Buďme jako Marie – přemýšlejme. Buďme jako pastýři – mluvme!

písně: 487, 483, 491, 472, 454, 481
introit: Iz 9,1–6
čtení: Iz 9,1–6
kázání: Lk 2,1–20
poslání: Neh 8,10–12

Lk 2,1-7 Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.

Vážení přátelé,

v každém příběhu je důležitý začátek a konec. Ježíšův příběh, jak ho sepsal Lukáš, má dva díly: Začíná velkými dějinami, císařem Augustem a syrským Quiriniem, a končí Pavlovým pobytem v Římě, centru tehdejšího světa. Příběh Ježíše, popsaný v Lukášově evangeliu a Skutcích apoštolských, během těchto dvou knih, zachycujících asi šedesát let, naplnil svět.

Začíná se daňovým soupisem a jeho důsledky. Na římskou správu můžeme mít pohled ze dvou stran. Z jedné strany se v římských provinciích žilo dobře, daně byly nízké a Římané za ně především budovali infrastrukturu – kvalitní cesty a vodovody, což umožňovalo hospodářský rozvoj, a do místních věcí se příliš nevměšovali. Však to znáte z komedie Život Briana: Co nám dali Římané dobrého kromě kromě kanalizace, lékařské péče, vzdělání, vína, veřejného pořádku, zavlažování, silnic, zásobování pitnou vodou a veřejného zdraví?

Existuje ovšem i druhý pohled, líčící výběr daní jako vydřidušství. Takto to popsal římský spisovatel Lactanius (De mortibus Persecutorum): „Všude se objevili daňoví úředníci a způsobili pozdvižení. Pole byla měřena píď po pídi; spočítal se každý vinný kmen a ovocný strom, zaregistroval každý kus dobytka, byl zaznamenán počet lidí. V městech bylo shromážděno obyvatelstvo, všechna tržiště byla přetížena rodinami pochodujícími v davech. Všude byl slyšet křik vyslýchaných mučením a bitím holemi. Synové svědčili proti otcům, ženy proti svým manželům. Když bylo i to marné, byli daňoví poplatníci mučeni, dokud se sami neudali. A když tě přemohla bolest, přiznal jsi daně i z majetku, který ani neexistoval. Nebral se ohled na věk a zdravotní stav.

Podobně vlastně líčí soupis i Lukášovo evangelium – pozornost pisatele se posouvá od císaře a místdržitele v centrech moci až po nejméně významné hnízdo – Betlém, a v něm na toho nejméně významného člověka – na novorozené dítě, pro které se ani nenašlo místo pod střechou. Betlém, město Davidovo – člověk si hned vzpomene na výběr izraelského krále k pomazání – na Davida, který je nejmenší ze sedmi bratrů, takže na něj na začátku zapomenou. „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli“, takto to čteme v proroku Micheášovi. (Mich 5,1)

Betlém bylo nejmenší městečko – a i dnes je to malé a příjemné arabské město v Palestině, s významnou křesťanskou menšinou. Betlém leží těsně na hranicích s Izraelem, a tak je oddělen vysokou betonovou separační zdí, z betlémské strany hustě posprejovanou graffiti, často právě z výjevy z evangelií, připomínajícími narození Ježíše. Známá jsou mistrovská díla Banksyho. Mohli by dnes Ježíšovi rodiče dorazit do Betléma? Betlém je spravovaný palestinskou autonomií. Na jednu stranu je tam snadná cesta – v Jeruzalémě u Damašské brány se nasedne do autobusu a za 20 minut je člověk v Betlémě. Na druhou stranu je tam cesta složitá – izraelští občané mají na území spravované palestinskou autonomií vstup zakázán, takže i pro křesťanské Araby z Nazareta by bylo těžké se do Betléma dostat. Cesta z Betléma do Jeruzaléma je díky přísné izraelské kontrole mnohem složitější. V Betlémě jsou také dvě teologické školy – katolická a evangelická, Bethlehem Bible College. Na obou usilují o budování dobrých vztahů se všemi sousedy – s křesťany, muslimy i Židy. Na té evangelické nabízejí tzv. mírová studia, předmět, který u nás neznáme a potřebovali bychom znát. „Přemýšlíme o spravedlivé budoucnosti pro všechny obyvatele Palestiny i Izraele“, píší v úvodní části internetových stránek tohoto programu.

