Bůh pracuje s tím, co máš

písně: 96, Koleda (bratři Ebenové), 293, 623, (VP: 650, 167, 307), 510, 579, 281
vstup: Ž 96,1–4
1. čtení: Lk 2,1–20
kázání: Am 9,11
3. čtení: Zj 3,20

Milí bratři a sestry,

Boží hod vánoční, oslava Božího narození, Božího příchodu do tohoto světa, nám dnes bude připomínkou Božího jednání v tomto světě. Bůh jedná s tím, co v tomto světě je. Vyhlížíme okamžik pospaný v Janově Zjevení, kdy ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ (Zj 21,5), ale vánoční poselství nám chce (mimo jiné!) říct i to, že Bůh pracuje s tím, co je. Vidí padající dům Davidův, ale nechce ho strhnout a začít stavět na zelené louce. Využije to, co se nabízí a s tím něco dokáže udělat.

Obrazem pro situaci, do které Bůh vstupuje, nám ale nebude to, co má před očima prorok Ámos – pobořený Jeruzalém a rozptýlený Boží lid. My místo zbořeného domu Davidova vánočně využijeme betlémskou scenérii. Včera jsme mluvili o oslu a volu a jednom z řady možných symbolických výkladů, dnes ve stejné intenci probereme chlívek, ve kterém se Pán Ježíš narodil. Stáj pro dobytek se nám stane obrazem, symbolem pro onen padající dům Davidův, do kterého přichází panovník, aby v něm začal konat svoje dílo.

Tak spolu s Josefem, Marií a pastýři vidíme nemluvňátko ve stáji. Jesličky v nějakém vesnickém chlívku se staly první postýlkou Boha přišlého na zem. Tedy – co my víme. Stejně jako o oslu a volu, tak ani o chlévu či stáji není nikde v evangeliích zmínka. Církevní tradice relativně záhy zmiňuje jeskyni, takže nelze vyloučit, že chrám Božího narození v Betlémě skutečně stojí na místě onoho vánočního nocování Marie a Josefa.

O stáji ovšem řeč není. Jak už víme, samotné biblické svědectví je na detaily skoupé. K tomu pak připočtěme fakt, že (podobně jako jesle) tak ani stáj nepatří k nejčastějším slovům Písma. Má to svoji logiku – Izrael biblických dob je místem volné pastvy. Stáda se honí z místa na místo. Jen málokdo si mohl dovolit chovat dobytek v chlévech a píci mu dovážet. Potud je chlév v betlémské scenérii opět produktem pozdějších dob a jiných oblastí.

Nechme ale stát kdesi na betlémských pastvinách tu stáj, nechme v ní Josefa, Marii i malého Ježíška. Pozvěme si na konzultaci již včera zmiňovaného Carla Gustava Junga. Ten si s motivem chlévu pohraje nadmíru zajímavě a pro nás přínosně, protože porozumí stáji jako symbolu. Opět půjde o to, co nám může ten chlívek vyjadřovat symbolicky a tak se v jeho díle setkáme s motivem (1) chlévu v nás a motivem (2) chlévu tohoto světa. Jeden jako druhý je spojen s Božím narozením, Božím přicházením. U jednoho i druhého si pak máme zapamatovat, že Pánu Bohu to zato stálo narodit se v chlívě a tak mu jeden jako druhý i v naší době má smysl nabídnout.

Nevybral si pro svůj příchod chrám. Vznešenost, zlato, zbožné pohledy poutníků nesoucích obětní dary. Okamžik, kdy je všechno náležitě a důstojně přichystáno na přivítání Mesiáše! Právě ta nedokonalost, do které Bůh přichází, ta Junga zaujme. Velmi realisticky poznamenává, že vkusu mnohých by mnohem lépe odpovídalo, kdyby se Kristus narodil v chrámu. Vznešené k vznešenému. Z evangelií je očividné, jak měli Ježíšovi současníci problém s tím, že se stýkal se spodinou společnosti. Potud i historka o narození kdesi na pastvinách a dítěti v krmelci pro dobytek – to nebylo nic, čím by se mohli křesťané chlubit. Mohou z ní ale vytěžit důležité poučení.

