Kázání 9. 2. 2025

Introit Jan 14,6
1. čtení M 4,35-41
2. čtení 2. Kor 13, 2-8
3. čtení Kol 3,9-10
Písně 637, 785, 732, 769, 709, 639

Ježíš spící na lodi. To je obraz, který podněcuje po tisíciletí lidskou představivost. A také vzbuzuje otázky. Věděl Ježíš, že přijde bouře, když uléhal? Měli ho učedníci vzbudit? A co by se stalo, kdyby ho nevzbudili?
A bylo to vůbec správné, že se vydali na cestu lodí, když hrozilo takové nebezpečí? Proč je Ježíš tomu nebezpečí vůbec vystavil? Ten příběh je trochu takový nepohodlný.

Někomu by se daleko více líbilo, kdyby se po prvním nárazu větru Ježíš probral a řekl: Moje ovečky, je to nebezpečné, bude bouře, šupky hupky zpátky do přístavu.
A nebo naopak, aby vůbec neusnul. Aby se zasmál a řekl. „Mládenci držte si kloboučky, teď něco uvidíte.“ A loďka by se náhle proměnila v motorový člun, který by mega rychlostí projel bez úhony bouří a v mžiku dosáhl opačného břehu.
Jenomže takhle to není. Ani jedna z těch verzí neodpovídá tomu, kým Ježíš je. Ježíš nepřišel na tento svět, aby ho řídil. Alespoň ještě ne. Je tady pro nás, ale ne tak, aby za nás rozhodoval. Jsme Boží stvoření a Boží stvoření je stvořeno ke svobodě. Žijeme takříkajíc na vlastní náklady, ve vlastní režii.
Což nám ale často moc dobře nejde. Nejsme dobrými správci ani svých životů ani svěřeného stvoření. Proto Hospodin poslal svého Syna. Ne proto, aby žil za nás naše životy, ale aby nám ukázal cestu k záchraně, ke spáse. Aby nás na ni pozval. Aby nám tu cestu svou obětí otevřel.

Když to vezemete kolem a kolem, tak to, že do lidských životů vstupují pohromy, války, násilí a zloba, na tom nic překvapivého není. To překvapivé je, že i do tohoto světa se prolamuje Boží milost. Na nejrůznější způsoby. Tajemně a nepředvidatelně.

Podobenství a příběhy obsažené v evangeliích jsou především zprávou o této milosti. Nejsou to poučky jako gravitační zákon, Pythagorova věta, zákon nabídky či poptávky, či nějaké psychologické teorie. Takové poučky vysvětlují, přinášejí poznání, které často nese s sebou i nějaký prospěch, výhodu, a někdy také pocit převahy, ba i moci. Tyto poučky však nám málo pomohou, když jsme sami se sebou ve své zranitelnosti, křehkosti, opuštěnosti, bezradnosti.
V takové chvíli, v situaci skutečné nouze, k nám biblický příběh mluví jinak. Už ho nevnímáme jako něco, co je určeno k posuzování a rozebírání, ale jako zdroj naděje.

Ke mně se ten příběh o Ježíši spícím na bárce uprostřed bouře dostal ještě dříve než jsem ho slyšel vykládat v nedělní škole. A o tom bych chtěl chvíli vyprávět.
Jako malý kluk jsem si všiml, že když maminka otevírá skříň, ve které má uloženy doplňky oblečení, tak na vnitřní straně dvířek má nalepený jakýsi obrázek. Rodiče měli doma docela dost kvalitních obrazů. Tenhle ale nebyl záramovaný, bylo to jen takový grafický list, barvotisk. V malém klukovi budil zvědavost. Co to je?
Maminka mi vysvětlila, že to je člun na rozbouřeném moři a že tam jsou učedníci a že je tam Ježíš, který spí. Hodně jsem o tom přemítal. Proč to maminka má na takovém místě, kde to vidí jenom ona, a to vždycky jen na chvilku? A proč Ježíš spí, když je bouře? Ten Ježíš, který přece všechno ví a všechno může. Dokonce se mi o tom zdálo.

Dnes snad chápu, proč ta reprodukce byla zrovna tam, kde byla. Ten méně významný důvod asi byl, že umělecká kvalita nebyla taková, aby to bylo vystaveno zrakům návštěv. Hlavní důvod byl ale jiný. Šlo o něco velmi intimního, pro maminku důležitého. Nebyla to žádná laciná útěcha. Bylo to vyjádření naděje, že doba trápení pomine. Vědomí, že ta loďka se nakonec nepotopí, že Ježíš bouři zažene. Naděje, o které asi moc nemělo smysl vykládat. Opírala se totiž o víru, jež v té době měla v tom, co se dělo okolo, nulovou oporu.

