Čtyři cesty do Betléma

písně: 275, 667, 679, 274, (VP: 264, 480), 510, 684, 163
vstup: Mi 5,1
1. čtení: Lk 2,1–5
kázání: Iz 40,10a
3. čtení: Lk 10,16a

Milí bratři a sestry,

Boží přicházení máme adventně spojené s Betlémem. Řekne-li se „Betlém“, děti si představí krmelec a v něm dítě. Dospělí a poučenější děti vědí, že jde o město. Tedy spíš městečko. Když Jozue přivedl Boží lid do Kenaánu, Betlém připadl území kmene Juda, ale v žádném seznamu judských měst konkrétně uveden není. Nemáme žádné údaje o tom, jak byl Betlém velký, ale z tohoto můžeme usoudit, že význam nebyl valný. Takové předměstí Jeruzaléma, které si ale Bůh vybral pro svůj příchod..

Protože ale čteme Bibli, tak pro nás bude Betlém především součástí příběhů Božího lidu. Není jich mnoho, protože Betlém sám o sobě skutečně nic moc zajímavého nepředstavoval. Ale pojďme se dnes vydat na 4 cesty do Betléma. Až by se chtělo říct na dobrodružnou výpravu do nového kraje, ale na tu vyrazíte odpoledne při vánoční hře. Tohle by měla být cesta do kraje celkem starého a známého – vždyť půjde o příběhy z Bible. Uvidíme, že to je cesta složitá, namnoze bolestná – ale je to cesta, která má dobrý směr, protože tím Božím příchodem do Betléma vyvrcholí. Ale předtím jsou tu tři jiné cesty, tři jiné příběhy.

Příběh první o cestě Betléma – praotec Jákob řečený Izrael.

Praotec 12 pokolení Izraele se právě ubírá z Bét-elu směrem k Betlému. Táhne se svými stády z místa na místo, protože uživit stáda znamená být tak nějak pořád na cestě. Víme, že má 4 ženy 12 synů… Tedy přesněji řečeno: v tuto chvíli má ještě jen 11 synů. Na cestě z Bét-elu směrem k Betlému se mu narodil dvanáctý. Ráchel, ta nejmilejší Jákobova žena, matko Josefova, tak kousek od Betléma porodila malého Benjamína. (Gn 35 16n) Tedy přesněji – dala mu jméno Ben-oni. „Syn mého zmaru“. Tohle jméno mu dala, když po těžkém porodu umírala. Nelze ji za to soudit, ale moc hezké jméno pro dítě to není. Po její smrti ho mírnou přesmyčkou na Benjamína – syna zdaru – přejmenoval táta Jákob. Kousek od Betléma má Ráchel dodnes hrob. Místo, na které dodnes putují židovské ženy. Je u hranice mezi Izraelem a územím palestinské samosprávy. Je tam udělaná taková podivná zákruta, protože Betlém je palestinský, tak aby „kever Rachel“, poutní místo zbožných izraelských žen, zůstal na území izraelském. Putovat těhotná do Betléma, to rozhodně nemusí znít židovským uším úplně požehnaně a radostně.

Příběh druhý o cestě Betléma – Noemi a především Rút Moábská

Rút Moábská se ve svém rodném Moábu provdala za židovského přistěhovalce, který byl původem z Betléma. V době hladu z Betléma odešel i s bratrem a rodiči do pohanské ciziny, oženili se s místními pohankami a nějakých 10 let tam zůstali – a postupně všichni muži v rodině zemřeli. Zůstává stará židovka Noemi a její dvě pohanské snachy – Orpa a Rút. Noemi je vybídla, ať se vrátí do svých rodných domů. Ona jim už v ničem nepomůže, naopak by jim byla na obtíž. Jsou mladé, mají šanci se vdát. Orpa odchází.