Můžeme si připomenout i jeden skorovánoční příběh s dobrým koncem. Na severu Izraele je křesťansko židovská vesnička Nes Ammim, v níž často pracují dobrovolníci z Nizozemí, Švýcarska a Německa. Tam jedna holandská dobrovolnice čekala dítě. Když se však narodí dítě cizinci v Izraeli, nedostane žádný rodný list, což pak představuje problém, protože pak nemůže dostat ani cestovní pas. A tak mladí holandští rodiče vyrazili na dalekou cestu z Nes Ammim do Betléma. Je to stejně daleko, jako z Nazaretu do Betléma. Na území Palestinské autonomie totiž rodné listy vydávají i cizincům. V Betlémě našli křesťanskou porodnici s kvalifikovanými lékaři a lékařkami i přátelskými sestrami a srdečnou atmosférou, a také ubytování, kde mohli čekat na narození svého dítěte. Holčička Jaffa Bracha se tam narodila nikoliv o Vánocích, ale v říjnu roku 2014. Ledacos se tedy i v Betlémě za těch 2000 let zlepšilo.

Mesiáš se ovšem narodil tak, že se pro něj nenašlo místo pod střechou. Tak začíná Ježíšův příběh. V České republice to vypadalo dlouho tak, že také nikoho nepřijmeme – ani sirotky ze Sýrie, za něž se nabízely rodiny, ochotné je adoptovat. Sašu Fleka to nakonec vedlo k tomu, že narození Ježíše v Parabibli situoval do Berouna pod most, protože se pro něj nenašlo místo v místní nemocnici.

Poslední rok jsem si ale na Čechy zlepšil pohled – přijmuli jsme alespoň uprchlíky z Ukrajiny a jsme hrdí na to, že to dokážeme. Snad by tedy Mesiáš našel místo i u nás, alespoň v provizorním ubytování.

Píseň: 491 To pastýřům když na horách

Lk 2,8-14 A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“

Milí přátelé, před lety chtěli studenti teologie vyzkoušet, jaké je to být pastýřem, a tak na prázdniny odjeli na Slovensko a nechali se najmout na brigádu do JRD – Jednotného rolnického družstva. Zjistili, že to není žádná idylka – ovce jim utíkaly, jehňata trpěla chladem, i když to bylo v létě, byla to dřina. Pastýři jsou drsní muži, v rabínské literatuře navíc dost nedůvěryhodní, protože často zaháněli svá stáda do cizích polí, kde ožírala úrodu. A přesto dva z největších biblických hrdinů – Mojžíš a David – byli pastýři. Jeden výklad nám vypráví o tom, jak Mojžíš našel v poušti ztraceného beránka a postaral se o něj, ošetřil jeho rány a donesl ho domů. „Protože ses tak dobře postaral o beránka, staneš se také pastýřem mého lidu Izraele“, řekl mu k tomu Hospodin. Pastýři tedy mohou mít našlápnuto k dobré kariéře. A tady ji skutečně zažili – stali se prvními svědky Mesiáše. Kariéru udělali v něčem větší, než většina králů a jiných potentátů – dostali se až do Bible. V příběhu o setkání pastýřů s anděli je hned několik ústředních slov: Veliká radost. To se skutečně evangelistům Lukášovi a Matoušovi podařilo – Vánoce se staly radostnými svátky, zdaleka nejen křesťanskými, prosadily se v mnoha kulturách i mezi nenáboženskými lidmi. Veliká radost je radost z narození dítěte, radost z narození Mesiáše. V dnešní Svaté zemi chodí Vánoce do Betléma slavit i muslimové, zatímco v Jeruzalémě ve Starém městě je kostel Vykupitele obklíčen židovskými zájemci, kteří chtějí vidět a slavit „pravé německé Vánoce“. Na vstup do kostela měli donedávna místenky, které se musely objednávat předem, protože by se tam všichni nevešli. V Novém zákoně je radost ústředním pojmem: Vánoční radost je u Lukáše pro „všechen lid“, zvláště asi pro chudé lidi. V Matoušově evangeliu, které líčí návštěvu mudrců od východu, je to asi radost vědců, kteří najdou řešení problému, jež jim dosud unikalo (vzpomeňte, jak sledují tu hvězdu). U apoštola Pavla, ale i jinde v evangeliích je to radost nakažlivá, která se šíří tím, že se zaraduje ten, kdo vidí toho, jenž se upřímně raduje. „Radujte se se mnou, protože jsem našel to, co jsem ztratil.“ Je to radost z něčeho, co člověk nejdřív ztratí a pak zase najde. Radost z nalezené ztracené ovce, radost z nalezených ztracených peněz. Na Vánoce můžeme najít něco ze svých ztracených ideálů, něco ze svého dětství. Vánoční radost je z toho, že člověk dary dostává a dává. Dospělí se radují z toho, jak se děti radují z darů.

