Najdete nás: Modřanská 1821/118, 147 00 Praha 4
ukázat na mapě

Věnujme pozornost Pánu Bohu

Kniha: Čtení: Mt 13,24–30 | Text: Iz 54,4–6

Datum: 31. 12. 2018

Autor: Michael Pfann

Introit: Ž 121,1b–3.8
Čtení: Mt 13,24–30
Text: Iz 54,4–6
Poslání: Ř 8,38–39
Písně: 531, Svítá 620, 699, 178, 697

 

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
stojíme na konci starého roku. To je čas, kdy je dobré ohlédnout se zpátky a zvážit, co v těch posledních dvanácti měsících mělo hodnotu a tedy delší trvání a co moc ne, anebo vůbec ne. Jak ale nastavit to měřítko, abychom poznali co má trvání, a co ne? Jako vodítko do toho přemýšlení o minulých dnech a měsících nám zní Hospodinovo slovo: „Věnuj mi pozornost, můj lide, můj národe, naslouchej mi!“

To přemýšlení o uplynulém roce by se tedy nemělo dít ve vzduchoprázdnu. Neměli bychom ho poměřovat pouze svými zákony a měřítky. Při tom přemýšlení o naší minulosti věnujme pozornost Pánu Bohu, a pak teprve sami sobě a všemu ostatnímu. Tak získáme nový pohled sami na sebe a na to, co za námi zůstává. Pokusme se naslouchat Pánu Bohu a možná ty minulé věci získají nový smysl.

Věnovat pozornost Hospodinu?! S pozorností to dnes ale není tak jednoduché. Nedávno jsme se o tom bavili na biblické hodině. Naše pozornost se čím dál více zkracuje. My, facebooková generace jsme zvyklí rychle a bezmyšlenkovitě rolovat monitor dolů. Informace vyskakují a zase zapadají. Aby něco upoutalo naší pozornost, musí to mít silný titulek, anebo spíš musí to být barevné, hýbat se a křičet. Nesmí to být dlouhé. Internetová videa nesmí být delší než minuta. Delší málokdy dokoukáme. I u článků se dnes na internetu často píše, jak dlouho nám bude trvat je přečíst. Pět minut už je moc. Ten, co je nadepsaný 20 minut, už mám otevřený skoro měsíc a ne a ne ho dočíst. To, co si naší pozornost nakonec vykřičí, je nakonec ale většinou stejně ptákovina. Ono, ostatně můžeme zůstat i tam, kde právě jsme. Němečtí teologové vyzkoumali, že průměrná pozornost posluchače kázání trvá kolem osmi minut. To mi dává ještě tak 4 minuty. To se mi asi nepovede. 🙂 Chtělo by se říct, že naše pozornost je drahá. Není. Je prchlivá. To, co si pozornost zaslouží, ale vyžaduje čas a trpělivost. Slyšíme, že vší té vřavě informací a reklam, máme věnovat pozornost Hospodinu. Jeho hlas je přitom jemný a tichý. Je třeba skutečně naslouchat. Je to pro nás ale důležité.

V té úvodní výzvě jde totiž o Pána Boha, ale jde přitom také o nás. Jde o náš vzájemný vztah, o vztah Pána Boha k nám. „Věnuj mi pozornost, MŮJ lide, MŮJ národe, naslouchej mi!“ Nasloucháme-li tomuto Božímu oslovení na konci roku, má nám připomenout, ke komu celou tu dobu patříme. Bůh oslovuje ty, kdo v něho věří, přivlastňovacím zájmenem MŮJ. Ať už jsme prošli v minulém roce čímkoli, ať už jsme přišli o cokoli a kohokoli, ať už jsme získali cokoli, nebo kohokoli, máme si pamatovat, že ve všech loňských událostech jsme patřili Pánu Bohu. Toto uvědomění nám může na jednu stranu trochu srazit hřebínek. Pomáhá nám vzpomenout si na vděčnost Pánu Bohu. Pánu Bohu můžeme na konci roku děkovat. To uvědomění, že patříme Pánu Bohu, tomu žárlivě milujícímu, nám ale má být oporou i ve všech těžkost a ztrátách, kterými jsme prošli. U Pána Boha můžeme na konci roku hledat útěchu a potěšení.

