Da 5,3–4

Písně: 167, 648, 632, 689, 489

Introit: Ž 96,1–5
Čtení: Da 5
Text: Da 5,3–4
Poslání: 1Pa 16,14–15

Milé děti, milí bratři a sestry,

budeme si dnes vyprávět o tom, jak to dopadne, když člověk zapomene na Boha. Když žije, jakoby žádný Bůh nebyl. To je totiž situace, do které se dostal král Belšasar a jak jsme si ten příběh četli, tak už víme, že se mu to opravdu nevyplatilo.

Události popisované v 5. kapitole Daniele můžeme datovat velice přesně. Říjen, roku 539 před Kristem. V tomto roce je Babylón dobyt medo-perskou armádou a koncem října tohoto roku do města přijíždí sám velký a slavný král Kýros. V tomto roce 539 sedí na babylónském trůně sedí dva lidé – oficiálním představitelem státu je starý král Nabonides, ale jako spoluvládce a faktický vykonavatel vládní moci je na babylónském dvoře jeho syn Belšasar.

Máme tu tedy Belšasara, faktického panovníka babylónské říše. Je to on, kdo vystrojil hostinu pro tisíce svých hodnostářů a aby oslavě dodal řádný lesk, přikázal přinést zlaté a stříbrné nádoby, které kdysi ukradl jeho předek Nebúkadnesar v Jeruzalémě.

Nebukadnézar o Hospodinu věděl velmi dobře. Nejen z dob obléhání Jeruzaléma, ale hlavně z doby, kdy mezi jeho rádci měl přední místo jakýsi Daniel a tři mládenci Chananjáš, Míšael a Azarjáš.

Nejprve hned po příjezdu do Babylónie, když se stávali Nebukadnézarovými rádci a odmítali jíst to, co jedl král.

Pak známe příběh o snu, který král chtěl nejen vyložit, ale hlavně převyprávět – byl o zvláštní soše složené z různých materiálů. (Hlava té sochy byla z ryzího zlata, její hruď a paže ze stříbra, břicho a boky z mědi, stehna ze železa, nohy ze železa a z hlíny.)

Známe příběh o třicetimetrové zlaté soše a zvuku rohu, flétny, citary, harfy, loutny a rozmanitých strunných nástrojů, po kterém všichni lidé různých národností a jazyků padli a klaněli se před zlatou sochou, kterou král Nebúkadnesar postavil. Chananjáš, Míšael a Azarjáš to nedělali a skončili v rozpálené peci.

Další příběh je o jiném snu – snu o velikém stromu, který byl podťat. Sen oznamoval Nebukadnézarovi, že zešílí. Dlouhých sedm let běhal Nebúkadnesar po loukách a žral trávu.

V těch příbězích se mnohokrát opakuje okamžik, kdy i pohané uznávají Hospodinovu moc. Ne, že by to na jejich život mělo nějaký dlouhodobější vliv, ale přece jen aspoň něco. Čteme třeba, jak po prvním výkladu snu Nebukadnézar řekl: „Vpravdě, váš Bůh je Bohem bohů a Pán králů, který odhaluje tajemství, neboť jsi mi dokázal toto tajemství odhalit.“ (Da 2,47) Když Chananjáš, Míšael a Azarjáš vyšli z ohnivé pece, tak Nebúkadnesar zvolal: „Požehnán buď jejich Bůh, který poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří na něj spoléhali. Přestoupili královo slovo a vydali svá těla, aby nemuseli vzdát poctu a klanět se nějakému jinému bohu než bohu svému. Vydávám rozkaz: Kdokoli z lidí kterékoli národnosti a jazyka by řekl něco proti jejich Bohu, ať je rozsekán na kusy a jeho dům ať je učiněn hnojištěm, neboť není jiného Boha, který by mohl vyprostit jako tento Bůh.“ (Da 3,28)

Když se po sedmi letech šílenství zase dal dohromady, tak také dobrořečil Nejvyššímu a chválil Věčně živého Krále nebes (Da 4,31n).

Jenže od Nebúkadnesarova šílenství a následného uzdravení už uplynulo pěkných pár let. Kdo by si pamatoval na moc jeruzalémského Boha, Boha nebes, který má moc ponížit pyšné a na královský trůn dosadit koho se mu zalíbí, jak kdysi Nebúkadnesar vyznával.

