Da 6,5–6

Písně: 182, Svítá 266 (Daniel), 433, 398, 662, 378

Introit: Ž 27,1–3
Čtení: Da 6
Text: Da 6,5–6
Poslání: 1Pt 3,16b–18a

Milí bratři a sestry,

z Danielových příběhů je tento poslední. Další kapitoly popisují Danielova vidění a my si na postní období najdeme něco příhodnějšího. V tom dnešním příběhu navazujeme na události, které Daniel prožil dříve. Už jsme slyšeli, jak se úzkostlivě chránil před kultickým znečištěním zakázanou stravou a jak vykládal sny. Slyšeli jsme i jak jeho tři přátelé byli v ohrožení života, ale anděl Hospodinův je provázel i do ohnivé pece a oni z ní vyšli nezraněni. V dnešním příběhu je v ohrožení sám Daniel. Je to podobné, jako se třemi mládenci v ohnivé peci a přece to není to samé. Šadrak, Méšak a Abed-nego byli trestáni za to, že se nepoklonilo Nebúkadnesarově zlaté soše. Odmítli tedy modloslužbu. Daniel byl vhozen do lví jámy, protože sloužil Hospodinu. Sám, soukromě. Vidíme ho a vidíme, jak závistiví rádcové číhají na vhodný okamžik, aby rozrazili dveře a vpadli do místnosti, kde Daniel hledí otevřeným oknem k Jeruzalému a modlí se k Hospodinu. I král je znechucen – tak je to v Bibli výslovně napsáno – jednáním svých rádců. Je přimáčknut ke zdi jejich lstí a nezrušitelností vydaných zákonů. Je mu naprosto jasné, že celá ta snaha o třicetidenní úctu ke královskému majestátu byla jen sprostá habaďůra s jediným cílem – dostat Daniela do protizákonného jednání. Toho Daniela, kterému nebylo jinak co vytknout! Toho Daniela, co ho nešlo chytit za slovo, ukázat na něco, co pokazil nebo nedotáhl do konce. Bezúhonného Daniela, který je trnem v oku lumpům a podlézavcům, kterým nejde o nic jiného, než o osobní prospěch.

Tři mládenci vyšli z ohnivé pece bez úrazu, Daniel byl zachráněn ze lví jámy. Ty příběhy jsou si velmi podobné, ale nejsou stejné. Sledujme ten rozdíl mezi případem Šadraka, Méšaka a Abed-nega na straně jedné a Daniele na straně druhé. Vidím tam jeden podstatný rozdíl. Jakkoli by se mohlo zdát, že Daniel trpí pro svoji víru, není tomu tak – on trpí, protože je dobrý, slavný, úspěšný.

Šadrak, Méšak a Abed-nego měli skutečně trpět pro víru. Sloužili Hospodinu a odmítli sloužit modle. Daniel má trpět proto, že mu někdo jiný závidí úspěch. Jeho víra je jen záminka, to jediné slabé místečko, příslovečná Achillova pata v jinak neporazitelném Danielovi. To zní divně. Jak by mohla být víra něco, co oslabí…? Ale je to tak a je potřeba na to nezapomenout. Jestliže Ježíš řekl …budou vás pronásledovat pro mé jméno… (Lk 21,12), pak věděl, o čem mluví a nemluvil do větru. Věřící člověk má předem garantovaný podíl na Kristově vítězství – ale nemá předem vyhráno ve všech bitvách, které ho čekají. Daniel a právě ten příběh, který jsme dnes slyšeli, nám k tomuto tématu může mnoho říct.

