo.

Petr si tak vzal Pána Ježíše stranou a začal mu domlouvat, začal ho kárat: „Co to povídáš, Ježíši?! Pán Bůh chraň! Takhle to prostě nebude a basta fidli!“ Petr to myslí tak dobře, že by se na něj snad člověka ani nemohl zlobit, co? Mohl. Rozhodně mohl! Petr je satan, který svými slovy dokonale vystihuje úsloví, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Ježíšovo „Jdi mi z cesty, satane!“ není rošťácké „i ty jedno čertisko rohaté!“ spojené s přátelským poplácáním po zádech! To jsou jedna z nejostřejších slov, jaká z Ježíšových slov kdy slyšíme!

A teď pozor – Petra neposedl ďábel! Tohle je prostě člověčina. Tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka. Nenásleduje exorcismus, vymítání satana z Petra. Petr slyší výzvu k následování. Jdi mi z cesty je velmi nepřesné. Doslova čteme „jdi za mnou“, tedy „zařaď se“. Tady šéfuju já.

Tak se nám tu objevila dvě možná smýšlení – smýšlení z Boha a smýšlení z člověka – a jsou tu těsně vedle sebe!

Nejprve to smýšlení z Boha. Kdesi u Cesareje Filipovy se Pán Ježíš ptá učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ a nepřehlédněme, jak se všichni předhání v odpovědi: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Elijáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Když se ale Pán Ježíš zeptá: „A za koho mne pokládáte vy?“, tak ticho po pěšině. Mluvit za druhé je tak snadné. My přece tak dobře víme, co si druzí myslí, co říkají. Právě tak je tak snadné jim ukazovat, jak moc se mýlí a jak Pán Ježíš nemůže být Jan Křtitel, protože tomu přece usekli hlavu a ani severní prorok Elijáš či jižní prorok Jeremiáš… Ale kdo tedy je jejich Mistr? Kdo je pro ně nazaretský rabi? Mlčí… Srovnat si svůj vztah s Bohem už je výrazně složitější než kritizovat.

Kdo jiný než Petr bude ten, kdo tohle trapné mlčení přeruší. Oni tihle divočáci jsou někdy pro Pána Boha použitelnější než tichošlápkové. „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.“ Hle – myšlení z Boha. Petrovi to nezjevilo „tělo a krev“. Tohle není člověčina. Tohle je něco, na co lidským rozumem nepřijdeš. Víra je dar a Petr tenhle dar dostal. Dostal od Boha dar víry a v souladu s touto Bohem darovanou vírou teď jako odpověď na otázku Pánu Ježíši nabízí své vyznání.

Tedy své – dar víry snad už v tuhle chvíli mají všichni apoštolové! Petr odpovídá na otázku „A za koho mne pokládáte vy?“, aniž by říkal něco jako „…hele, nevím, jak tady tihle, ale abych mluvil sám za sebe, tak…“ Nic takového! Tohle je vyznání církve, které Petr vyznává zástupně za všech 12, za celou církev, za všechny věřící. Za všechny, kteří dostali dar víry, je tady Petr první, kdo takto vyznává a je za to velmi vysoce oceněn. Ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou!

Výklad onoho ocenění si nechme na jindy. Pro náš dnešní výklad je zásadní, že Pán Ježíš tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. Proč? Následující příběh to ukáže naprosto zřetelně, že oni sice dobře věří, tudíž dobře vyznávají, ale vůbec tomu nerozumí. Mají dar víry, přijali a vyznávají Ježíše jako „Mesiáše, Syna Boha živého“, ale obsah těch slov jim pořád ještě uniká. Věří dobře, ale ve víře musí ještě růst. Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. Být Mesiášem, být Synem Boha živého, znamená kříž. Tohle je Ježíšovo vedení ve víře – no a v Petrovi se to všechno kroutí nad takovou výukou.

Od smýšlení z Boha se dostáváme k smýšlení z člověka. Něco máme od nebeského Otce a něco nám zjevuje tělo a krev.