Nepodezřívám Belšasara z toho, že by se chtěl záměrně posmívat právě a konkrétně Hospodinu. On na něj prostě normálně zapomněl. A jsme u toho, co si zapamatujme – zapomenout na Boha je horší, než se s ním hádat, jako to dělá žalmista, či jako to dělal Job. To je něco, co bychom si měli dnes odnést domů jako základní myšlenku: nezapomínejme na Pána Boha.

Asi každý v životě prožije situaci, kdy s Pánem Bohem nesouhlasí. V takové situaci Bůh může přiměřeně odpovědět.

Jestliže člověk na Boha zcela zapomene, nezbývá Bohu, než nějaké razantnější připomenutí. A to bude, obávám se, vždycky dost nepříjemné.

V radostném nadšení Belšasar popíjí a chválí a oslavuje bohy zlaté a stříbrné, bronzové, železné, dřevěné a kamenné. Co by také (byť na nádobami s chrámu Hospodinova) dumal nad tím, co se přihodilo jeho předkovi. Belšasara Hospodin vůbec nezajímá, uctívá svoje modly. Myslí si, že s jejich pomocí jeho předkové porazili všechny bohy, co se jim postavili do cesty, i toho jeruzalémského. Belšasar neví, že to tehdy ruka Hospodinova dopadla na vlastní lid jako trest za jejich hříchy. Belšasar se o Hospodina vůbec nezajímá, neptá se po něm, nezajímá ho ani, co kdo z jeho vlastní rodiny – tedy Nebúkadnesar – prožil. Belšasar nezná moc ruky Hospodinovy a tak není divu, že když ji vidí psát na zeď neznámý nápis, je z toho značně vyděšený.

Ruka píšící na stěnu, to je jasné znamení bohů. Setkání s bohy – to není sranda. Ať už bohové chtějí cokoliv, tak to jen těžko bude znamenat pro Belešasara něco dobrého. Myšlenky ho naplnily hrůzou, poklesl v kyčlích a kolena mu tloukla o sebe… Nejvyšší možné postavení nabízí tomu, kdo my přečte ten nápis a řekne mu, co to všechno znamená. Zaklínači, hvězdopravci i planetáři se sbíhají. Každý z nich by byl rád oblečen do purpuru a měl moc jako třetí nejvyšší člověk v zemi – po Belšasarovi a Belšasarově otci Nabonidovi. Jenže stejně jako králi, tak ani jim nic neříká ani písmo, natož aby rozuměli tomu, o co tu jde. Belšasar je čím dál tím vyděšenější a jeho zděšení se přenáší na všechny lidi okolo. Ke zděšení z tajuplné události se přidává i docela racionální strach o vlastní kůži, protože králův strach se snadno změní v hněv a ten pak stejně snadno dopadne na jejich hlavy.

Ještě, že jsou na světě manželky, aby manželům připomínaly co je potřeba. Oslavy tradičně probíhaly odděleně – pánská společnost zvlášť, „dámská jízda“ pak pod vedením královny v ženské části paláce. V nastalých zmatcích asi někdo doběhl pro královnu a tak mohla Belšasarovi jeho manželka připomenout Daniele, kterému dal Nebúkadnesar jméno Beltšasar. Lehké zmatení v pojmech. Belšasar a Beltšasar. S Kralickými Balsazar a Baltazar. Obě jména mají téměř shodný význam – královo jméno vyzývá Baala, aby zachoval krále, prorokovo nové jméno pak Baala vyzývá, aby ochraňoval králův život. Leč ejhle – ale když jde králi Belšasarovi z tlustých do tenkých, tak zapomíná, že Nebúkadnesar přejmenoval Daniele na Beltšasara. Tam, kde zasáhl skutečný Bůh, tam padají masky, které jsme si navěsili přes obličej, či které jsme na obličej nasadili jiným. Už tu nejde o to, aby Baal ochraňoval králův život – vždyť Baalovi proroci nedokázali odhalit, kdo to psal na stěnu a co ten nápis znamená. Tady jde opět o to, aby jasné slovo do celé věci vnesl Hospodin – a k tomu ukazuje Danielovo původní jméno – Dan-í-el – Bůh je můj soudce. A tak je Beltšasar opět nazýván pěkně postaru Danielem a stejně jako jeho předchůdcům je i jemu přislíben purpurový plášť, zlatý řetěz a třetí místo v království. Jenže Daniel o to nestojí. Tváří v tvář panovníkovi mluví až docela přidrzle: Své dary si ponech a své odměny dej jinému.