První informace, kterou z dnešního příběhu máme, je politické uspořádání říše. Úplně nahoře je král, pod ním tři říšští vládcové, cosi jako ministři a pod nimi 120 satrapů v jednotlivých krajinách. Ti podávají hlášení říšským vládcům a ti posuzují, co rozhodnou sami a co se dostane před krále. A schopný Daniel je trnem v oku zbývajícím říšským vládcům i satrapům. Představme si Daniele jako náměstka ředitele v nějaké továrně. Pravidelně se dožaduje hlášení jednotlivých mistrů, kontroluje jejich práci a hlídá, aby továrna pracovala co nejlépe. Není sám – ředitel má ještě dva další náměstky a těm podléhají zase jiní mistři v jiných budovách tohoto podniku. A je tu rozdíl patrný velice rychle. U mistrů, kteří podléhají Danielovi, nepřipadá v úvahu, že by si vzali pár dělníků k sobě domů, aby jim v pracovní době pomáhali na stavbě soukromého domu. Žádná „malá domů“. Daniel rozumí fungování továrny a jednotlivým výrobním postupům. Velice rychle odhaluje plýtvání materiálem či dokonce krádeže. Zprůhledňuje systémy odpisů, platů a sociálního zajištění – a dělá to všechno proto, aby továrna fungovala tak, jak má. Přímý zisk z toho nemá žádný.

Tohle vidí zbývající dva „náměstci“ – říšští vládcové, kteří si zvykli na pravidelné úplatky, za které přehlížejí drobné a větší nesrovnalosti v hlášení jednotlivých satrapů, podepisují hlášení o neexistujících přírodních katastrofách, kvůli kterým se nemohly odvést daně do státní pokladny, protože vědí, že daně byly vybrány včas, ale skončily v kapse toho kterého satrapy. Tedy – necelé. Část skončila v jejich kapse. Říše je veliká a král nemá šanci vědět všechno. A pravda – ani říšští vládcové nemohou vědět všechno o svých satrapech, když se nebudou obzvlášť snažit. A oni se snažit nechtějí. A ani by se nesnažili – nebýt Daniele. Ten jim tady „trhá normy“. Jak to, že on má odvedené daně včas?! Jak to, že z jeho oblastí jsou vždy rekruti do armády v plném počtu?! Bylo by potřeba mu trochu přistřihnout křidýlka… Jenže jak na to?! Ať hledají jak hledají, tak Danielovi se nedá nic vytknout. Svojí práci dělá poctivě. Vztekají se říšští vládcové, kteří si nemohou nahrabat, vztekají se satrapové a to ze stejného důvodu. Opakuji – nevztekají se proto, že Daniel uctívá jiného Boha, než oni. Jim nevadí, že Daniel je žid. Jim vadí, že to co dělá, dělá poctivě a jim samým se do toho nechce. Jeho poctivost je samé usvědčuje z nepoctivosti. Daniel káže vodu a pije vodu.

To, že Daniel je žid, to se nakonec ukáže jako ideální záminka. Na tom se dá Daniel nachytat, jen ho zaplést do nějaké šikovné kličky. Je to jako s jeptiškami v padesátých letech – nešlo je nachytat, že by jejich péče o nemocné byla horší, než státních zaměstnanců. Právě naopak. Také bylo potřeba najít nějakou záminku – třeba poslušnost papeži! Vždyť to je poslušnost cizí moci, navíc moci nepřátelské lidově demokratickému zřízení. A to už je přímá vlastizrada!

Ono toho skutečného utrpení pro víru, takového, jaké potkalo Šadraka, Méšaka a Abed-nega je jako šafránu. Známe to z prvních staletí církve, když křesťané měli obětovat římskému císaři, známe to z Izraele či ze Súdánu, čas od času to poznali žáci základních a středních škol, když se jim posmívali učitelé.

To, co prožíval Daniel, to je mnohem častější. Dnes už málokterá moc udělá něco takového, jako Nebúkadnesar, když dal zhotovit zlatou sochu, jejíž výška byla šedesát loket a šířka šest loket. Postavil ji na pláni Dúra v babylónské krajině. (Da 3,1) Ne, že by to úplně vymizelo, ale moderní demokracie toto pokušení téměř vymýtila. Danielovské pokušení je ale o to častější. To, že lidem nevadí křesťanská víra, ale to, že jí lidé dodržují, že jsou slušní, protože oni sami takoví být nechtějí. „No jó – svatoušek!“ říkávají a šťourají, kde by našli záminku proti těm slušným. A čím větší svoboda, čím rozvinutější demokracie, tím více šancí šťourat mají. A často také ubližovat. Demokracie se totiž často zvrhne ve zmatek. Pod hesla o demokracii se snadno skryjí zcela sobecké touhy po slávě, po moci, po penězích. Křiklouni a demagogové mají možnost v demokratických společnostech, ne v totalitách.

