Co končí a co ne

Introit: Zj 21,1.3–5
Čtení: Ex 1,1–22
Text: Mt 2,13–23
Poslání: Ko 2,2–4.6–7
Písně: 2, 680, 672, 550

Je po Vánocích a my stojíme také i na konci letošního roku. Něco se tedy končí.

Vánoční dekorace nám sice možná nějaký ten čas ještě vydrží – abychom se ještě chvíli mohli těšit jejich nevšedností a krásou – ale i ty se za nějaký čas nakonec vrátí do krabic, aby tam odpočívaly spolu s betlémy, jesličkami, volky a oslíky , i s řetězy všemožných světel, zase až do příštích Vánoc.

Co však nekončí, je příběh toho, jehož narození si o Vánocích připomínáme. Nekončí příběh Ježíšův, příběh Božího Syna. Toho, který se pro nás narodil. Toho, v němž chce být Bůh s námi.

Jenomže i tady se ledaccos mění. I tady už nezní andělské chóry, jásot . Ba ani ta sláva Páně, která se všude kolem rozzářila, v pokračování Ježíšova příběhu jakoby najednou vyhasla.

A ze scény Ježíšova příběhu nakonec odešli i ti mudrci z východu, vážení a vzdělaní pohané, kteří nejenže o Ježíše projevili veliký zájem, ale kteří se mu přes všechnu tu svou váženost a vzdělanost přišli i poklonit. Aby mu projevili úctu. Aby tak dali najevo, že všechna váženost, všechen rozum i všechna vzdělanost, pokud se vzhlížejí jen samy v sobě a pokud jim chybí pokora, se stejně nikdy v žádnou moudrost proměnit nemohou.

Byli to skutečně vzácní lidé, kteří byli Bohu – ač to byli pohané a cizinci – vlastně blíž než celý Jeruzalém, který se – jak to Matouš zdůraznil v předchozím vyprávění – zprávou o narození Ježíše toliko znepokojil. Vyděsil. Ale tím to končilo. K ničemu je to nevedlo.

Mudrci se šli betlémskému dítěti poklonit, domací víry se však jen báli možných komplikací, které může tohle narození vyvolat. Báli se, že to může narušit jejich dosavadní klid. Jejich zaběhané pořádky.

Jenomže ti vzácní mudrci, kterým nechyběla pokora a kteří vlastní klid nejvýše jako hlavní hodnotu života nestavěli, ti už právě také odešli. A to, co zbylo, byla toliko a pouze nepřátelská atmosféra a ohrožení. Tvrdá realita života, která posléze nabyde nanejvýš krutých a hrůzných rozměrů.

A tak se Ježíš stává – už jako nemluvně – uprchlíkem, běžencem, emigrantem a z pohledu Egypta přistěhovalcem. Když odešli – totiž oni zmínění mudrci – hle anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vezmi dítě a jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“

Byl to pokyn z nejvyšších, nebeských míst. Boží pokyn, jehož uposlechnutí má Ježíšovi zachránit život.

Ale pro nás dnes, zvláště v Česku, hodně nepříjemná biblická pasáž. Pasáž značně rušící náš klid i většinové přesvědčení, jak to dnes ohledně uprchlíků děláme dobře, když uprchlíky „zásadně“ odmítáme přijímat. Často – bohužel, a to doslova – i ve jménu ochrany křesťanských hodnot.

Jenomže Ježíš, jehož příběh je základem křesťanství, byl – podle biblického svědectví – sám právě uprchlík. I v tom „vzal na se člověčenství naše“. I v tom se solidarizoval s lidskou nouzí mnohých, kteří byli a dosud jsou – a to právě již od útlého dětství – ohrožováni krutými a mocichtivými vládci. Jejich necitelností. Jejich mocenskými hrami. Ale také i lhostejností ostatních, kteří se bojí jen o svůj vlastní klid.

Ale on to nebyl jen Ježíš. V Bibli najdeme celou galerii těch, kteří museli utíkat, tu před neúrodou a hladem , tu naopak před lidskou zvůli či nenávistí a nikoli čistě jen z nějakých dobrodružných důvodů, ale přinuceni právě okolnostmi museli opustit svůj domov. Své zázemí. Své důvěrně známé prostředí.

Byl to třeba už i jmenovec novozákonního Josefa, původně nejmladší syn praotce Jákoba, který byl do ciziny, do Egypta vlastně prodán svými staršími bratry, kteří na něj žárlili.