Tělo a krev není špatně. Naše člověčina je napořád dobré Boží stvoření a pro běžnou pozemskou moudrost stačí. Když nám Pán Bůh zdravý rozum dáti ráčil, dejž, abychom ho k jeho větší slávě také používali. Pravda – „zdravý selský rozum“ dnes dostává na frak, protože je válcován „vysokou školou života“. Ale přesto – máme hlavu k něčemu jinému, než aby nám nepršelo do krku a aby bylo na čem nosit čepici.

Potud nezavrhujme „zdravý selský rozum“, ale připadá mi, že tím nejpodstatnějším je „zpomalit“. Než mluvím či dokonce jednám, tak musím nejprve přemýšlet. Rozhlédnout se. Ptát se. A pak zase přemýšlet. Jak píše Pavel Tesalonickým (1Tes 5,21-22): Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě. Zkoumejte, přemýšlejte. Tolikrát už jsem to slyšel od sestry Čujanové, že máme dvě uši a jednu pusu a tak stojí zato víc poslouchat než mluvit. A já přihodím – natož pak jednat!

Petr se v těch dnešních příbězích zachoval jako učebnicový „pachatel dobra“. Říkávalo se za mých mladých let, že „iniciativní blbec je horší než třídní nepřítel“. On to fakt myslí dobře, jak Rychlonožka, když chce zabránit Mirkovi Dušínovi v tom, aby se probořil na ledu. Petr z prvního čtení, kde se chystá stavět stany pro Ježíše, Mojžíše a Elijáše, to je obdobný „pachatel dobra“. Aspoň že nezačal hned kácet stromy, protože ho zastavil Boží hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Je to úplně to samé, jako Ježíšovo „jdi za mnou!“ tedy „zařaď se“. Tady šéfuju já. Petře: brzdi svoji iniciativu!

Když Pán Ježíš pokračuje s tím „zapři sám sebe“, je to na prvním místě výzva k pokoře. K poslušnosti. K podrobení se Ježíšově autoritě. Jasně, že je to „kříž“! Jasně, že to bolí, je to nepříjemné! Ale tam, kde už poznáváme Boží vůli, tam už není možné vzít si Pána Ježíše stranou, v našem případě tedy nejspíš při modlitbě, a začít mu vysvětlovat, jak by to mělo být jinak. Vyznat, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého – to zavazuje k poslušnosti. K podrobení se. K sebezapření. Vyznat Ježíše jako Pána nutně znamená také ho jako Pána uznávat. Přiznat sobě samému, že jsem jen tělo a krev. To není špatné, ale je potřeba vědět, že tělo a krev má svoje meze.

Myšlení z Boha a myšlení těla. Nápady darované od Boha a nápady, které se nám vylíhly v hlavě.

Žel – nemám žádné jasné měřítko, kterým bych mezi nimi udělal dělicí čáru. I tomu Petrovi to nakonec vlastně řekl Pán Ježíš, že to nebyl Petrův nápad, ale osobní zjevení. Z toho příběhu si ale odnáším několik zásadních postřehů.

Předně, že nestačí dobrá vůle. Nestačí „myslet to dobře“. Já mám toho Petra vlastně rád proto, že je stejný jako já. Tím víc mne potěšuje, že Pán Ježíš neodvolal jeho „zakladatelskou funkci církve“. Bůh počítá s tím, že církev je budována lidským snažením a tak je namnoze budována blbě. Stojí na Božím díle v tomto světě, ale na tomto základu už stavíme my. Co z toho bylo ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy, to nám v plnosti ukáže až oheň posledního soudu. (1Kor 3,10n)

Tu a tam ale na to dokážeme přijít už teď – co že je v tomto světě od Boha a co je naše člověčina. Království Boží už je tu a tam tady mezi námi a s ním i jeho soudy. Když něco vede ke smíření, k radosti, k pokoji, k odpuštění…, je to významná indicie, že to v tomto světě i skrze nás jedná nejen tělo a krev, ale (tak jako u toho Petra) Ježíšův nebeský Otec. Tak se snažme tuto Boží vůli poznávat a podle poznaného žít. Dobrého se přidržet a zlého vyvarovat.

Amen.

Dětská verze v Braníku
písně: 214, 165, Dej mi, Pane víru, 619, 235, 783, Haleluja šabalaba
osnova MS WORD + PowerPoint

Dospělácká verze na Barrandově