Blahoslavíme Marii

Písně: 264, Do Nazareta, 627, 259, 275
Vstup: Gn 3,14-15
1. čtení: Lk 1,26-38
Text: Lk 1,46-49a
Poslání: 1Kor 15,51-2.57-58

Milí bratři a sestry,

na dobříšsko-hořovické online biblické hodině nadhodil jeden bratr otázku, jestli té Marii tak nějak nedlužíme nějaké to blahoslavení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení… No – nic moc. Tak za to dnešní pokolení zkusme aspoň kousek toho dluhu splatit. Marii je proč blahoslavit. Jistě, že napořád to bude, že s ní velké věci učinil ten, který je mocný. Že to bude tak či onak vděčnost za Boží dílo v Marii. Jenže to už zase narážíme na tajemství boholidské spolupráce. Kde je hranice, na které končí Boží působení a kde už začíná naše lidská svobodná vůle, na to v tomto světě asi nikdy nedostaneme nějakou jednoduchou odpověď. Protože jsme mnohokrát zažili okamžik, kdy jsme se museli nějak rozhodnout a rozhodli, berme to tak, že musíme žít, jako bychom svobodnou vůli měli.

Potud – je skvělé, že Marie oslavuje velikost Božího díla ve svém životě. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Marie ví, že „iniciátorem“ i „konatelem děje“ je Bůh. Přes to všechno ale nelze přehlédnout, že Marie řekla nejen „hle, jsem služebnice Páně“, ale také „staň se mi podle tvého slova“. Kdyby ze svého svobodného rozhodnutí neudělala nic víc, než že řekla toto „staň se“ (mi podle tvého slova), tak už za následky tohoto souhlasu s Boží vůlí si mohla vysloužit smrt. Známe příběh o cizoložné ženě, se kterou přišli za Ježíšem se slovy: „V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ (J 8,5) a Marie by před soudem jen těžko vysvětlovala okolnosti svého těhotenství.

Na Boží povolání je třeba nějak odpovědět. I Marie je (řečeno se Sartrem) „odsouzena ke svobodě“. Musí se rozhodnout – a rozhodne se dobře. Přijme vznešený úkol. Co, vznešený – nejvznešenější možný! Bude požehnaná mezi ženami, tedy nejpožehnanější ze všech žen, co kdy na světě byly. Bude matkou Božího Syna. Ale to vůbec neznamená, že bude mít život jako peříčko. Jakkoliv bychom si to možná pod slovem „požehnaný život“ představili, tak to, co bude zažívat Marie, je všechno možné, jen ne toto. Vydat se Bohu do rukou a stát se jeho zcela poslušnou služebnicí bude pro Marii velmi náročné.

To co si ale řekněme hned na začátku – její cesta dobře začala a dobře skončila. Začala oním „staň se“ mi podle Tvého slova a skončila ve společenství Božího lidu. Poslední zmínka, kterou o Marii v Bibli máme, je modlící se církev o Letnicích. Anebo můžeme věřit legendám a vidět Marii na smrtelné posteli, jak je obklopena dvanácti apoštoly, kteří dávají dohromady apoštolské vyznání víry. Jedno i druhé je dobrý konec. Ale mezi dobrým začátkem a dobrým koncem je cesta mnohaletého vnitřního zápasu a hledání, kterému se ani Marie nemohla vyhnout.

Nový zákon nám nabízí malý náhled do těchto jejích vnitřních bojů. Nabízí jej spíše tak mimoděk, protože v něm jde o Ježíše. Ale tohle by nás nemělo překvapit, tím ten Mariin příběh přece začíná, že s ní učiní veliké věci ten, který je mocný. Stane se matkou dítěte, kterému i jméno „Ježíš“ dá podle Božího pokynu. Nebude hlavní hrdinkou tohoto příběhu a od samého začátku to ví. Tato její ochota hrát v Božím plánu druhé housle z ní ale dělají právě ten nejvíce následováníhodný příklad. Důležité je na ní nejen její první odevzdání se Bohu tehdy v Nazaretě. Důležité je, že následovali i další postupné poznávání Boží vůle a její přijímání. Pán Ježíš kdysi cosi vykládal lidem, a když toto mluvil, zvolala jedna žena ze zástupu: „Blaze té, která tě zrodila a odkojila!“ Ale on řekl: „Blaze těm, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je.“ (Lk 11,27-28) Přes všechno klopýtání nakonec Marie zvládla obojí a na jedničku s hvězdičkou. Marie byla, je a bude ohromným vzorem pro všechny křesťany všech věků a tak i pro církev jako celek.