Ale byl to třeba i sám Mojžíš, který musí prchnout z egyptského faraonova dvora, kde byl vychováván, i z Egypta jako takového, když mu faraón začal usilovat o život.

Tahle paralela je ostatně v Matoušově podání evangelia velmi podstatná. Však i proto, i v tom dnešním biblickém oddíle, zazní ta stará prorocká slova o Božím povolání svého syna z Egypta. Evangelista Matouš se totiž i celkově snaží Ježíše vylíčit jako nového, druhého Mojžíše. Jako nového zachránce božího lidu. Jako prostředníka lidského vysvobození.

Ale nakonec zkušenost celého božího lidu, který kdysi sám pobýval v egyptské zemi jako host, než byl právě Mojžíšem z Egypta vyveden, i tato zkušenost byla čímsi zcela určujícím, co se posléze vtělilo i do zákonů božího lidu.

A tak zde můžeme číst i takové výzvy a napomenutí, týkající se hostů – přistěhovalců jako například: Bude-li přebývat s tebou ve vaší zemi někdo jako host, nebudete mu škodit. Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh. (Lv 19,33–34)

Anebo jiné přikázání zase říká: Nebudeš utlačovat hosta; víte přece, jak bývá hostu v duši, neboť jste byli hosty v egyptské zemi. (Ex 23,9)

Vraťme se však nazpět k Ježíšovu příběhu, neboť Ježíš sám – jak už bylo řečeno – je právě tím dnešním biblickým oddílem také pevně vsazen do oné linie uprchlické zkušenosti. A to, že Josef Boží vzkaz ve snu uposlechne a do Egypta uprchne, to Ježíšovi skutečně i život zachrání, neboť král Herodes hned na to, co mu dojde, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve staří do dvou let.

Herodes zkrátka rozpoutá v Betlémě nesmírný masakr. Naprosto bezcitný a nanejvýš krutý. Dává povraždit ty nejbezbranější. Ty nejbezmocnější.

Ani on však není první a bohužel ani poslední, kdo něco takového v dějinách podniká. Svou inspiraci mohl naopak Herodes nalézt již ve faraónovi, který vládl v Egyptě v době, kdy se narodil Mojžíš – jak jsme o tom četli již při prvním čtení. I tam farao ve strachu, aby nepřišel o svou moc, ve strachu, aby je stále sílící Izraelci, kterým se v Egyptě dařilo, nakonec „nepřeválcovali“ a nezískali nad nimi moc, tak i tam farao vydá rozkaz k likvidaci všech narozených chlapců. I tam farao nelítostně masakruje všechny izraelské děti mužského pohlaví.

Jenomže ona nemasakruje jen krutost mocných, ale i netečnost či touha po klidu nás, kteří sice nevládneme, ale stejně jako ony porodní báby z Mojžíšova příběhu přece jen něco dělat můžeme. Malé, ale přesto významné kroky.

Když se tyhle porodní báby rozhodli poslouchat více Boha, než ty, co jsou u moci, a rozkazem egyptského krále se neřídily a nechávaly hochy naživu, tak tím jistě nepomohly všem. A zcela jistě tím ani nevyřešily sám problém. A přece to jejich jednání mělo nesmírnou cenu. Cenu naděje. Cenu víry, která prostě nedovolí, aby zlo mělo poslední slovo. Aby zlo právě umlčelo veškerou naději.

Ano – v lidských dějinách i v mnoha lidských životech se dějí události nadmíru bolestné, události, kterým neumíme zabránit, ani je neumíme dokonale vyřešit – ale to, co můžeme, je nenechat je znít jako slovo konečné. Poslední.

Ani Josef v příběhu Ježíšově nemohl zabránit betlémskému masakru mnoha malých dětí, ale to, co mohl, bylo, že vezme vážně ten boží vzkaz ve snu a postará se alespoň o malého Ježíška.

Nezabrání tím veškeré bolesti, nevymaže tím veškerý pláč matek, které přišly o své syny – a přece i tak se Josef stává prostředníkem naděje, že ani tato strašná betlémská tragédie nebude konečným slovem – tak jak to ostatně chce zdůraznit i ten další citát ze Starého zákona o hlasu v Ráma, o pláči a velikém nářku, kdy Ráchel oplákává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.