K prostotě narození kdesi v nouzovém ubytování za městem lidová tradice přidala chlév pro dobytek s jeho špínou a zápachem. A psychoanalytik se všecken radostně zahemží, jak se to tu projeví archetypy. Pravzorce lidského jednání. Poznání chlívku v nás a chlívku ve světě. Rozpoznání našeho stavu a stavu tohoto světa před Bohem. Rozpoznání vlastní slabosti a bídy, nedostatečnosti – a zároveň vyznání, že právě do tohoto Bůh vstoupil. On hledá to špatné, protože chce obnovit padající stánek Davidův. Chce opravit to, co je pobořeno. Tak přichází na toto zbořeniště, či v obraze betlémských scenérií – do našeho chlíva.

Nejprve tedy chlívky našich srdcí. Chlív našeho nitra mi připomněl Komenského Labyrint světa. Tedy přesněji – Ráj srdce a to na samém začátku takto pojmenované druhé části knihy. V okamžiku, kdy to rozhodně ještě žádný ráj nebyl. Poutník utíká z hrůzy světa, vstupuje do domu srdce svého, zavírá za sebou dveře… a začíná se rozkoukávat. To byste nevěřili, jakej tam spatřil bordel. …uprostřed pak pokoje rozházené spatřím žebříky jakési polámané a ztroskotané; též poštípané a rozmetané škřipce a provazy; item veliká, ale s vyšklubaným peřím křídla. Naposledy kola hodinná s ulámanými aneb zkřivenými válci, zoubky, sloupci, vše sem a tam rozházené… Skrývá se v tom Komenského sebekritické zhodnocení různých dosavadních snah včetně opakovaného pokusu vyrobit perpetuum mobile. Zásadnější ale je, že i do tohoto brajglu přichází Kristus jako host a pomáhá mu v tom dělat pořádek. Ledacos je potřeba vymést a vyhodit, ledacos se ale použít dá. Poutník tam narazí na jakési poškozené zaprášené obrazy s nápisy Opatrnost, Pokora, Spravedlnost, Čistota, Středmost… Ono v chlívě i to, co nevoní, vlastně není úplně nanic! Ba právě naopak – přemístěno na pole se ukáže jako nadmíru užitečná věc! Jen je potřeba si nechat poradit co a jak.

Obnovení Davidova pobořeného stánku i obnovení našeho nitra je obnovou, rekonstrukcí. Ne novostavbou od základů. Pán Bůh je nekonečně vynalézavý v tom, jak použít i ten nejhorší hnůj našeho nitra k něčemu dobrému. Je mi velice sympatické, že prudký a nestálý Petr zůstal i po obrácení pruďas, ale je to on, kdo dává právě zrozené církvi švuňk v práci s pohany. Dává mi to naději, že Bůh dokáže využít i moje osobní nastavení k něčemu, co bude mít smysl. Že i v mém srdci může Pán Bůh nadělat pořádek nejen tak, že mne celého do základů předělá. Tam, kde ho nechám, tam se zrodí a bude působit skrze to, co nalezne. Něco se použít dá rovnou – však ve stáji je teplo a vzpomínám, jak jsme na jakémsi čundru s vděčností přijali možnost vyspat se ve stáji u koní. I ten Komenský s potěšením zjišťuje, že i přes všechen nepořádek je mu v tom srdci přece jen lépe, než v labyrintu světa. Něco se dá použít, když jeden ví jak na to – to je ten hnůj, se kterým ve stáji samotné nic nenadělám, ale někde jinde dobře poslouží.