Pojďme se tedy podívat, co by se tak dalo o Marii v Bibli nalézt. Otevřeme-li Bibli, setkáme se s Marií už na začátku první knihy Mojžíšovy, tedy v ráji. I v úvodu dnešníh bohoslužeb jsme četli (Gn 3,15) proroctví o ženě, ze které se narodí dítě, které rozdrtí hlavu hadovi. Proroctví o Mesiáši, který se narodí z ženy a porazí ďábla. Každá žena, která se od této doby objeví na světě, je potenciální matkou zaslíbeného Mesiáše a už Eva si tak myslela, že by to mohl být Kain. K Marii, slovy katechismu „nové Evě“, ale bude ještě dlouhá cesta. V Evě, ze které vzešlo lidstvo tělesně, ale můžeme vidět jakýsi odkaz k Marii, která svým mateřstvím lidstvu přinese duchovní život.

Svého času bylo oblíbené hledat v Písmu takovéto „figůry“ čili „předobrazy“. Podobně jako v Evě, tak i v dalších starozákonních ženách můžeme hledat nějaké okamžiky v jejich životech, které jakýmsi způsobem ukazují k Marii. Některé zřetelně, některé méně zřetelně.

Tak v Sáře, matce Izákově, ze které vzejdou králové národů (Gn 17,16) je skryt obraz té, která se stane matkou Krále králů. V Rebece, Izákově ženě, jejíž potomstvo bude sedět v bráně těch, kdo jej nenávidí (Gn 24,60), tedy přemůže a bude soudit své nepřátele, je skryt obraz té, jejíž syn přemůže nepřítele z nejhorších – smrt. V Ráchel, která se bude sklánět před svým synem Josefem (Gn 37,10) je skryt obraz té, která nejspíš nerozumí, ale skloní se před vůlí svého syna. V matce Mojžíšově, která chrání svého syna před smrtí (Ex 2,3), je skryt obraz té, která útěkem chrání novorozeně před smrtí, kterou chce způsobit svévolný panovník. I v matce Samsonově, která nerozumí svému synu, ani úmyslům Božím a přesto svého syna poslechne (Sd 14,4) můžeme vidět skrytý předobraz Marie. Bylo by možno hovořit o Chaně, matce Samuelově, jejíž chvalozpěv oslavující Boha, který se ujímá bezvýznamných a chudých a který sráží mocné z jejich trůnů je zřetelnou inspirací Mariiny modlitby. Bylo by možno hovořit o mnoha matkách a končit až někde v apokryfech. V 2. knize Makkabejské (7,20n) čteme příběh o matce, které před očima pohané postupně popravují její děti. Ona jim říká, že tak jako byl Hospodinův zázrak, že přišli na tento svět, tak je právě tak Bůh vzkřísí k životu věčnému, když mu zůstanou věrní i za cenu dočasné bolestivé smrti z rukou pohanských katů.

Když stařičký Simeon v Chrámě Marii říkal, že její duši pronikne meč (Lk 2,35) mluvil dost možná i o bolesti, kterou bude Marie prožívat, až bude její Syn (kterého teď drží v náručí) plnit Boží vůli na kříži na Golgatě, kde ho bolestivě o život připraví pohanští římští vojáci pověření vykonáním rozsudku smrti.

Ale nepředbíhejme. Tehdy na Golgatě už Marie nemůže udělat nic. Jen přijímá konečný pozemský důsledek svého „staň se“. Řekla ho před třiceti lety, když se rozhodla být pokornou služebnicí Páně. Tomuto „staň se“ pak zůstala po celý život věrná.

V Betlémě pozorně naslouchala pastýřům a uchovávala v srdci to, co vyřizovali od andělů (Lk 2,19) – že to dítě plenkách položené do jeslí je Spasitel, Kristus Pán, který se narodil v městě Davidově. V Betlémě přijala i dary pro své dítě od mudrců od východu (Mt 2,11). Vyprávěli jí o hvězdě, která je přivedla až za jejím synem. Ty vzácné a cenné dary jim dost možná pomohly přežít část egyptské emigrace.

Její vztahy se synem nebyly jen procházkou růžovým sadem. Nezapomínejme, že se o něj docela lidsky bála, když se jim ve dvanácti letech ztratil v Jeruzalémě. Právě tak lidsky nepochopila, když ho po třech dnech hledání našli v Chrámě a klouček povídal o tom, že ho jeho rodiče přece vůbec nemuseli hledat, protože bylo celou dobu jasné, že musí být v domě svého Otce. V tom příběhu čteme, že Josef s Marií Ježíšovým slovům vůbec nerozuměli (Lk 2,49).

