Bůh je záhadný, naučte se s tím žít

písně: 33, 627, 373, 164, (392, 689, 680), 510, 554, 384
vstup: Ž 33,10–11
1. čtení: 2Král 5,1–19
kázání: Iz 55,8–9
3. čtení: Jk 3,17

Milí bratři a sestry,
vlastně bych vám mohl místo kázání pustit černou komedii „Univerzální uklízečka“. Nebo aspoň jeho kousek, kde jsou tato slova základem pro kázání s názvem „nevyzpytatelné cesty Páně“, které reverend Goodfellow pronese na jakémsi farářském kongresu. Kázání jako takové ve filmu zachyceno není, jen jeho samotný závěr: „Tak, měli bychom požadovat po našem Pánovi vysvětlení? Zpochybňovat jeho metody? Nebo bychom se měli prostě těšit z výsledků? No, nemyslím si, že by náš dobrý Pán chtěl, abychom se nějak moc vyptávali. Izaiáš, kapitola 55, verš 8: Nejsouť cesty vaše jako cesty mé. A já si myslím, že to v podstatě znamená: Jsem záhadný, lidi. Naučte se s tím žít.“

No – a o tom to dneska bude. Že poslušnost je víc než porozumění, protože Bůh je záhadný. Na nás je naučit se s tím žít v důvěře, že nás ten záhadný Bůh má rád a že (jak překládají kraličtí slova apoštola Pavla do Říma /8,28/): …vímeť pak, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému! I tam, kde nerozumíme, tak pořád ještě můžeme poslechnout z prosté důvěry, že to s námi Pán Bůh myslí dobře. Že nám nějakou tu hořkou meducínku dává, protože nám napomůže k dobrému. Už jsme to v posledních týdnech slyšeli několikrát, že nemáme Pána Boha omezovat svojí fantazií. Bůh s námi může mít plány, které se našemu chápání vymykají. Zrovna lékařské obrazy „hořké meducínky“ nám tady mohou dobře napomoci, protože důvěřujeme lékařům, že ty namnoze bolavé věci, které nám dělají, nám nakonec prospějí.

Jenže každé přirovnání kulhá. Ve vztahu s Pánem Bohem to není jakou doktora, kde podepisujeme informovaný souhlas, protože nám bylo jasně a srozumitelně vysvětleno, co že s námi bude doktor dělat, s jakými je to spojeno riziky, problémy a tak. Jakkoliv bychom za něčím tu Boží vůli rozpoznali, není s tím vždycky spojeno podrobné vysvětlení. Jako když Izraelci dostali seznam čistých a nečistých zvířat, ale ne už vysvětlení, proč jedno jíst mohou a druhého se musí nutně stranit.

Okamžik, kdy nám někdo ovlivňuje život a přitom nepodává vysvětlení, proč toto ano a toto ne, to samozřejmě dráždí, prudí a provokuje. Je o tom celá biblická kniha. Kniha Jób. Kniha o touze porozumět. Tady konkrétně smyslu lidského utrpení. To bývá asi nejčastější situace, kdy se člověk obrací k nebi s tím tak drásavým a bolavým „proč?!“ Proč to tak bolí? K čemu je to dobré?! Jenže sumář knihy Jób, jakýsi blanket, který je dán Jobovi k podpisu, je (řečeno s klasikem): „To bys nepochopil!“

