Barnabášův vzor

Písně: 67, 675, m. T., 700, 510, 542, 489
Introit: Ž 67,1–4
Čtení: Gal 1,13–2,2
Text: Sk 4,34–37
Poslání: Fp 2,3–4

Milí bratři a sestry,
z Pavlova životopisného ohlédnutí vytáhnu jediný motiv a to navíc to, co on tak vehementně popírá – totiž lidskou zásluhu. Před Bohem se zapřísahá, že nešel o radu k žádnému člověku, ani se nevypravil do Jeruzaléma za apoštoly, ale až za tři roky zašel jen za Petrem a to jen na pár dní… Rozumím, že Pavla někteří nebrali moc vážně a on z toho měl mindrák. O to razantněji vyzdvihuje, že jeho setkání se vzkříšeným Ježíšem a povolání za apoštola je právě tak hodnotné, jako u přímých Ježíšových učedníků. Že nikoho nepotřebuje, protože na všechno si přišel sám!

No a někde tak vyšumí Ananiáš, který na Saula vložil ruce a vrátil mu zrak. Vyšumí nějaký neznámý damašský křesťan, který Pavla pokřtil. Vyšumí všichni ti damašští učedníci, se kterými Pavel zůstal několik dní a kteří mu zachránili život, když ho spustili v košíku z damašských hradeb. Vyšumí Barnabáš, kterému se budeme dneska ještě věnovat velmi podrobně a o kterém se odvažuji říct, že bez něj by církev Pavla nejspíš vůbec neměla.

Já toho Pavla chápu – ale zároveň mě to mrzí, že si možná ani neuvědomuje, kolika lidem by měl být vděčný za to, že je to, co je.

Možná je před vámi úloha Ananiášů, Barnabášů, damašských učedníků, jejichž jména nám historie nezachovala. Budete pečovat o duchovní růst lidí, kteří vám budou na té které akci svěřeni. Trochu slovy, ale mnohem víc příkladem vlastního života a reálnými skutky pomoci. Pod rukama vám budou vyrůstat dost možná významní budoucí křesťanští činovníci – a oni si (jak ten Pavel!) na vás ani nevzpomenou.

Může být. Kdysi mě dohnal citát Matky Terezy, mám ho moc rád:

Lidé jsou často nerozumní, nelogičtí, sebestřední, i tak jim pomáhej.
Když jsi vlídný, obviní Tě třeba ze sobeckých nízkých pohnutek, i tak buď vlídný.
Když máš úspěch, získáš pár falešných přátel a pár skutečných nepřátel, i tak jdi úspěšně dál.
Když jsi nezáludný a čestný, třeba Tě podvedou, i tak buď nezáludný a čestný.
Roky něco buduješ a někdo Ti to třeba přes noc zničí, i tak buduj.
Když najdeš klid a štěstí, budou třeba žárlit, i tak buď šťastný.
Dobro, co dnes činíš, zítra třeba zapomenou, i tak čiň dobro.
Dávej světu to nejlepší, co máš a třeba bude mít stále málo. I tak dávej světu to nejlepší, co máš.
Víš, v konečném důsledku je to mezi Tebou a Bohem, nikdy to nebylo mezi Tebou a nimi.
Vaše práce má smysl, protože je prací pro Boha.
K tomu, aby vaše letní práce přinášela užitek, přijměte požehnání:

Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí. Požehnej vám všemohoucí Bůh Otec, i Syn i Duch svatý. Jděte ve jménu Páně. (Žd 13,20-21)

*-*-*-*-*

Písnička:

Když lidé smějí se dobrému dílu,
těžké je sebrat pak k dalšímu sílu.
A když ti za dobro řeknou jen: „šmejde!“
Snadno si pomyslíš, že dál jít nejde.

Když přijde za snahu závist a zloba
Řekneš si: „Pro dobro už není doba!“
Jde přeci o Boha, který Tě vidí
a o Tvou duši, ne o jiné lidi.

Zapomeň na všechny za prvním rohem,
vždyť je to jen mezi Tebou a Bohem
a ten si zaslouží, abys svou sílu
věnoval co možná dobrému dílu.

Nečekej odpověď z úst druhých lidí,
není tak podstatné, co oči vidí,
je lepší starat se, dávno sem vočíh´,
to, jak sám vypadáš Ty v Božích očích.

Můžeš být ve světě převzácné zboží,
nástrojem pokoje, co v ruce Boží
rozdává pokoj a sám kolem sebe
na hříšné zemi tak vytváří nebe.

