Čtěte bibli odzadu!

písně: 278, 662, 608, 635, 203, 479 (1–4)
vstup: Iz 7,14–15
1. čtení: Mt 1,18–25
kázání: Lk 24,25–27
3. čtení: Fp 2,5

Milí bratři a sestry,

kousíček z příběhu o cestě učedníků do Emaus nám uvozuje dnešní téma – jak vlastně porozumět Bibli. Jak nebýt nechápaví, „bez rozumu“, tedy nebýt těmi, kteří čtou, ale smysl jim uniká? Tohle byl problém Kleofáše a jeho přítele. Oni znali všechno to co jim teď od Mojžíše a od všech proroků Ježíš cituje. Četli to, mnohokrát to slyšeli v synagoze. Jen je nikdy nenapadlo, že se to nějak vztahuje na Pána Ježíše. To až v tu chvíli stále ještě neznámý poutník nabízí spolu s čtením i výklad, tak se jim Písmo doslova „otevírá“.

Je to stejné, jako v případě onoho mouřenína a správce pokladů etiopské královny, kterému Filip objasní, kdo že je tím beránkem vedeným na porážku, který neotevřel ústa (Sk 8,32). Poutník si sice četl proroka Izajáše, ale že si čte proroctví o Ježíšovi, to mu nedošlo. Nechápal, o kom to prorok mluví a sám to otevřeně přiznává: „Rozumíš tomu, co čteš?“ On odpověděl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!“ Tehdy poznává, jak je užitečné míti Filipa, protože ten si k němu přisedne do vozu a od tohoto místa mu zvěstuje Ježíše. Ježíšův příběh najednou vrhne světlo na do té doby temné místo Izajášova proroctví. Etiopský dvořan pochopí. I jemu se „otevřou Písma“.

Nám se tu ukazuje to zásadní, co bychom si dnes měli zapamatovat, totiž že Bibli musíme číst tak říkajíc „odzadu“. Že teprve Ježíšův příběh nám vrhá světlo na starozákonní proroctví. Teprve díky němu pochopíme, co tím bylo míněno. Temná místa v Bibli se nějak osvítí. Najednou se z nich vyloupne to podstatné. Z té změti postav, příběhů a výroků se najednou dostává do popředí jen to, co ukazuje vpřed.

Chápeme, že etiopský dvořan nemohl pochopit, kdo že jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa. Teprve velikonoční příběh a Ježíš mlčící u výslechu před Pilátem (Na žaloby velekněží a starších nic neodpovídal. Tu mu řekl Pilát: „Neslyšíš, co všechno proti tobě svědčí?“ On mu však neodpověděl ani na jedinou věc, takže se vladař velice divil. Mt 27,12-14), to teprve dvořanovi odpoví na otázku, o kom že to prorok mluví a z té řady možných chápání a výkladů se vyloupne ten jeden správný. Kleofáš a jeho přítel mají stejný problém. Ono jim není až tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci. Oni tomu prostě nerozumí. V této změti příběhů, postav a výroků by potřebovali nějaký filtr, který oddělí to, co v tom od Mojžíše a všech proroků a ve všech částech Písma má správný výklad ten, že se to tak či onak vztahovalo na Pána Ježíše.

Takových příběhů, postav a výroků je ve Starém zákoně na stovky. Vykladači napočítali nějakých 60 „velkých“ a 270 „menších“ proroctví Starého zákona, která se na Pánu Ježíši naplnila. Problém je v tom, že ani jedno z nich není žádný „trhák“. Jeden příklad za všechny jsme slyšeli v dnešním prvním čtení. Asi mi dáte za pravdu, že to fakt není nic, kdy by člověku spadla brada, jak se to přesně naplňuje. Těžko si představit, že si tak Izajáš koukne na ten pergamen, který právě popsal slovy „Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel“, že se tak zasněně podívá z okna a řekne si: „Už aby se ten Josef s Marií narodili a měli toho malého Ježíška (to je švanda /řekne si/ – bude se jmenovat skoro stejně jako já!) a splnilo se tohle moje proroctví o Božím znamení pro dům Davidův.

Zároveň to ale evangelista Matouš podá jak housku na krámě: „Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: `Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel´, to jest přeloženo `Bůh s námi´.

Nezní to zas tak logicky, co? Člověk si nad tím připadá jak etiopský dvořen na cestě v Gaze či Kleofáš na cestě do Emaus. Co to má být? Jak tomu porozumět?

Inu – trýček je napořád v tom „čtení odzadu“ Teprve viděno od konce se nám odhaluje trocha z toho jinak dost záhadného Boha, s jehož záhadností se učíme žít. My víme, jak to dopadne. Když čteme Bibli od konce, tak jsme otevřeli Zjevení Janovo a vidíme Pána Ježíše jako Pána pánů a Krále králů. Protože známe tento výsledek, můžeme i pochopit, jak se k němu došlo.

Apoštol Pavel to vyjádří slovy, kterými popíše bytí Božího Syna od věků v nebeské slávě, pak Vánoční příběh o narození i Velikonoční příběh o smrti a vzkříšení, pak nanebevstoupení a nakonec převzetí vlády nad celým světem, až se Pán Ježíš z nebe vrátí v druhém příchodu: (Fp 2,6n): Způsobem bytí byl roven Bohu (preexistence), a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí (Vánoce). A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (Velikonoce). Proto ho Bůh vyvýšil nade vše (nanebevstoupení a usazení na pravici Boží) a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán (což nás čeká, až se všichni sejdeme v nebi).