Neboť smyslem tohoto biblického citátu jistě není potvrdit nějakou prorockou předpověď, která se teď betlémským masakrem naplňuje.

Konečně situace v Ráma byla přece jen v lecčem jiná než situace betlémského masakru. Smysl tohoto citátu je jiný. I on má naopak odkazovat k naději v beznaději – k tomu, že ta beznadějná situace, které betlémské matky díky krutosti jednoho vládce prožívají, také – stejně jako v Ráma – nebude posledním slovem.

Ta situace betlémského vraždění chlapců je totiž skutečně až beznadějně hrůzná, a pokud ji člověk nechce cynicky brát jen jako divadelní kulisu Ježíšovy záchrany, nemůže si nepoložit otázku: proč to takhle dopadlo? Proč vyvázl jenom malý Ježíš? Nebyly snad životy ostatních dětí důležité? Bylo snad utrpení betlémských matek nepodstatnou epizodou?

Tomu uvěřit rozhodně nemohu. A naopak věřím, že takto by k utrpení betlémských matek nemohl přistupovat ani sám Ježíš. Vždyť to bude právě on , kdo v závěru Matoušova evangelia vypráví podobenství, v němž i ty nejmenší, nepatrné a nevýznamné lidičky ztotožní se sebou samým a kdy zdůrazní, že právě v nich, v pomoci jim se potkáváme s ním samotným. Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili, tak to zde Ježíš řekne.

Zlehčovat tedy bolest nad ztrátou dítěte prostě nelze, ať už se jedná o kohokoli. Ta bolest betlémských matek byla bezesporu nesmírná. A my s ní můžeme jen soucítit.

Proč však Ježíš vyvázl, byť musel uprchnout, zatímco betlémští chlapci toto štěstí neměli, na to odpovědět nedovedeme.

Jistě – svou roli tu sehrál i Josef, který na pokyn ve snu okamžitě zareagoval. Který ve jménu záchrany neváhal podstoupit náročnou cestu uprchlíků. Na těch, kteří Bohu naslouchají, a proto se i na záchraně ohrožených podílejí, záleží vždycky.

Ale ani tím žádnou konečnou odpověď nedostaneme.

Přesto však dvě věci je třeba zdůraznit. Předně to, že odpovědnost za ten betlémský masakr nenese Bůh, ale sám Herodes. Jeho mocenské ambice. Jeho necitelnost. Jeho krutost.

A ta druhá věc je snad ještě podstatnější. Jestliže Ježíš nyní na počátku svého života „vyvázl“, nebylo to proto, že jen on by měl být vždy a všude veškeré bolesti, utrpení či nakonec i smrti uchráněn.

Protože my už známe Ježíšův příběh až do konce, tak naopak víme, že i Ježíš sám trpěl, byl ukřižován a umřel – tak to ostatně vyznáváme i ve vyznání víry.

Ježíš tedy není žádné dítě štěstěny, kterého by se lidské utrpení netýkalo a které by se mu vždy vyhlo. I v jeho příběhu naopak přijde čas, kdy z věrnosti Bohu i z lásky k nám lidem zcela dobrovolně na sebe lidské utrpení, bolest i smrt vezme.

Jeho útěk před Herodesem proto není útěk před Božím posláním. Útěk do netečného klidu. Stejně jako i před ním Mojžíš, tak Ježíš je zachráněn, aby se posléze sám stal zachráncem. Spasitelem. Spasitelem právě i v utrpení, bolesti a smrti.

Protože i v tom Ježíšově příběhu, který začíná o Vánocích, pokračuje nuceným uprchlictvím, novým počátkem v zapadlém Nazaretě, aby nakonec skončil na kříži na Golgotě, i v tomto příběhu nemají poslední slovo zlé síly. Ale moc Boží. Moc vzkříšení, která navzdory všemu hrůznému a krutému, co se v našem světě stále děje, v nás přesto probouzí víru, lásku a naději – abychom sami zlému nepodlehli a ve zlém se neutopili.

Skončili-li tedy Vánoce a končí-li se zítra i starý rok, tak tahle naděje nekončí. Tu si naopak můžeme nést i do všedních dní a do nového roku, abychom i navzdory všemu možnému ohrožení, které život a náš svět přináší, beznaději, strachu či nenávisti právě nepodlehli.

Beznaděj, strach a nenávist totiž život ničí. Víra, láska a naděje, které přisuzují poslední slovo Bohu, jej však budují.

Amen.