Ono přivlastňovací zájmeno můj, hraje v dnešním textu z Izaijášova proroctví ústřední roli. V těch třech verších se vyskytuje v různých formách hned devětkrát. K tomu se čtyřikrát v různých pádech objevuje osobní zájmeno já. Ve všech případech se ta zájmena vztahují k Hospodinu. Tak má být znovu zdůrazněno, že právě k Hospodinu má být upřena naše pozornost. Biblické texty, které bývají v pořádku perikop předepisovány na poslední den kalendářního roku, se totiž věnují rozdílu mezi tím, co pomíjí a tím, co má trvání. Rozlišují mezi tím, co si zaslouží zapadnout v informační smršti a běhu událostí a tím, co si zasluhuje naši pozornost. Tyto texty obrací naší pozornost k dílu, na němž se podílí Bůh. Text z Izaijáše není výjimkou.

Dnešní text je výzvou, která v sobě ovšem nese povzbuzení. Ta výzva vede právě k obrácení pozornosti. Text upozorňuje na změnu rámce, v němž vnímáme realitu. Mezi akademiky se často mluví o změně paradigmatu. Jinými slovy: Dnešní text upozorňuje na změnu souřadnic, v nichž vnímáme svůj život. To zní zvláště živě týden po štědrém dnu a narození Spasitele, který změnil běh dějin.

K tomu, abychom blíže pochopili, čeho se Izajášem naznačovaná změna týká, je třeba alespoň letmo zmínit situaci, do níž jeho proroctví zaznívá. Jak už to často u starozákonních proroků bývá, zní Židům, kteří za sebou mají zkušenost Asyrského zajetí a nyní se nacházejí v zajetí Babylónském. Židé tedy v době Izajášova proroctví žijí pod nadvládou cizí politické moci. Žijí rozptýlení na různých místech Blízkého východu. Jejich společenské postavení je nevalné. Svoboda jejich náboženského sebeurčení omezená. Žijí podle cizích zákonů. Výkonná moc vládne podle cizího práva. Panuje cizí spravedlnost. A soudní moc vykonávají cizí paže. Do toho politického rámce, který určuje osobní a náboženský život Židů, zaznívá slovo a změně od základů. Hospodin si říká o pozornost, aby právě do těchto souřadnic mluvil o spáse. Hospodin, svému lidu, slibuje spásu, tedy záchranu z cizí nadvlády. Lid, pro nějž Hospodin používá zájmeno můj, má být vysvobozen z nesvobodných poměrů. Židé už dále nebudou muset naslouchat těmto marným vládcům. Mohou obrátit svou pozornost k Hospodinu a záchraně, kterou přináší. To je ta změna, kterou Izajáš ohlašuje.

Hospodin vyzývá svůj lid, aby k němu obrátil svou pozornost. Přitom svůj lid povzbuzuje. Ohlašuje totiž, že zavládne nové právo, nové zákony, nová spravedlnost. Ty všechny si, stejně jako svůj lid, Hospodin přivlastňuje zájmenem můj. Bude to totiž Hospodinovo právo, Hospodinův zákon a Hospodinova spravedlnost. A ty jsou jiného druhu než lidské řády. Jejich výhledem je spása, tedy záchrana. Bůh ohlašuje pořádky, v nichž panuje jeho právo, jeho zákon a jeho spravedlnost. To je naděje bez utopie. Tím právě se tyto Boží pořádky liší od všech lidských pořádků. Ale i ty lidské pořádky Bůh zachraňuje z lidské bohorovnosti a neschopnosti. Právě to je dobré si na sklonku občanského roku znovu připomenout: Bůh už dnes proměňuje lidské pořádky všude tam, kde lidé žijí s pozorností obrácenou k Bohu. A tím se vracíme k tomu ohlížení za uplynulým rokem. Ohlížením, které je tak důležité, protože formuje i to zítřejší vyhlížení.

Ohlížíme se zpět a přitom chceme dostát té Boží výzvě, abychom mu věnovali pozornost. Se změnou pozornosti přichází změna. Do souřadnic naší skutečnosti se vlamuje skutečnost nová, Boží. Můžeme se tedy ptát, kdy jsme v minulém roce věnovali pozornost Pánu Bohu a podle toho jednali. A bylo to opravdu k dobrému? Mělo to hodnotu? Je to otázka, kterou si sami nezodpovíme, a přesto si ji musíme klást. Věnujme na sklonku roku pozornost otázce, zda a kdy proměňoval Bůh naše životy a naše pořádky. Neumíme na tu otázku s jistotou odpovědět, a přesto se nepřestaneme ptát. Pokud se ptáme pouze sami sebe, daleko nedojdeme a moc dobrého neuděláme. Pokud se obracíme k Bohu, obracíme se přitom k těm, v nichž se s Bohem setkáváme – totiž k druhým lidem, k Božímu stvoření. S pozorností obrácenou k Bohu získáváme široký pohled, který formuje i naši budoucnost.