Nehoruji proti demokracii! Chci jen ukázat, do jaké situace se dostal Daniel, když žil a veřejně působil v poměrně demokratické společnosti medoperské říše. Dokud tato demokracie fungovala, tak ho nikdo nepronásledoval za to, že slouží Hospodinu. Ale demokracie dává možnosti nejen slušným lidem žít slušně, ale také neslušným žít neslušně. A Danielovi spoluvládci toho hodlají využít.

Je to tak jednoduché – stačí standardními postupy protlačit vhodný zákon. Tak, jako v jakýchkoliv jiných demokraciích je to jen otázka kdy, kde a jak správně „zatlačit na pilu“, otázka využití dočasné nepřítomnosti opozice. Takhle už prošlo naším parlamentem zákonů, jen proto, že se ten či onen poslanec zasekl na chlebíčku v bufetu či byl na služební cestě v zahraničí.

Demokracie má svoje rizika. Karikaturista Kemel to vyjádřil v roztomilém vtipu, kdy se jeden pán na lavičce ptá jiného, jestli má demokracie také nějaký nástroj pro případ, když většina je totální blbec… Pikantní je, že mu tento vtip už Mladá Fronta odmítla otisknout…

V demokracii mnohem víc, než v totalitě, jde jen o to vědět kdy, kde a jak správě zatlačit na pilu – a mít na to žaludek. Což Daniel nemá, zato zbývající dva říšští vládcové ano. Je to tak jednoduché zahrát na ješitnost panovníka, tak jako se jindy hraje na city, na morální cítění, ne demokratičnost a na cokoliv jiného. Když na to máte žaludek, tak víte, že tady jde o účel, ne o prostředky. A účelem je vyhodit z kola ven toho, kdo trhá partu. A to je Daniel. Daniel, který nehodlá světit prostředky účelem. Daniel, který žije poctivě, pracuje poctivě a slouží Bohu poctivě. A právě na tu poctivou službu Bohu je možné ho nachytat. To je Danielova slabina.

Už jsem říkal, že to zní divně – víra jako něco, co oslabí. Ale je to tak. Oslabuje naši možnost manévrovat, politikařit, kličkovat a švindlovat. Věrný křesťan necouvne před nebezpečím, když vidí, že couvnout se rovná zrazovat Krista. A ty situace, do kterých se křesťan může dostat a dostat se tak do ohrožení, vidím dvě.

Na prvním místě je to pochopitelně pronásledování „Šadrako-Méšako-Abed-negovské“. Pronásledování od těch, kteří nesnáší křesťany a křesťanství vůbec Pronásledování těch, kteří tak zuřivě hájí svoje bohy, že nesnesou jiné. Křesťané jsou na této planetě stále ještě pronásledováni – tu od muslimů, tam od komunistů, ale svoji si čas od času přisadí některé ekologické organizace, sdružení gayů a lesbiček, feministky… Tady jde o to nejvlastnější pronásledování pro Krista, protože křesťané jsou pronásledováni pro svoji víru a pro to, co z toho pro ně vyplývá. Šadrak, Méša a Abed-nego se do něj dostali jako židé, bez ohledu na svoje společenské postavení. Chvála Bohu – toto ohrožení je v naší zemi velmi vzácné.

