Dobrý manažer Nehemjáš (+ křestní kázání)

písně: 214, 188, Míkol, 282, 352, 381, 780, 403
introit: Ž 146,5–10
1. čtení: Neh 2,1–5a
kázání: Neh 2,5–20
poslání: Ef 5,15–17

Křestní kázání

Elizabethko, Hano,

nezapomeňme ten poslední okamžik z biblického čtení, který nám dal mimo jiné nahlédnout do duchovního života úředníka Nehemjáše. Podtrhuji, že Nehemjáš je normální státní zaměstnanec. Není ani kněz, ani prorok. Nemá žádnou církevní funkci. Je to důležitý státní úředník, ale jinak člověk jako každý druhý. Tím spíš stojí zato se nad ním zamyslet, protože takových lidí v Bibli zas tak moc není.

Nehemjáš se nijak moc nechlubí tím, že věří v Boha. Jasně – věří. Když je doma, tak se poctivě modlí, ale když je v práci, tak na nějaké dlouhé modlitby nemá čas. Pořád ale s Bohem počítá. Pán Bůh je přece všude, nejen v neděli v kostele. A tak Nehemjáš počítá s tím, že Bůh je tu, je někde kolem nás. Pořád.

Když se ho král zeptal, co Nehemjáše trápí, nemůže říct: „Pane králi, počkejte pět minut, já se skočím pomodlit a pak Vám odpovím!“ Tak Nehemjáš udělá něco, čemu se říká „střelná modlitba“. Modlitba, jako když člověk vystřelí z pistole. Je to zlomek vteřiny. Jedna věta. Třeba když jede okolo vás sanitka, tak něco jako: „Pane Bože, pomoz tomu nemocnému i jeho doktorům!“ Nebo jdete venku, svítí sluníčko, je hezky, tak něco jako „Díky, Bože, za takhle hezký den!“ Nebo vás někdo naštve – tak by vám mohl naskočit něco jako „Pane Bože, dej mi do srdce klid!“

Nevíme, co to bylo, co se v tu kraťoučkou chviličku Nehemjáš modlil. Asi něco jako „Bože, dej, ať mi král pomůže v tom, co bych potřeboval vyřešit!“ Na delší modlitbu nemá čas. Pak už králi vypráví o poničeném Jeruzalémě. O tom ještě budeme mluvit.

Nehemjášova střelná modlitba ale stojí za zapamatování jako dobrý příklad – Nehemjáš počítá s Pánem Bohem vlastně pořád. Nejen v neděli a nejen v kostele. Nehemjáš počítá s tím, že Bůh tu je a zajímá ho, co čím tak zrovna žijeme – kdykoliv a kdekoliv. Bude skvělé, když Tě tenhle nehemjášovský postoj bude provázet celý život – že stojí zato počítat s Boží přítomností. Může se to projevit střelnou modlitbou, ale myslím, že tohle vědomí Boží blízkosti zlepšuje celý život.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Milé děti!

Už víme, kdo byl Nehemjáš – státní úředník. Konkrétně se té funkci říkalo „královský číšník“, protože slavnostně naléval králi víno. Ale hlavně to byl králův rádce, důvěrník.

Příběh se odehrává na hradě v Šůšanu. To je královo zimní sídlo. V oblasti u Perského záliv je ale v té době příjemně teplo. Hlavním tématem je ale jiné město – Jeruzalém.

Nehemjáš v Jeruzalémě nikdy nebyl, zná ho jenom z vyprávění. Představuje si ho jako nádherné město.

Jednou za ním ale přijeli z Jeruzaléma nějací známí či příbuzní a vyprávěli mu, jak to tam vypadá.

Začali starou historií – před 150 lety byl Jeruzalém dobyt a vypálen králem Nabuchodnozorem

Nehemjáš jim do toho skočil, že už před 90 lety se město začalo opravovat – no a oni na to, že to je sice pravda, ale že se tak slušně opravil chrám a tak nějak si lidé opravili i domy na bydlení, ale hradby jsou pořád pobořené. Snahy byly, ale místní správci, kteří sídlí v Samaří, překáží každé snaze město obnovit.

Nehemjáš je z toho moc smutný, pláče, modlí se. Má sen obnovit Jeruzalém do původní krásy. Tedy původní – spíš jak si ho sám vysnil. Krásné město s velkým chrámem a pevnými hradbami, kde se lidem daří dobře. Narodil se v Persii, nikdy v Jeruzalémě nebyl. Ale cítí, že Jeruzalém, to je jeho „doma“. Ví, že na krále má vliv, ale neví, jak by král jeho prosbu o pomoc Jeruzalému přijal. Jestli by se na Nehemjáše nenaštval, že si vymýšlí nesplnitelné nesmysly. Tak se dál modlí, postí a modlí… 3 měsíce! 3 měsíce od prosince do března roku 444 si to nechává projít hlavou, promýšlí a modlí se.

Jednou králi naléval víno a král si všiml, jak je Nehemjáš smutný. Ptal se ho, co se děje. Tehdy se Nehemjáš rychle pomodlil „střelnou modlitbu“ a celé to králi vyložil. Rád by odjel do Jeruzaléma a zajistil tam obnovení města. Bůh Nehmejášovu modlitbu vyslyšel. Král byl v dobré náladě a souhlasil. Jak si to Nehemjáš představuje – a Nehemjáš už to promýšlel těch několik měsíců. Předložil králi hotový plán. Bude trvat 12 let a potřeboval by na něj dříví z královských lesů, aby byl materiál na opravu. Král souhlasil.