My tedy vidíme, že Ježíšova cesta ke slávě Pána pánů byla cestou poníženosti, poslušné služby. To není na první pohled nic logického, ale je to tak. Na Ježíši tedy vidíme, že taková cesta není marná. Naopak – to je cesta do nebe, do věčné slávy. Proto k tomu Pavel hned dodá: Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši! Dělejte to také tak! Žijte také tak.

Zpět k prvnímu čtení – Josef to udělal. Nešel na to z pozice síly a moci. Nezvolil cestu právní čistoty – Marie byla zasnoubena a otěhotněla v otcovském domě. Měla by tedy být ukamenována – ale to Josef nechce. Nakonec ale nezvolil ani cestu korektního soucitu, kdy by Marii tajně propustil s rozlukovým lístkem, čili jakýsi „rozvod dohodou“. Ve snu mu Bůh otevřel oči pro úplně jiné řešení – láska, milosrdenství. To je v pravém slova smyslu „Boží cesta“! Tou se naplní dávné proroctví, že Bůh sám dá znamení svému lidu. „Bůh s námi“ (Immanuel) nás přijde spasit (Jehošua – Ježíš). Hospodin je spása (Jehošua – Ježíš), protože v něm s námi bude Bůh (Immanuel) v každé starosti, v každém trápení, ale i v každé radosti. Na Pánu Ježíši se Izajášovo proroctví naplní ne jako orákulum. Věštba, které nelze uniknout. Ježíš je Immanuel, protože je znamením od Boha a zároveň samotným Bohem, který přišel, abychom poznali lásku, kterou k nám má. Vždycky ji měl, ale na Pánu Ježíši se dá poznat nejlépe. Láska je nejkratší cesta, která vede od Boha k člověku a kdo po ní jde, tak k Bohu dojde. Tohle chtěl říct a vyhlížel prorok Izajáš a na Pánu Ježíši se to konečně naplňuje.

Tohle ale pochopíme, jen když čteme Bibli odzadu – od rozpoznání Ježíše, který už tam došel. Jak o něm čteme ve Zjevení Janově – tam ho už vidíme jako Pána, před kterým se skloní každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí v nebeské slávě nového Jeruzaléma. A teď couváme, vracíme se k Velikonočním událostem a vlastně k celému pozemskému příběhu Ježíše Nazaretského a přes Josefa, který vsadí na lásku a milosrdenství, dojdeme až k Izajášovi, kterému konečně porozumíme. Tohle nám chce Izajáš říct – Bůh nás má rád. Nenechá nás v naší bídě. Přijde za námi a vysvobodí nás. Vánoční příběh je znamením Božího příchodu na zem, kdy cílem přinést lidem spásu, vysvobodit lid ze zajetí hříchu. Tohle udělá Bůh, když se stane dítětem v betlémské stáji a za třiatřicet let beránkem, který neotevře ústa na svoji obhajobu. Dobře k němu ukazuje již Josef, kterému anděl ve snu říká: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku…“ Neboj se… Neboj se vsadit na lásku a na odpuštění. Neboj se vsadit na osobní oběť, o které nikdo druhý neví, nebo kterou v tu chvíli nikdo kolem nepochopí. Neboj se, Josefe, protože to je Boží cesta lásky a Ty po ní jdeš a potkáš se s Bohem, neboť co v Marii bylo počato, je z Ducha svatého.

Josef není měkkosrdcatý trouba, který vyměkne a vezme si Marii i s outěžkem. Josef je první Ježíšův učedník. První člověk, který vsadí na milosrdenství a lásku. Uposlechne Boží příkaz, kterému ani on sám nejspíš pořádně nerozumí, ale už to tu zaznělo mockrát: pro věřícího je poslušnost víc než porozumění. Žádný měkkosrdcatý trouba, ale viděno Ježíšovou optikou je Josef hrdina a frajer až na půdu. To vůbec není snadné jít tímto světem cestou lásky a přát druhým dobré, i když to třeba někde uvnitř bolí. Tohle se všichni musíme naučit jako věrný Boží lid. To je to vzácné, co můžeme dát světu: ukázat Ježíše jako cestu lásky, která vede k setkání s Bohem.

Najednou se ukazuje, co všechno v Mojžíšovi a prorocích ukazuje k Ježíši. Nejde o 60 velkých a 270 malých proroctví a o přesnost jejich naplnění. Důležité je, proč má v 12 Jákobových synech přednost milosrdný a sebeobětující se Juda a ne silný prvorozený Ruben. Proto z pokolení Juda vzejde Mesiáš. Že Mojžíšovým největším hříchem, za který nesměl vejít do zaslíbené země, bylo, když začal tlačit sebe, svoji osobu. Že milující pohanská Rút dostala celou biblickou knihu a stala se babičkou krále Davida. Proč je v řadě králů tak zajímavý právě ten Bohem milovaný a Pána Boha milující David a ne jeho vnitrostátně i mezinárodně úspěšnější syn Šalomoun. Protože Bůh je láska (1J 4,8).

Tohle je klíč ke čtení Bible – hledejme v ní jeden velký příběh Boží lásky k člověku. Jasně, že Pánu Bohu nikdy nebudeme úplně rozumět, ale o tohle mu očividně jde – abychom poznali, že nás má rád a od nás chce totéž – mít rádi jeho, mít se rádi navzájem. To je ten způsob života, jaký se ukázal na Kristu Ježíši a jaká má být i naším způsobem života.

Amen.