Na Jóbovi je to buď vzít, nebo nechat být. Jób to bere (Jb 40,4 + 42,3): Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si na ústa ruku… Uznávám, že všechno můžeš… Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné…Což zní zbožně, protože je to zbožné. Pro Jóba je to cesta vpřed, kdy nakonec nalezne pokoj a požehnání větší než na začátku. Měl sedm synů a tři dcery… Po celé zemi se nenašly tak krásné ženy, jako byly dcery Jóbovy… Jób potom žil ještě sto čtyřicet let a viděl své syny i syny svých synů do čtvrtého pokolení. I zemřel Jób stár a sytý dnů (Jb 42,12n) končí kniha Jób.
Nás ovšem nechává bez odpovědi na tu otázku „Proč?!“Je to smíření se s tím, že jako je vysoko nebe nad zemí, tak jsou Boží cesty nad našimi cestami a Boží smýšlení nad naším smýšlením. No – a mým kazatelským cílem dnes je to vzít, že to tak prostě může být. Že na otázku „proč?“ mnohdy nebudeme mít hned odpověď. Možná ji dostaneme časem. Jak pravil reverend Goodfellow, že spíše než mít otázky je na nás těšit se z konečného výsledku – čili zpětně se nám nějaké odpovědi možná objeví. Anebo také ne. Právě při vzpomínce na Jóba je potřeba přijmout i tu možnost, že na některé otázky přinejmenším v tomto světě odpověď nedostaneme.
Pro potřeby dnešního kázání ovšem připomenu a podtrhnu, že pro Jóba je poslušnost bez porozumění cesta k přijetí požehnání. Cesta bolavá, těžká – ale nakonec to Boží požehnání předčí původní stav. Bolelo to, ale nakonec je to lepší, než na začátku. Jób umírá stár a sytý dnů, tedy v biblické mluvě spokojený, že to nakonec dobře dopadlo. A paměť je milosrdná a filtruje. Jak čas plyne, vzpomínky jsou dobré. Jón se může těšit z toho, co teď má. Neodpovídá to ovšem na otázku „Proč?!“, protože Boží odpověď je s největší pravděpodobností mimo možnosti lidského chápání. Mé smýšlení není vaším smýšlením a vaše cesty nejsou mými cestami, praví Hospodin. Jako je vysoko nebe nad zemí, tak jsou mé cesty nad vašimi cestami, tak je mé smýšlení nad vaším smýšlením. Jsem záhadný, lidi. Naučte se s tím žít. Je to výzva k pokoře. Poslušnost je víc než porozumění, protože Bůh je záhadný, ale myslí to s námi dobře.

Příběh Námana Syrského z prvního čtení je také plný Božích podivností. Právě těch okamžiků, kdy Bůh jedná nepochopitelně, ale myslí to s člověkem dobře. Židovská tradice v Námanovi vidí lučištníka, který Izraelcům zabil krále Achaba. Tohoto nepřítele Božího lidu teď bude Bůh vést k uzdravení z malomocenství? Proč? Tady jakousi odpověď najít můžeme: Generál syrské armády se bude muset naučit velké pokoře a v té pak bude dobrým příkladem i pro nás.

Generál a králův pobočník Náman bude muset přijmout radu židovské otrokyně. Může být, že jsou lidé, od kterých nechceme poradit, i kdyby nám radili sebelépe.

Přijmout, že ta, kterou kdysi ukradli v Izraeli, se nechce mstít, ale opravdu pomoct a vyrazit za králem, kterému v bitvě zastřelil tátu. Může být, že budeme potřebovat pomoc od lidí, kterým jsme ublížili.

Přijmout, že židovský prorok ho ani nepřijde přivítat, jen mu cosi vzkáže po svém sluhovi. Může být, že si někdo o nás nebude myslet, že jsme tak úžasní a skvělí, jak jsme si celou dobu mysleli, že jsme úžasní a skvělí a jak nás v tom doposud všichni utvrzovali, že jsme úžasní a skvělí. To pak je dost studená sprcha.

Přijmout, radu sedmkrát se omýt v Jordánu, i když to nemá žádnou logiku, protože Jordán je ve srovnání s hlavním tokem damašské oázy fakt jen větší potok. To se nám může stát, že ten druhý něčemu rozumí lépe než my a není to vždycky snadné zkousnout.

Přijmout, že se ve svém vzteku unáhlil, když chtěl odjet a poslechnout své sluhy. To bývá setsakramentsky těžké, když jsme naštvaní, tak dát na něčí radu, uklidnit se a udělat něco právě opačného, než jsme před chvilkou křičeli, že uděláme.