*-*-*-*-*-*-*

Milí bratři a sestry,

v průběhu přemýšlení nad začátky práce apoštola Pavla se znovu a znovu objevovalo jméno jakéhosi Barnabáše. Nic moc jsem si pod tím jménem nepředstavil, ale stačilo si v Bibli najít místa, která o něm mluví a najednou se nám objevuje člověk, který pro prvotní církev znamenal neskutečně mnoho. Jeho asi nejzřetelnější zásluha: Byl to on, kdo Pavla pro církev objevil. Barnabáš měl schopnost rozpoznat Pavlovo obdarování pro práci s křesťany z pohanů. Horká novinka zahájená apoštolem Petrem měla v církvi řadu kritiků. Neobřezanci jsou „fuj“. Barnabáš v Pavlovi rozpoznal někoho, kdo je schopen k pohanům přistupovat víc jako k Bohem milovaným Božím dětem než jako k nečistým a Bohu odporným neobřezancům, se kterými je odporné byť jen sedět u jednoho stolu. Jako Pavel to vidí i Petr i Barnabáš! Nemají ale Pavlovu neústupnost. Petr i Barnabáš pod tlakem jeruzalémských konzervativců z okruhu Jakuba, bratra Páně, nakonec couvli. Jasné texty starého zákona i staletá tradice Božího lidu – proti tomu se těžko argumentuje. Stát si za tím, že Bůh je milosrdnější, než je psáno v Bibli, to může někomu znít až jako rouhání. Nu nic – k tomu se můžeme vrátit ve středu, kde budeme probírat tzv. „apoštolský koncil“. My se věnujme Barnabášovi a událostem, které těmto jednáním předchází.

Barnabáš – kapitola první – konvertita.

Tohle jsme slyšeli v hlavním čtení. Také Josef, kterého apoštolové nazvali Barnabáš – to znamená `syn útěchy´ – levita původem z Kypru, měl pole, prodal je, peníze přinesl a položil před apoštoly. Pár slov, ale nabitých obsahem.

Josef, kterého apoštolové nazvali Barnabáš… proč ho přejmenovávali? To rozhodně nebylo obvyklé! To není situace apoštola Pavla, který má od mládí dvě jména – židovské a pohanské. Josef i Barnabáš jsou jména židovská a nové jméno svědčí o tom, že Josef přinesl do jeruzalémského sboru nějakou mocnou útěchu! Že to byl člověk důležitý silou své osobnosti. Představme si to tady v kostele – když už někoho znáte jeho přezdívkou, případně když ho znáte jménem, které je skutečně „křestní“, to nové, které dostal při křtu – to znamená, že už ve vašem životě tato jeho nová identita hraje nějakou roli. Tohle nové jméno – „syn potěšení“ – pak Josefovi dali apoštolové, vedoucí sboru. To není přezdívka od kamaráda z tábora, ale důkaz o nějaké vlastnosti, která ovlivňovala chod sboru. Do kostela začal chodit někdo, komu stálo zato dát jméno „syn potěšení“, tedy ten, který potěšení přináší. Někdo laskavý, milý.

Začal chodit. To je další důležitý postřeh, že Barnabáš je nově obrácený. Není to nikdo z Ježíšových učedníků. Je to úplně z vnějšku přišlý nový křesťan odkudsi z Kypru. Dobře se uvedl – je tam ta nezpochybnitelná finanční obětavost – a zároveň ve sboru hrál důležitou roli i dál. Není to nové koště, které dobře mete, ale za pár týdnů zmizí. Nadšenec, kterého po pár měsících už v kostele nezahlédnete.

To už je Barnabáš – kapitola druhá – aktivní člen sboru.

Čteme ve vzpomínce na Pavlovu první návštěvu Jeruzaléma (Sk 9,26-31), jak se Pavla všichni báli. Je to pár let, co byl nejhorlivějším pronásledovatelem křesťanů… Ano – šíří se jakási šeptanda o jeho obrácení, ale je to pravda? Není to lest, jak proniknout do církve a o to krutěji zasáhnout? Lukáš to ve Skutcích formuluje slovy, že všichni se ho báli, protože nevěřili, že k nim patří.

Tu se ho ujal Barnabáš, uvedl ho k apoštolům a vypravoval jim, jak Saul na cestě do Damašku uviděl Pána, uslyšel jeho hlas, a jak tam potom neohroženě kázal v Ježíšově jménu. Saul se nyní mohl v Jeruzalémě na všem podílet s apoštoly. Barnabášova přímluva stačí. Barnabášovo svědectví je bráno vážně. Nejde mi teď o Pavla, ale o Barnabáše, jehož hlas musel mít v jeruzalémském sboru velkou váhu, když otevřel Pavlovi prostor ke kázání evangelia v Jeruzalémě a protože to je už několik let po Barnabášově příchodu do sboru, je jasné, že tu nehraje roli ten dávný štědrý finanční dar. Josef, syn útěchy, je někým, komu se ve sboru naslouchá a čí slovo má váhu. Barnabáš je člověk, jehož názory ostatní členové sboru berou vážně.

Barnabáš – kapitola třetí – diplomat.

