Čas naslouchat

Introit: Kaz 3,1–8
Čtení: J 9,1–11
Text: L 10,38–42
Poslání: Zj 21,6b
Písně: 554, Svítá 338, 483, 673, (244, 309, 461) 510, 623 379

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
je čas! Je ten nejvyšší čas! Jenže na co? Jak poznat, kdy je ten pravý čas dělat tohle a kdy támhleto? Jak máme poznat, kdy je pravý čas vyhrnout si rukávy a pustit se do díla. A jak máme poznat, kdy je naopak nejvyšší čas zastavit se, nadechnout se a poslouchat?

To všechno jsou otázky, které si Marta a Marie z dnešního příběhu dost možná nekladly. Dělaly prostě to, co jim v tu chvíli přišlo potřebné. Možná dělaly to, co se sluší a patří. Jedna se věnovala hostu, druhá pečovala o jeho plný žaludek – tak, jak dobré hostitelské mravy kážou. Postupem času se ale ukazuje, že dělat to, co sluší a patří, vždycky nemusí být to nejlepší. Někdy člověk jedná podle toho, co sám považuje za dobré mravy a požaduje to také od druhých. Může se ale stát, že jeho představa o dobrých mravech člověku zatarasí cestu k životnímu setkání. To se málem stalo Martě. Naštěstí byl na návštěvě zrovna Ježíš, který to tak nenechal. Ježíš Martě ukázal, že teď právě je čas na něco úplně jiného, než starat se o plný teřich.

Pojďme se na celé to setkání podívat právě z Martina pohledu. Marta dobře ví, že po okolních vesnicích obchází ten Ježíš. Všichni jsou z toho jako na trní. Ještě úplně nerozumí, kdo tenhle chlapík je. Tuší ale, že to s ním nebude jen tak. Marta i Marie jsou hrozně napnuté, zda se s ním také setkají. Najednou někdo klepe na dveře a tam je právě tenhleten člověk, Ježíš. Je to ohromná událost. Emoce jsou u stropu. Co teď, jak se zachovat? Jak se o něj postarat? Marta se doslechla, že Ježíš ve vedlejší vesnici povídal příběh o jakémsi Samařanovi. Ten potkal v rigolu u cesty ležet nějakého zbídačence. Nějací vejlupci ho zmlátili a nechali ho tam ležet. Marta chápala, o čem ten příběh je. Samařan se zbytečně neptal na podrobnosti. Toho špinavého zmláceného nelegitimoval. Pochopil, že teď není čas na hlouposti. Pochopil v pravou chvíli, na co je nejvyšší čas: postarat se o toho, kdo to potřebuje. Vzal ho do hostince a tam mu dal najíst a staral se o něj. Marta příběh pochopila a vzala si z něj ponaučení: „O druhé je třeba postarat se a dát jim najíst.“ Když to říká Ježíš, tak to od ní asi také očekává, říká si asi Marta. Přišel přece unavený z cesty. Tohle všechno se možná Martě honí hlavou. Pustí se tedy do toho, co považuje v danou chvíli za potřebné.

Žene se do kuchyně a z kuchyně do komory, z komory na dvorek. Loupe česnek, vraždí jehně, peče kachnu a do toho nenápadně utírá prach. Pro práci se nezastaví. Neví, kde jí hlava stojí. Možná to máte podobně, když vám přijde návštěva. Já teda ano, rád vařím. A když přijde návštěva, mám to důkladně promyšlené a chci navařit a pěkně naservírovat to nejlepší. Jenže si potom často zpětně říkám, že kdybych uvařil nudle, mohli jsme si déle povídat. Podobně to měla Marta. Péče o hosta ji zcela pohltila. Pro všechen ten kvalt, nemá čas přemýšlet, jestli to její počínání má vůbec nějaký smysl. No, a když nese Ježíšovy první čaj, kouká a vidí, že Marie si poklidně sedí u jeho nohou a poslouchá. Marta tam stojí v zástěře od mouky a nevěří svým očím. A celé ji to řádně rozčílilo. Však by si bývala taky s Ježíšem ráda sedla a poslouchala. Vždyť je na něj šíleně zvědavá. A tohle je tak vzácná příležitost, jedinečný čas. Jenže to by jí nesměly přetékat hrnce na plotně. Kdyby ji Marie trochu pomohla, už tam mohly sedět obě a Ježíše poslouchat společně. Bok po boku, svorné sestry.