Je to trochu zvláštní – když měl před lety Nebúkadnesarovi oznámit, že na sedm let zešílí, byl Daniel tak vyděšen, že celou hodinu byl jako v transu. Když teď oznamuje Belšasarovi, že s jeho kralováním je konec, říká mu to celkem jako by nic. Snad že Nebúkadnesar měl ještě naději. Jeho Daniel vyzýval, aby s pokořil před Bohem a konal skutky milosrdenství. Pravda – Daniel se snažil zbytečně a Nebúkadnesar nic ze své pýchy neztratil. A ve stejném duchu pokračuje i vláda za časů Belšasarových. Bohové stříbrní a zlatí, bronzoví, železní, dřevění i kamenní, kteří nic nevidí, neslyší ani nevědí jsou uctíváni, chváleni a velebeni a ten jediný Bůh, který má v rukou celý svět a v něm i osudy králů, jak poznal Nebúkadnesar a měl poznat i Belšasar, na toho nikdo ani nepomyslí. Z nádob, ve kterých se nosily obětní dary tomuto Bohu, teď pije král, jeho manželky a hodnostáři. A tak mu teď Daniel čte nápis psaný hebrejským písmem, písmem lidu, který slouží Danielovu Bohu. Mené, mené, tekel ú-parsín. Hřivna, hřivna, šekel, půl hřivny. Moc smyslu to nedává – váhové jednotky. Kilo, kilo, 16 gramů, půl kila. Jenže hebrejština i když samohlásky nepíše, tak je používá. Kdo neumí výborně hebrejsky, bude nad každým textem tápat, jaké samohlásky a kam vložit. Daniel je žid. Hebrej. Ten nápis na stěně napsal Bůh jeho mateřštinou. Počet, počet, váha, zlomek – tak čte tento nápis stovky let po Danielovi jiný žid – Josefus Flavius. Bůh počítal hodnotu Belšasarova kralování. Počítal dlouho a řádně. Počítání skončilo. Bůh zvážil, co jsi Belšasare udělal dobrého a co zlého. A je to jako s číslem nad a pod zlomkovou čárou – nahoře je to dobré a dole to zlé. Čím větší číslo pod zlomkovou čárou, tím menší má číslo hodnotu. Jedna desetina, jedna setina, jedna tisícina… A řečeno jazykem matematiků – číselná hodnota Belšasarova zlomku se limitně blíží k nule. Mené, mené, tekel ú-parsín. Tvá vláda, Belšasare, bude zlomena jak suchá větev.

Slovo Božího soudu se nedá odvolat uplácením jeho služebníků. Je zbytečné oblékat Daniela do purpuru a věšet mu na krk zlatý řetěz, jak ihned rozkázal Belšasar. Ani jako třetí v říši mu Daniel nemůže pomoci, když se Belšasar staví proti Danielovu Bohu. Mené, mené, tekel ú-parsín … Bůh sečetl tvé kralování a ukončil je … byl jsi zvážen na vahách a shledán lehký … tvé království bylo rozlomeno a dáno Médům a Peršanům. Ještě té noci médští vojáci perského krále Kýra dobyli Babylón a kaldejský král Belšasar byl zabit. „Tvář Páně zuřivá je proti těm, co páší zlé, těch památku ze země své Pán stále kazívá“ zpívali jsme v první písni slova 34 žalmu (EZ 167). Hospodinova tvář se obrací proti pachatelům zla, vymýtí ze země každou památku po nich. (Ž 34,17) Na trůn dosedá Darjaveš, médský vazal perského krále Kýra, panovník o řádný stupínek lepší, než jeho předchůdce. A jako jeho rádce – Daniel.

I když po světské slávě netoužil, má ji. Netlačí se dopředu a přeci je stále (jak se říká) „v kurzu“. Panovníci se střídají, ale o Daniele je stále zájem. O Daniele, který nikdy netvrdil, že je víc, než ostatní – ale že Bůh, kterého uctívá a kterému slouží, ten dokáže dělat zázraky, dávat moudrost, zachraňovat v nebezpečí, povyšovat ponížené a ponižovat pyšné – tak, jak to mnozí králové díky Danielovi a jeho přátelům mohli poznat. A mohli a měli se k Danielovi a k jeho druhům přidat.

Poučení pro nás je jednoduché – nezapomínejme na Boha. Je lépe být jako Nebúkadnesar, který se o něj zajímal aspoň trochu, než jako Belšasar, který se o něj nestaral vůbec. A úplně nejlepší je být jako Daniel a řídit se Boží vůlí celý život.

Amen.