Barnabáš umí jednat s lidmi. Jeho obdarováním je nekonfliktnost i v situacích, kdy se ostatní neumí dohodnout. Situace ve sboru je totiž složitá. Petr nechal pokřtít Kornélia. Židokřesťan Petr nechal pokřtít prvního nebořezance, aniž by čekal, až se nechá obřezat. Co teď s tím?! Je to vůbec platné? Informace se šíří jako blesk a novota má své velké příznivce. Ne v Jeruzalémě, tam ani náhodou! Ale v Antiochii, jednom z největších měst Římské říše, je prý takových velmi mnoho a prý se tam dějí takové nepřístojnosti, jako že obřezaný sedí u jednoho stolu s neobřezaným a takové „fuj věci“. To je potřeba prošetřit. Koho tam pošleme? Barnabáše.

Tak Barnabáš vyrazil. Když tam přišel a spatřil, co se z milosti Boží děje, měl radost a povzbuzoval všechny, aby ve svém rozhodnutí setrvali a zůstali Pánu věrni. Byl to muž dobrý, plný Ducha svatého a víry; a tak bylo mnoho lidí přivedeno k Pánu. (Sk 11,23-24) Levita z Kypru dal jeruzalémským dobré svědectví a protože víme, že Barnabášovo slovo má v Jeruzalémě váhu, tak je to prozatím přijato. Práce v Antiochii rostla v řadě neposlední i díky práci samotného Barnabáše. Za čas bude při vyjmenovávání antiochejských učitelů a proroků jmenován na prvním místě.

Barnabášovo rozpoznání, že to, co se děje v Antiochii, je dobré, se ale nezastavilo jen na tomto hodnocení. Barnabáš chce práci antiochejských rozšiřovat – a tak si vzpomněl na Pavla.

Barnabáš – kapitola čtvrtá – učitel.

Pavel je v rodném Tarsu. Studuje, přemýšlí, modlí se. Už několik let. Má za sebou několik misionářských pokusů, ale výsledek je jedna velká bída. Neslyšíme ani o jednom obráceném, o to víc ale slyšíme o hádkách, sporech a snaze Pavla zabít. Barnabáš ale nepřestal Pavlovi věřit. Vidí, že v tom Pavlovi něco je, jen je potřeba to kultivovat. Zajel do Tarsu, sebral Pavla a vzal si ho do Antiochie. Rok se mu věnoval. Pavlovo obdarování jednat – ač obřezanec – s neobřezanci viděl Barnabáš zjevně, ale potřebovalo zkultivovat. Pavel se musel uklidnit, dozrát. Pod Barnabášovým vedením Pavel roste. Časem Pavla Antiošský sbor pošle a misijní cestu. Tedy přesněji – pošle Barnabáše, který bude mít Pavla k ruce. První misijní cesta vede na Kypr – to je Barnabášův kraj. Napořád je první jmenován Barnabáš a pak až Pavel. A když se pak přes současné Turecko vrací do Antiochie, tak takový epizodní postřeh z města Lystra (Sk 14,12), kde se Barnabášova vedoucí pozice projeví naprosto jednoznačně: místní pohané se domnívají, že v Barnabášovi a Pavlovi přišli do jejich města olympští bohové. Barnabášovi začali říkat Zeus, Pavlovi pak Hermes, poněvadž to byl především on, kdo mluvil. Zeus je hlavní bůh olympského panteonu, Hermes byl posel, kterého bohové posílali se vzkazy na zem. Barnabáš Zeus a Pavel Hermes – z tohoto pohanského omylu vidíme, kdo z těch dvou je hlavní a kdo je pomocník, žák.

Časem žák přeroste svého učitele. Právě v Lystře najde Timotea, časem si vezme za pomocníka Tita, který uvěří pod jeho vlivem… a Barnabáš mizí ze scény. Z Pavla se stává apoštol národů a o Barnabášovi se nám dochovaly jen nejisté legendy o působení v Miláně. Pán Ježíš řekl (Lk 6,40): Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel. Když je ale učitel dobrý, dokáže se včas stáhnout a nechá svého žáka růst dál. Barnabáš to dokázal.

Čtyři barnabášovské kapitoly: Konvertita, člen sboru, diplomat a učitel. Čtyři etapy života každého křesťana. Prvotní nadšení, které nemá vystydnout, ale dozrát. Člověk až časem a díky druhým rozpozná svoje obdarování a v té konkrétní věci pak začne ve sboru pracovat. Ať už to bude cokoliv, tak všechny tyto činnosti bude spojovat jeden společný jmenovatel a tím je pokoj. Barnabáš diplomat je Barnabáš smiřovatel, Barnabáš, syn útěchy, tedy utěšitel, zklidňovač. Jeho práce ve sboru je něco, co spojuje, ne rozděluje. A do čtvrtice pak schopnost stáhnout se kamsi na pozadí a podporovat ty, kteří to potáhnou dál.

Budiž nám Barnabáš inspirací a výzvou k hledání vlastních obdarování a vlastní pozice ve sboru. V rozpoznání toho, co dělat, aby sbor rostl a přitom v něm vládl pokoj, protože se budeme doplňovat tím, co kdo umí a bude nám spolu dobře.

Amen.