Martě to nejspíš bylo celé líto a tak se rozzlobila a osopila se přímo na Ježíše. Pěkně od plic: „Tobě je snad jedno, že se tady dřu sama. Řekni něco mé sestře, ať se taky zvedne a kouká kmitat!“ A v tu chvíli konečně dostává slovo Ježíš. Všechno se obrací. Konečně i Marta slyší jeho slovo. A je to slovo nanejvýš osobní. Jde rovnou do nitra. Oslovuje Martu jménem. V tu chvíli nejde o nikoho jiného, jen o ní. „Marto, Marto.“ „Jemu jde o mě, právě o mě,“ zjišťuje Marta. Ježíš oslovuje člověka jménem. Věnuje právě jemu osobně svoji soustředěnou pozornost. Smíme věřit, že takovouto upřímnou pozornost věnuje Ježíš i každému z nás – jakkoli bychom tu jeho pozornost zažívali skrze druhé lidi, často zcela nečekané. Člověka ten opravdový zájem o něj osobně doslova pozvedá ze všech starostí, které poutají jeho pozornost.

To právě poznává Marta. Ježíš ji oslovuje jménem a pokračuje. Nevede sladké řeči. Jde rovnou k věci. Citlivě rozpoznává, co Martou zmítá. „Moc se staráš. Trápí tě moc věcí. Kradou ti pozornost na to, co je opravdu důležité.“ Ježíš Martě porozuměl. Porozuměl jí a zároveň ji do toho jejího chaosu dokázal říci to správné slovo. Starosti byly a budou. Nejsou ale tím nejdůležitějším ani tím posledním.

Marta dělala to nejlepší, co uměla. Myslela, že dělá to, co bylo v danou chvíli třeba. Ježíš odvádí Martinu pozornost od toho, co si ona myslí, že je třeba a ukazuje jí, co je opravdu třeba. Nenechává se svazovat dobrými mravy ani tím, co se sluší a patří. Ukazuje na Marii. Marie totiž dobře rozpoznala, nač byl právě v tu chvíli nejvyšší čas. Nevíme, co měla Marie za sebou, ani co má před sebou. Víme jen, že se ve správnou chvíli dokázala zastavit a poslouchat. Tušila, že od Ježíše může zaslechnout něco, co jí změní život. Právě v tu chvíli totiž šlo o život. Marie to poznala a soustředila se na to. Martě se pro všechnu péči málem podařilo kolem té životní příležitosti proklouznout. Ale to by nesměl být na návštěvě Ježíš. Ježíš se zastavil i s Martou. I Martě věnoval svoji plnou pozornost a pomohl ji povznést se nad její starosti. Ukázal jí, na čem opravdu záleží. Prožila setkání. Setkala se s Ježíšem. O to už nikdy nepřijde.

Není to tak, že by jedna ze sester pro nás byla správný příklad a ta druhá příklad odstrašující. Ne náhodou stojí tento příběh vedle podobenství o milosrdném Samaritánu. Jednou je zkrátka čas na to starat se a pomoc druhému – jako ten Samaritán a ostatně i jako Marta. Jindy je čas zastavit se a naslouchat, jako to udělala Marie. Jde o to dobře rozpoznat, kdy je ten správný čas. Jednou je třeba starat o naše blízké i vzdálené. Starat o všechno, co nám leží na hlavě doma i v práci, nebo třeba nad tím, jak pozvat nové lidi do kostela. To všechno má svůj čas a nelze to podcenit. To všechno ale zůstane na vodě, pokud nebudeme mít odkud čerpat. To bychom ze všech těch starostí opravdu vyschli.

Marie to pochopila hned. Nesnažila se nejdřív všechno dokončit. Neříkala si, sednu si jen, co dometu obývák, a opravím střechu, a našetřím dost peněz a vychovám děti a… A ono to nekončí. Marie prostě sedla a poslouchala Ježíše. Poznala, že teď je čas naslouchat. A věci začaly dávat smysl.

Marie to pochopila. Ta ano. Ale jak člověk rozumí Martě! Zastavit se ve všem tom kvaltu a starostech, to člověk hned zapomene. A zvlášť když člověk dělá to nejlepší, co umí, nejlíp jak umí. A přesto pořád něco chybí. Nemusíme ale ztrácet naději. Marta dělala to nejlepší, co v danou chvíli uměla. A přesto málem minula to, nač byl v tu chvíli nejvyšší čas. Ale právě v nejvyšší čas Martu oslovil Ježíš. Oslovil ji jménem. A věci najednou začaly dávat smysl.

Někdy můžeme být jako Marie a rozpoznat, kdy je pravý čas naslouchat. A věci nám najednou začnou dávat smysl. Někdy se nám také může stát, že ten čas nerozpoznáme, nebo naslouchat zapomeneme. Můžeme mít ale naději, že v takovém případě tak jako Martu i nás Ježíš osloví jménem. Čími ústy a jestli to poznáme, to je na něm. Ten čas ale přijde. Co přitom setkání získáme, o to už nepřijdeme. A věci nám najednou začnou dávat smysl.

Amen.