To druhé ohrožení – Danielovské – je častější a navíc záludnější. V Danielově případě bylo vyhroceno až do přímého ohrožení na životě, ale to je krajnost, ke které dochází málokdy. Je to ohrožení, které nás potká proto, že náš křesťanský život usvědčuje druhé ze špatnosti. Psychologové tento jev mnohokrát zkoumali. Když se někde objeví skutečná osobnost, nějaký člověk vysoké mravní hodnoty, tak se lidé okolo něj rozdělí do dvou skupin – lidí, kteří se k němu přidají a lidí, kteří ho nenávidí. Zažíval to Maxmilián Kolbe, polský františkánský kněz, který byl umořen k smrti hladem v roce 1941 v Osvětimi, protože dobrovolně tento trest přijal za jiného člověka. Jeho spoluvězni vyprávěli, jak jeho slušné chování přivádělo dozorce k zuřivosti. Jak ho mlátili, on se za ně modlil a oni ho mlátili ještě víc. Zažívala to matka Tereza – na jedné straně zástupy obdivovatelů, na druhé straně lidé hledající na ní s urputnou snahou něco špatného. Je to mnohokrát potvrzená poučka, že ve chvíli, kdy se začneme chovat slušně, tak to někoho začne provokovat. Bude hledat, kde se za tím skrývá jaká křivárna. A když ji nenajde, tak nám ji začne podsouvat. To, co zkusili říšští vládcové a satrapové na Daniele, totiž připravit ho o život, to už je jen završení těchto snah. Jakési vyhrocení, ke kterému dojít může, ale ke kterému dochází vzácně. Ve slabší podobě se s tím ale může setkat každý, kdo se rozhodne jít za Kristem a neuhýbat vlevo ani vpravo. Ve chvíli, kdy lidem okolo nás dojde, že jsme jiní. Apoštol Petr ví o co jde a tak ve svém listě povzbuzuje čtenáře, aby vydrželi (1Pt 3,16): Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí… To, co prožil Daniel, prožil i Ježíš, Petr, Pavel a po nich tisíce a tisíce lidí, kteří sloužili Bohu, kteří podle toho zařídili celý svůj život. Kteří nekličkovali a nešvindlovali, když šlo do tuhého.

Všechny takto pronásledované Ježíš blahoslaví. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi. (Mt 5,11-12) Poslední blahoslavenství z Ježíšova kázání na hoře. Blahoslavenství, které říká, že lidé nejsou andělé a jsou schopní ubližovat nejen za to, že jste na někoho zlí, ale i za to, že jste na někoho dobří. Jsou schopní ubližovat, protože je to samotné štve. Takového člověka jsou schopní vyštípat pomocí pomluv, klevet a intrik.

Když tak dumám, jak to asi bude vypadat v praxi, tak nejspíš začnou s tím, že budou předhazovat nějakou tu verzi křesťanství podle Aloise Jiráska, či Kaplického Kladiva na čarodějnice. Lidé obecně moc nečtou a tak už neznají Feldkuráta Katze ze Švejka, ale když po revoluci začínali v České armádě polní kaplani, „užívali“ si to, dokud jim reputaci nenapravil seriál MASH.

Další v řadě budou nějaké příklad ze současnosti. Katecheta, který mlátil děti to už asi nikdo nezažil, ale předhodí Vám sexuální delikty duchovních (všichni jsou to přece čuňata!) či jakéhokoliv křesťanského politika (všichni politici jsou přece lumpové, to je jasné…!).

Když budete mít smůlu pustí se přímo do Vás. Cokoliv se dá otočit, překroutit. Jestli si libujete v masochismu, zapojte se do jakékoliv internetové diskuse a přiznejte se ke své víře. Uveďte jakýkoliv detail ze svého „života víry“ a dozvíte se o sobě takovou spoustu informací, že už to příště určitě neuděláte.

Velmi dobře pak ale porozumíte tomu, co myslí apoštol, když říká to již zmíněné: Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí… Neodčiníme dávné hříchy církve, ani hříchy svých současníků. Můžeme se ale snažit k nim nepřidávat svoje. V pokušení nejde ani tak o to, jak moc jsme silní, abychom nepodlehli, jako spíš o to, jak moc nepodlehnout chceme.

Neuchrání nás to před pomluvami či intrikami, ale pomůže nám to zachovat čisté svědomí, se kterým, když už nic jiného, tak si pak můžeme opakovat ta Ježíšova slova: Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích.

Amen.