S tímto širokým pohledem se můžeme bránit bezohlednosti, která vede ke zkáze, jak ji líčí následující slova Izajášova proroctví: „Nebesa se rozplynou jako dým, a země zvětší jako roucho, rovněž tak její obyvatelé pomřou.“ Apokalyptická vize. Ten uplynulý rok před nás s plnou silou postavil radikální a blízkou hrozbu klimatické katastrofy, jak vystřiženou ze zmíněného proroctví. Nechci nyní otevírat diskuzi o detailech ani řešeních. To, že Boží stvoření plundrujeme s bohorovnou bezohledností, je ovšem těžko popiratelné a začíná se nám to vracet. Je až téměř ironické, že ta Izajášova apokalyptická vize a nejen ona, tak nějak počítá s tím, že země, jak jí známe, tu není na věky. Týká se to i těch, kdo na ní žijí. To Izajášovo lakonické konstatování jaksi bere vítr z plachet naší hysterii. Hysterii z toho, že jak jsme si to tu sami zničili, tak si to stejně sami můžeme napravit. Nutí nás i zde nejdříve obrátit svou pozornost k Bohu. Teprve potom, můžeme s Boží pomocí svým dílem přispět k záchraně, která se ovšem děje v Boží režii.

Ta naděje na Boží záchranu porušených poměrů, nám rozvazuje ruce. Hospodin, Izajášovými ústy, tu katastrofickou vizi uvádí slovy.: „Pozvedněte své oči k nebi, pohleďte dolů na zem!“. Hospodin přesměrovává naši pozornost. Směřuje ji k sobě a následně ji směřuje i k tomu, co je kolem nás. Otevírá se nám široký pohled. Takový široký pohled nám umožňuje vidět, co jsme dříve neviděli. Dává nám jemnou citlivost vidět věci v souvislostech. Tato citlivost nám umožňuje podílet se na věcech, které nejsou od počátku odsouzeny ke zkáze, ale mají naději delšího trvání. Pokorné naslouchání Pánu Bohu, v nás tříbí citlivost pro souvislosti širší i dlouhodobější. Ohlížíme-li se do minulého roku, hledáme to, co v něm mělo širší a delší dosah. Co mělo hodnotu. Co mělo trvání.

V závěrečných slovech našeho textu se náš pohled otevírá nejen do šíře, ale právě i do dáli. Otevírá se v nich nadějný výhled: „Ale má spása tu bude věčně, má spravedlnost neztroskotá.“ Té naději do budoucna můžeme věnovat pozornost. Všechny fake news se rozplynou, všechny režimy světa pominou, tak jako pomíjejí roční období. Spravedlnost, kterou odměřuje Hospodin, nepomíjí. Je to spravedlnost, která se neřídí podle strnulých pravidel. Je to spravedlnost, která žije z naděje, a proto jde ruku v ruce se spásou, tedy záchranou. Je to spravedlnost, která nevyhledává poklesky a kolapsy, ale zachraňuje z nich. Je to spravedlnost, která neohýbá hřbety, ale narovnává člověka. Až teprve tento nadějný výhled, který před námi Bůh otevírá, nám umožňuje podílet se na tom, co má hodnotu a trvání. Nasloucháme-li Bohu, můžeme zaslechnout pozvání ke spolupráci na jeho dílu spásy, tedy záchrany. Můžeme být pozvání k dílu i na stavbě, která by se zdála marná. S pozorností k Bohu totiž zjišťujeme, že jeho spravedlnost zachraňuje to, co se zdálo odepsané. Boží spravedlnost zachraňuje to, co má hodnotu. Tomu dává trvání.

A tak můžeme věřit, že to, co mělo hodnotu, Pán Bůh přijímá za své a nese dále. Můžeme věřit, že nás Pán Bůh nazývá svými a pronáší nás i naše dobré dílo všemi proměnami. Zapomněním nakonec přikrývá to, co bylo zlé a k ničemu. To nám nemusí dále svazovat ruce. Namísto toho můžeme obracet naší pozornost k tomu, co má trvání. Co má u Boha trvání. Věnujme pozornost Pánu Bohu, on nám ukazuje, co je odsouzeno k zániku a co má hodnotu. Věnujme pozornost Pánu Bohu, on dává trvání tomu, co má hodnotu.

Amen.