Noemi řekla Rút (Rt 1,15n): „Hle, tvá švagrová se vrací ke svému lidu a ke svým bohům. Vrať se také, následuj svou švagrovou!“ Ale Rút jí odvětila: „Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“ A tak jdou spolu – do Betléma. I po těch letech je Noemi přivítána sousedkami, ale je to vítání dost hořké. Stará vdova Noemi a její ovdovělá snacha Rút – s nimi nepřichází příběh, který se vypráví s úsměvem Noemi řekla: „Nenazývejte mě Noemi (to je Rozkošná). Nazývejte mě Mara (to je Trpká), neboť Všemohoucí mi připravil velmi trpký úděl. Odcházela jsem s plnou náručí, ale Hospodin mě přivádí zpět s prázdnou… Hospodin je proti mně… Všemohoucí mi určil zlý úděl…“

Ani tentokrát není cesta do Betléma spojena s jásotem a radostí, ale přece jen se to pak posouvá k lepšímu. Příběh knihy Rút je kraťoučká novela o čtyřech kapitolách, neznáte-li, neváhejte, protože se dobře čte a dobře to končí. Přes všechny trable Rút Moábská přijme židovského Boha, vplyne do židovských zákonů a zvyků a nakonec se stane i součástí Božího lidu, když si vezme nějakého Bóaze. Ten sám o sobě moc zajímavý není, ale Bóaz zplodil Obéda, Obéd zplodil Jišaje a Jišaj zplodil Davida. Rút je prababička ryšavého mládenečka s krásnýma očima, co to fakt dobře umí s prakem. Od umírající Ráchel se posouváme o kousek dál k naději, že když se člověk nějak vztahuje k Bohu, tak cesta do Betléma může být přece jen spojena s nějakou mírou optimismu a výhledem na dobrou budoucnosti.

Příběh třetí o cestě do Betléma – prorok Samuel

Bóaz zplodil Obéda, Obéd zplodil Jišaje a Jišaj zplodil Davida… V době jíšajovsko – davidovské se teď ocitáme. Do Betléma se má vypravit prorok Samuel. A fakt se mu tam nechce. Je to taková divná doba. Izraelci si vyřvali krále. Že už nechtějí mít soudce, co je Pán Bůh povolává podle svého. Chtějí krále, jako to mají pohané všude okolo. Už to by člověka mělo samotného zarazit, když si přiznává, že argumentem je, že to tak mají pohané a já to chci mít podle nich – ale přes všechny Samuelova varování trvají na svém.

Jak praví lidová moudrost: „Když tě chce Pán Bůh potrestat, tak Ti dá přesně to, oč ho prosíš!“ Pán Bůh nakonec Samuelovi řekl, že teda jo. Když krále tolik chtějí, dostanou krále. Ale uvidí, že to je ze samé podstaty „vošajstlich“, protože takový soudce povolaný Bohem udělá něco dobrého – no a pak už o něm moc neslyšíme. Takový král, to už je jinačí situace. Ten se sám od sebe jen tak do ústraní nestáhne. Když mu začne hrabat, nezbavíte se ho. A Saulovi hrabat začalo. Nechme teď stranou, o co konkrétně šlo, zásadní je, že Samuel má jít do Betléma pomazat nového krále mezi Jíšajovými syny. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby Saul nebyl ještě naživu a v plné síle. Hospodin řekl Samuelovi (1Sam 16,1n): „Naplň svůj roh olejem a jdi, posílám tě k Jišajovi Betlémskému. Vyhlédl jsem si krále mezi jeho syny.“ Samuel se zdráhal: „Jak mohu jít? Saul o tom uslyší a zabije mě.“ Boží odpověď zní: „Jdeš tam dělat bohoslužbu!“ „Vezmeš s sebou jalovici a řekneš: »Přicházím obětovat Hospodinu.« Na obětní hod pozveš Jišaje a já ti dám vědět, co máš dělat. Pomažeš mi toho, o němž ti povím.“