Je to taková klišoidní výpověď, že „Bůh nás miluje takové, jací jsme“, ale v tuto chvíli bychom mohli porozumět, že to tak opravdu je. Bůh nečeká na naše pokání, na naše vyčištění srdce, na to, až budeme dokonalí, abychom byli hodni ho přijmout. Nenarodil se v chrámu. Boží narození v chlívě, právě tak jako Komenského obraz zaneřáděného srdce, do kterého přijde na návštěvu Kristus, nám ukazují Boží přicházení do toho, čeho je teď a tady náš život plný. Bůh s tím dokáže něco udělat a chce s tím něco udělat. Máme tu tedy první alegorický výklad, který si můžeme z té vánoční scenérie lidových betlémků odnést jako dobré a radostné vánoční poselství pro čas vánoční i nevánoční: Bůh chce vstupovat do Tvého života teď hned. V tom stavu, v jakém je. Dej mu tu důvěru, že ví, co dělá.

S chlévem tohoto světa je to obdobné. I tento svět je jak ten stánek Davidův. Pobořený, poničený. Tady ještě přesněji sedí Ámosovo prorocké slovo, protože „stánek Davidův“ – to je Boží lid. To, co padá, jsou vztahy, které v něm nestojí za nic. Trhliny, které je potřeba zazdít, to jsou rozhádaní lidé. To, co je pobořeno a potřebuje opravit, je vztah lidí k Bohu. A ejhle – Bůh nečeká, až se lid vzchopí. Až se začnou lidé přátelit, až obnoví poničený chrám a obnoví bohoslužby. Přichází sám s tím, že postaví padající Davidův stánek a jeho trhliny zazdí, opraví, co na něm pobořeno, a zbuduje jej jako za dnů dávných.

Obraz chléva nám pak se stejným obsahem říká, že právě tak můžeme Pánu Bohu nabídnout chlívky svých domovů. Chlívky svých vztahů mezilidských i svoje zapomínání na Pána Boha. Všechnu tu neuspořádanost ba čurbes, za který se stydíme a který bychom rozhodně chtěli před světem spíš utajit. Pán Bůh přichází a k nám a čeká jen na pozvání dál. Nečeká, až bude uklizeno. Nečeká, až bude všechno špígl nýgl dokonalé – protože on ví, že nebude. Jak už to tak v chlévě funguje, tak přes všechno kydání přibývá hnůj stále nový a nový.

Jestliže je ale Bůh ochoten přijít do chlíva, tak má smysl se modlit za sebevětší hnůj a špínu tohoto světa. Do toho všeho Bůh nejen dokáže přijít, ale také chce přijít. Chce postavit to, co padá. Chce zazdít trhliny a opravit to, co je pobořeno. V tom všem chce být Immanuel, Bůh s námi. Bůh, který nás v tom nenechá. Ovšem – nevnucuje se. Nikdo nenutil pastýře jít až do Betléma a podívat se na to, co se tam stalo, jak jim Pán oznámil. Bylo to jejich rozhodnutí spěchat tam. Dobře udělali – nalezli Marii, Josefa i to děťátko v chlívě a nalezli tak důvod k radosti a oslavě Boha.

Ježíšův příběh se bude tímto směrem vyvíjet i dál. Pán Ježíš se nikde nebude vnucovat. Prostě bude k dispozici, ti, kteří po něm zatouží, budou mít šanci ho hledat a zvát a Ježíš bude vstupovat do jejich bídy tělesné, duševní i duchovní. Do všeho toho hnoje narušeného zdraví, narušených mezilidských vztahů i rozbitého vztahu s Bohem přijde jako Immanuel, jako Bůh s námi, jako Boží Syn, který má moc s tím něco udělat a také ochotu s tím něco udělat.

Tak jako to byly betlémské pastviny, na kterých v řeči obrazů vidíme chlív, tak i naše nitro a vůbec tento svět jsou dostatečně důstojným prostředím, aby přivítalo Božího Syna. Bůh nečeká, až něco předvedeme, dokážeme, připravíme. Má nás rád a tak se příbytkem pro něj může stát naše nitro, naše rodiny, náš sbor, tento svět. Tady všude může a chce postavit to, co padá, zazdít trhliny, opravit to pobořené. Je na nás, abychom ho nechali narodit v těch našich chlívech, abychom konečně nechali jeho samotného, aby on sám v nás a kolem nás mohl konat svoje dílo.

Amen.