Dneska už té beznaději let války i let padesátých rozumějí jen lidé věkem postarší. A brzo si to budou pamatovat jen ti úplně nejstarší. Ono to bylo hrozné nejenom tím, co se dělo, ale i tím výhledem, že ta zvůle neskončí a bude pokračovat napořád. Propojit si tohle vše s obrazem Ježíše, který spí, bylo zcela přirozené.
Zpočátku bylo spoustu falešné naděje. Lidé se zprvu chytali každičké zprávy, že vše brzo skončí a nějak se to obráti k lepšímu. Nechtěli věřit, že to dojde tak daleko. Učednící také nepředpokládali, že když je s nimi Ježíš, tak budou vystaveni takové bouři.

To, co se dnes už skoro nedá vysvětlit – a Bohu díky, že tomu tak je – to byla ta celková atmosféra. Rodiče se báli, že děti řeknou něco ve škole, co by je mohlo poškodit. Lidé ztráceli zaměstnání, majetek, mnozí se dostali bezdůvodně do vězení. Kostely se vyprazdňovaly. Všude visela a útočila prázdná hesla o plnění plánu, o míru, Leninovi, Marxovi, komunismu, pevné hrázi proti imperialismu. A to vše provázela ztráta důvěry mezi lidmi, ztráta jistoty každodenní spravedlnosti, ztráta ocenění kvalitní práce. A tak dále a tak dále.
Člověk se musel hodně snažit, aby uprostřed toho všeho zůstal radostný a pozitivní. Ono se to hrnulo ze všech stran. Jako moře. Jako ty vlny, které dorážely na loďku učedníků.

O moři mluví i kraličtí. Novější překlady ovšem mají jezero. Genezaretské jezero. Je krásné, bohaté na ryby, ale záludné. Je zapuštěné mezi horami. Pokud přijde chladný vítr od východu, tak navátý studený vzduch klesá dolů k hladině, teplý od hladiny stoupá vzhůru, a tak vznikají náhlé poryvy a turbulence. Během několika minut se počasí může úplně změnit.

Padesátá léta jsou dávno pryč. Beznaděj se ale do lidských osudů zavrtává stále znovu a znovu. Je taková soukromější, bez společného původce, viníka, o kterém bych si mohli popovídat, a tak se vlastně i trochu povzbudit. Povzbuzení ale potřebujeme. Je dobré se v těžkostech sdílet, naslouchat si, podporovat, podpírat a povzbuzovat. Je dobré být vděčný za každého, kdo to dokáže. Je dobré se o pokoušet.
Je také ale potřeba unést, že v zoufalství, ve strachu, mají lidé sklon obviňovat. Vždyť je to vlastně skoro až děsivé, co učedníci říkají Ježíšovi. „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ To je výčitka, zpochybnění. Možná by se Ježíš mohl urazit.
Jenomže Ježíš se neuráží. Protože rozumí, že za agresivitou se většinou skrývá strach, beznaděj. Říká „Proč jste tak ustrašeni? Ještě nemáte víru?“

Neztratit víru, to bylo v padesátých letech pro mnohé velká zkouška. Docela dobře si dovedu představit svoji maminku, jak někdy, třeba ještě v roce 59, otevře večer, když děti usnou, tu svoji skříňku, dívá se na ten obrázek a hlavou jí běží zrovna tahle slova. „Proč jste tak ustrašeni? Ještě nemáte víru?“
Víra zahání strach. Víra, že přes všechny bouře a pronásledování můžeme už nyní zahlédnout, uvidět, zakoušet, že Ježíš je Pán. Mít jistotu, že přes všechny bouře je s námi. V plnosti to poznáme až na konci času. Ale platí to už teď.

Je ještě jeden způsob, jak příběhu o Ježíši spícím na loďce rozumět. Mnohá místa v Písmu mají vícero rovin a možných výkladů. Od dávných dob vykladači nabízejí k různým příběhům i výklad, který daný příběh převádí na osobní rovinu. Typicky putování Izraele pouští jako podobenství osobního růstu ve víře.
Dá se i tento příběh tak nějak pootočit, aby to byla výpověď o mně, o mém životě? Myslím, že dá. To moře v příběhu odpovídá zlu, které po nás stále vztahuje svá chapadla.

A nemusí přicházet jen z vnější. Jde také o zlo v nás, které apoštol Pavel ve svých listech tak barvitě popisuje, tedy o zlo, o kterém mluví Ježíš, když vykládá, co člověka skutečně znečišťuje. Někdy nám hrozí utonutí v moři sebelítosti, obviňování, chamtivosti, lačnosti, lenosti, nedostatku sebeovládání, nečistých tužeb a tak dále. A pak, pak je na místě zavolat: Mistře, nevidíš, že hynu? Potřebuji zachránit.
Ta situace nouze přijde na každého. Často si za to můžeme sami, mnohdy to také ale přichází od druhých lidí. V nouzi je nutné jednat. Jak jsme četli, Kristus je mezi námi. Či, jak to mnozí překládají, Kristus je v nás. Nebojme se ho vzbudit, obnovit svoji víru, spolehnout se na jeho moc.
Amen