Tak Samuel jde. Vědomí, že plní Boží vůli, ho snad naplňuje aspoň trochou klidu. Moc klidu ale jeho příchod nevzbudí v Betlémě. Když přišel do Betléma, vyděšení starší města mu spěchali vstříc s otázkou: „Přinášíš pokoj?“ To není úplně normální, že snad nejvýznamnější osobnost tehdejší doby jen tak mýrnix týrnix přichází do bezvýznamného městečka. Protože je až příliš jasné, že to nebude úplně mýrnix týrnix. Samuel ovšem nevysvětluje, ale podle Božího pokynu organizuje obětní hod, na který je pozván Jíšaj i jeho synové.

Dál už je příběh známý. Samuel má před očima jednoho urostlého mládence za druhým, jak mu tak Jíšaj ty svoje kluky podle stáří přivádí. Hospodin, který hledí srdcem a k srdci, tak ale vybírá toho, kterého ani nezvali, protože lítá někde po stráních okolo Betléma se stádem ovcí. Tenhle pastýř z pastvin kdesi okolo Betléma se ovšem hybaj, hybaj musí vrátit do Betléma, protože ho chce vzácná návštěva vidět a bez jeho přítomnosti prý obětní hod nemůže začít. Poslal tedy pro něj a dal ho přivést. Byl ryšavý, s krásnýma očima a pěkného vzhledu. Tu řekl Hospodin: „Nuže, pomaž ho! To je on.“ Samuel tedy vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále. Za pár týdnů se pomazaný David ocitne na Saulově dvoře jako muzikoterapeut a z pár let dosedne na Saulův trůn a bude z něj nejlepší král, jakého kdy Izraelci měli. Bude tak moc dobrý, že se od té doby bude vyhlížet někdo takový, jako byl malý David z Betléma.

Nu – tak Samuelova cesta do Betléma už dopadla fakt dost dobře. Ve vzpomínce na tuto třetí cestu do Betléma pronese prorok Micheáš své proroctví (Mi 5,1n): A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných. Bude pást svůj lid …v Hospodinově moci, ve vyvýšeném jménu Hospodina, svého Boha, a budou bydlet bezpečně; jeho velikost bude nyní sahat až do dálav země. A on sám bude pokoj. A tím už se otevírá

Příběh o čtvrté cestě do Betléma – Josef a Marie

Loajální občané jedné z provincií Římské říše jdou splnit svoji občanskou povinnost. Majetkový soupis znamená, že se zase budou nějak měnit daňové předpisy a jen těžko k lepšímu. Haj hou, co s tím jeden nadělá. Těch sto kilometrů na cestě z Nazareta do Betléma je ovšem nemilá štrapáce.

Tak jdou. Jak moc tahle cesta půjde ve šlépějích těch předchozích? V jedné věci podstatně – bude to další z příběhů Božího lidu. Příběhů, které jsou nejen dávnou vzpomínkou, ale něčím, co k nám má promluvit i dnes.

Příběhů o lidské bolesti, lidských starostech a obavách, ve kterých nijak Boha nevidíme – to je Ráchel.

Příběhů o lidské bolesti, lidských starostech a obavách, ve kterých se lidé k Bohu obrací – to je Rút.

Příběhů o lidské bolesti, lidských starostech a obavách, ve kterých promlouvá Bůh k lidem – to je Samuel.

Příběhů o lidské bolesti, lidských starostech a obavách, ve kterých přichází Bůh za námi – to je Josef s Marií.

Jak to bude dál?

Viděl bych to tak, že ten Bůh, který přišel za námi, teď skrze nás může přijít i za těmi, kteří Boha nevidí, ale ani se k němu neobrací a jeho hlas neslyší. Nechat ho skrze sebe jednat, aby mizela lidská bolest, byly řešeny lidské starosti a zaplašovány lidské obavy. Betlémská radost má být přece pro všechen lid.

Amen.