Náman to všechno nakonec dá a je nám dobrým vzorem i v tom, že ve svém uzdravení rozpozná Boží jednající ruku. To všechno, čím si prošel, ho nakonec dovedlo k rozpoznání, že v jeho životě jednal Hospodin. Ten jediný Bůh, kterému od té doby chce sloužit, byť ho Elíšův Bůh doposud vedl po cestě nadmíru klikaté a ponižující.
Doposud bychom si alespoň my mohli říct, že v tomhle Pánu Bohu rozumíme. Zpívali jsme, že Bůh až do prachu sráží mocné na trůnu a odnímá pyšným meč i korunu. Pyšný pohanský generál je pokořen a obrací se na víru.
Ten Bůh je ale záhadný a najednou vyjde Námanovi vstříc v jeho dvou prosbách. Co to bylo s tou hlínou? Odvézt si z Izraele pár pytlů zeminy a udělat si na zahradě svoji vlastní zemi zaslíbenou, tam si postavit oltáříček a v tomto svém maličkém privátním Izraelíčku sloužit Hospodinu? A pak doprovázet pana krále do pohanského chrámu, podpořit ho v modloslužbě jakémusi božstvu Rimónovi tím, že s ním poklekne a pak králi pomůže vstát?
Jedno jako druhé je fakt hodně divné. Smrdí to na hony synkretismem – splácáním nejrůznějších náboženských představ do jednoho mišmaše – cožpak tohle může připustit Hospodin, který v Desateru nadiktoval Mojžíšovi …nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující! (Ex 20,5) Ale přece řekne Elíša Námanovi: „Jdi v pokoji!“ To je dobrý, s tím je Bůh v pohodě. Neměla by na právě obráceného být naopak větší přísnost? Neměl by si konvertita Náman dávat na tohle hraní si s modlami tuplovaný pozor? No, zjevně ne. „Jdi v pokoji!“ To je dobrý, s tím je Bůh v pohodě. Mé smýšlení není vaším smýšlením a vaše cesty nejsou mými cestami, praví Hospodin. Jako je vysoko nebe nad zemí, tak jsou mé cesty nad vašimi cestami, tak je mé smýšlení nad vaším smýšlením. Když se snažím pochopit „proč?“, tedy co vede Hospodina k takové benevolenci, vychází mi z toho, že Náman se dobře rozhodl. Skoncoval s uctíváním Rimóna, začal uctívat jen a pouze Hospodina – a Hospodin je pořád ten „bláhovec, který věří v člověka“ (říká kterýsi básník a ve vánoční hře Muž jménem Jób cituje Luděk Rejchrt). Hospodin Námanovi věří, že neujede, i když se čas od času objeví v Rimónově chrámu a na zahradě, kde měl doposud Rimónovu „sadbu rozkoše“ si teď udělal maličký Izrael. Anebo je to nějak úplně jinak, co já vím.

Snažím se přijmout, že poslušnost je víc než porozumění a že to se mnou Bůh myslí dobře. Jóbovsko-námanovskou zkušenost, že je někdy těžké něco zkousnout, ale když vidím, že to je Boží vůle, takto má smysl. A má to i naději na nějakou dobrou budoucnost, kterou si sice neumím zatím moc představit, ale co jsem já, abych rozuměl Pánu Bohu. Jen věřím, že to se mnou myslí dobře.

Jasně, že Jób i Náman jsou příklady tak říkajíc modelové a takovéto „návody na život“ nutně zjednodušují a nefungují vždycky tak dokonale. Konkrétně situaci filmu „Univerzální uklízečka“ jsou spojeny s otřesem mozku u několika dětí a pár mrtvolami v rybníčku na farské zahradě. Jo, je to trochu černější komedie, ale ne zas tak moc. K tomu ale třeba také verš z Hesel Jednoty bratrské vylosovaný pro dnešní den. Přísloví 21,2: Člověku se všechny jeho cesty zdají přímé, ale srdce zpytuje Hospodin. Ejhle, řekl jsem si ráno – to mě Pán Bůh nás varuje a připomíná mi, že člověku věci připadají jasné a snadno se ukáže, že Pán Bůh to vidí docela jinak.

Inu, stále platí Hospodinovo mé smýšlení není vaším smýšlením a vaše cesty nejsou mými cestami, praví Hospodin. Jako je vysoko nebe nad zemí, tak jsou mé cesty nad vašimi cestami, tak je mé smýšlení nad vaším smýšlením. Hospodin nepřestává být záhadný a na nás je naučit se s tím žít. Přijmout, že poslušnost je víc než porozumění a že to s námi Pán Bůh myslí dobře, je ale poučka, která mi připadá nad jiné dobrá.

Amen.