A máme tu další ústřední slova. Poslechněme si nebeské zástupy. Co říkají, známe z nápisů nad jesličkami: Sláva na výsostech Bohu a pokoj lidem, na zemi dobrá vůle. Někteří to chápou tak, jako by pokoj byl jen pro ty lidi, kteří mají dobrou vůli – a pro ty, kdo mají špatnou vůli, nezbyde nic. Nakonec se to mění ve spiknutí „nás“ proti těm ostatním, těch tzv. dobrých proti cizím. Jenže dobrou i špatnou vůli má asi každý z nás sám v sobě, – a ne vždy v něm to dobré zvítězí. Ale zpátky k betlémskému příběhu – ten potřebuje spoustu dobré vůle – Josef má odpustit Marii, že je kapánek těhotná, Marie má přestat být ublíženecká a odpustit Josefovi jeho podezřívání, (a dnes bychom řekli i: nechtít si zvolit zdánlivě v první chvíli pohodlnější roli matky samoživitelky), pastýři mají také opustit roli drsňáků a zvolit si alespoň na chvíli tu romantickou a pečující pastýřskou podobu. Dobrá vůle je totiž především tou Boží dobrou vůlí. To platí pro betlémský příběh i pro nás zde v kostele. Modlíme se přeci: Buď vůle tvá. Boží dobrá vůle souvisí s milostí a je určena všem lidem (Ti 2,11-13). Jde přitom také o postoj našich srdcí, zda my budeme mít dobrou vůli k těm druhým, všem ostatním. Myslím, že jako křesťané se to musíme stále znovu učit – dobré vůli k druhým.

Píseň: 472 Aj růže rozvila se

Lk 2,15-20 Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli. Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.

Milí přátelé, už jsme v poslední třetině. Ta bude krátká, tak jako je to v divadle. Máme tu pastýře, Marii, Josefa, děťátko. Pastýři vyprávějí, oslavují a chválí Boha, Marie to v srdci zachovává a rozvažuje o tom.

Myslím, že je to vlastně popis dvojího způsobu, jak dobrá zpráva působí – ven, že se o ní vypráví a dovnitř, že o ní člověk přemýšlí a uchovává jí ve svém srdci, občas si na ní vzpomene a přemýšlí i o tom, jak na něj působila dříve a jak působí dnes.

Můžeme být tedy jako Marie a můžeme být jako pastýři. Pastýři spolu mluví o dobré zprávě andělů a mluví o ní s druhými. Víru a svůj život navzájem sdílíme slovy. Slovy k druhým – a také slovy k Pánu Bohu.

Někdy je ovšem slov už dost a pak je místo na přemýšlení a na vzpomínky. Dobré vzpomínky mohou hřát a přemýšlením je kultivujeme, tedy dáváme jim další růst.

Buďme jako Marie – přemýšlejme. Buďme jako pastýři – mluvme!

Amen.