Marie je pořád normální lidská máma a není divu, že si myslela, že i když je klukovi přes třicet, tak stačí vzkázat a její syn přijde (Mk 3,31) – a ono ne. Marii jistě docela logicky bolelo, když tento syn své posluchače učil, že když jde o plnění Boží vůle, je třeba se vzdát i matky (Lk 14,26).

Zásadním „mariánským“ příběhem je ale první Ježíšův zázrak v Káně Galilejské (J 2,1-5). Příběh, ve kterém Marie překročila vlastní stín. Příběh, ve kterém se Marie stala z matky učednicí. Příběh, ve kterém zpečetila své nazaretské „staň se“, co ho řekla andělovi Gabrielovi. Snad svatba někoho z přízně, když je tam Marie, Ježíš i Ježíšovi přátelé. A pak došlo víno. Známe ten příběh o šesti kamenných nádobách, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra, která měli na Ježíšův rozkaz služebníci naplnit vodou. Pro nás ale bude zajímavější to, co těmto okamžikům předcházelo, tedy to, že Marie (která to nejspíš měla také trochu na starosti, protože jak by to jinak věděla) jde za svým synem s informací, že došlo víno. Ježíš své matce doslova řekl: „Co mně a Tobě, ženo?!“ „Co máme my dva společného, ženo?“ A za tím dodatkem „ještě nepřišla má hodina“ jako bychom slyšeli něco ve smyslu „…co po mě chceš, ženská?! Moje hodina, tedy můj úkol, mé životní poslání – to je něco docela jiného, než abych řešil tady nějaké víno!“ Je to všechno možné, jen ne synovská úcta. Ano – je to výrok Mesiáše, Syna Boha živého, který má v tomto světě nějaký úkol a je to jen na něm, aby rozhodl, co plnění tohoto úkolu povede a co ne. Ale Marie je pořád jeho máma. Jak zareaguje

A Marie dokáže překročit svůj mateřský stín. Bude to trochu bonmot, když to naformuluji tak, že tady se obrátila. Tady se stává z matky učednicí. Od té svatby Marie chápe, o co vlastně jde. Jde o „Ježíšovu hodinu“. My to víme a ona to časem pozná také, že jde o kříž. O naplnění Boží vůle, ke které kdysi ona řekla svoje „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova“ a teď je v Káni v setsakramentském pokušení jít proti tomu tehdejšímu nazaretskému rozhodnutí. A obstála. Uvěřila svému vlastnímu Synovi. Ze služebnice Páně (rozumějme Hospodina) se stala učednice Páně (rozumějme Krista), z poslušné židovky věřící křesťanka. Víme, že její život ani pak není procházkou růžovým sadem, ale směr, kterým jde, je ten nejlepší možný a chvála Bohu – ona v něm nakonec vydrží a dojde až do dobrého cíle.

Potud máme velký důvod, proč Marii blahoslavit. Všechna pokolení, co jich jen pak ještě přišlo, si z Marie mohou vzít příklad a bude to dobrý příklad. Marie nás učí dobře začít, tedy přijmout, že Boží plán je dobrý a stojí zato se na něm podílet.

Marie nás učí dobře pokračovat. Tam, kde Marie ten Boží plán poznává, kde mu porozumí, tak tam se podle něj řídí. A když mu v Káni Galilejské nerozumí, i tak přijímá, že je to dobrý plán a nechá jednat Boha.

Marie nás učí vytrvat a dobře skončit, když zůstává ve společenství církve jak jeden z modlitebníků. Od začátku věděla, že v tom Božím plánu nehraje hlavní roli, protože je služebnice Páně. Vydržela. Z pozice Ježíšovy mámy by si mohla osobovat ledasjaké nároky. Nemuselo by to překvapit – ve vedení prvotní církve se historicky objevili Ježíšovi příbuzní, o kterých z doby Ježíšova pozemského působení neslyšíme nic. O Marii takto ale nemluví ani apokryfní příběhy a legendy. Marie je napořád vzorem dobrým a následování hodným i v tom, že i ve společenství církve zůstává jako jedna z mnoha těch, kteří se prostě jen svorně a vytrvale modlí (Sk 11,14)

Když Marie říkala …hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný, nemluvila do větru. Dobře začala, dobře pokračovala a dobře skončila. Dobře ona! Dejž to Pán Bůh, abychom i my nechali takto ve svém životě Pána Boha jednat a jednou se v Božím království setkali – třeba i s Marií.

Amen.