Nehemjáš byl moc rád a poprosil krále, jestli by jeho souhlas mohl dostat písemně – a král souhlasil. S Nehemjáš dostal písemná doporučení pro všemožné jiné úředníky, které kde při této akci potká.

Nehemjáš se vydal na cestu. 1600km, velbloud ujde za den 80 kilometrů, čili za 20 dní je tam. Přijel do Jeruzaléma, ale nikomu neřekl, že přijel s plánem na opravu.

Nejprve chtěl vidět, jak město vypadá. Vzal si zvíře a sám tajně objížděl hradby a zjišťoval, jestli je možné je obnovit. Byl zkušený a moudrý, poznal, že ano. Že za jejich neobnovením je skutečně jen odpor místních správců.

Svolal tedy všechny Izraelce, řekl jim, že má materiál i povolení a vyzval je, aby se vrhli do stavby. Dokázal mluvit tak přesvědčivě, že souhlasili.

Místní správci samozřejmě začali brblat, že se nic takového dělat nesmí a že to je proti králi.

Jenže Nehemjáš byl prozíravý – víme, že měl všechno od krále schválené nejen ústně, ale i na papíře, takže oficiálně bylo všechno v pořádku a Izraelci mohli hrady dostavět.

Manažer Nehemjáš si plní svoje sny:

Jaký byl Nehemjášův sen – krásný Jeruzalém (100 let to nešlo!) – mějte velké sny. Nebojte se mít velké cíle!

Jak dlouho to trvalo – není to hned – Nehemjáš se modlil několik měsíců, než nastala vhodná chvíle jen oznámit plán. Modlit se, promýšlet, plánovat. Pak mohl králi představit hotový projekt – co potřebuje, jak dlouho to bude trvat.

Když už se do toho pustil, měl přislíbenou podporu krále – jak postupoval? Zajistil si, aby měl materiál a v pořádku papíry. Není to „hurá akce“, protože taková by neobstála. Ověřil si proveditelnost, proto objížděl hradby a poznal, v čem je problém. Nadchnul pro to lidi, protože sám člověk neudělá nic. Amen

*-*-*-*-*-*-*-*

Písně: 96, 782, 761, 607, 775,

Introit: Ž 84(1-13)

Čtení: Neh 2,1-9

Kázání Žd 13,14

Poslání Mt 5,14-16

Milí bratři a sestry,

k přemýšlení nad vyhlížením nebeského Jeruzaléma mne dovedla Nehemjášova touha vidět Jeruzalém fyzický. Nehemjáš je sice významný židovský předák, ale co on a Jeruzalém? Je z generace, která se narodila v perském exilu. S příběhem jeho působení se ocitáme v době 150 let po vypálení chrámu. Nehemjáš se narodil v době, kdy už byl sice vypálený chrám obnoven, ale v samotné zemi zaslíbené bydlela menšina židů. Jako dnes – počet židů se odhaduje na 15 miliónů, ale ve státě Izrael jich je 6 miliónů. Nehemjáš se jako každý správný žid modlí směrem k chrámu, dost možná i do Jeruzaléma posílá nějaké peníze jako chrámovou daň. Má tam nějaké příbuzné. Nějakou potřebu navštívit místo, kde jsou hroby jeho prapředků, ale nemá. Doma je v královském sídelním městě kousek od Perského zálivu.

Tedy doma – no a o tom to je. Tedy – o tom to dnes bude. O tom, kde je vlastně věřící člověk doma. Nehemijáš to má přesně podle židovského vtipu, kdy si státní bezpečnost předvolá pana Roubíčka na služebnu a ptají se ho, jaktože vyplnil do dotazníku, že nemá žádné příbuzné v zahraničí, když má bratra v Izraeli! A Roubíček na to: „Ale bratr je doma! To já jsem v zahraničí!“

Nehemjáš si uvědomuje svoji „rozkročenost“. Tohle slovo se nám bude dnes vracet znovu a znovu. Jakési „sezení na dvou židlích“. Kde je vlastně člověk „doma“? Už od dob Abrahamových to tak je, že se židé rozhlíží po zaslíbené zemi, ať už bydlí kdekoliv. Abrahamovi byla zaslíbena celá ta oblast. „Tuto zemi dám tvému potomstvu!“ slyšel Abraham od Hospodina nejméně čtyřikrát. Ale pořád ta „rozkročenost“ – nic to nemění na tom, že Abraham bydlí ve stanu a jeho pastýři honí stáda místa na místo.

Tak koupil Abraham od Chetejců jeskyni v Makpele naproti božišti Mamre. Aby měl kam položit svoji ženu Sáru. Aby měl jeho syn Izák kam položit jeho. Izáka tam položí zas jeho synové, bude to poslední okamžik, kdy se Jákob a Ezau setkají. Až bude Jákob umírat v Egyptě, tak bude zapřísahat svého syna Josefa, aby jeho kosti nenechal v Egyptě. Ty kosti přece patří do země zaslíbené, do jeskyně na poli v Makpele naproti Mamre, jež je u Chebrónu v kenaanské zemi.

Země zaslíbená. Nezapomeňme ten výraz, protože je důležitý a tvoří spojnici mezi Abrahamovou koupí jeskyně, Nehemjášovým vzdycháním po Jeruzalémě a vyznáním autora listu Židům, že vyhlížíme město, které přijde. Nový Jeruzalém, jak ho viděl Jan. Město bez armád a prosté lhářů – prostě místo, kde je dobře. Kde je bezpečí, protože člověk je tam s Bohem.

Abraham má zaslíbenou zemi, Nehemijáš chce obnovit město, kde Bůh slíbil svoji přítomnost, my vyhlížíme slíbený druhý příchod Páně. To je cíl. Ale než k cíli dojdeme, tak je tu místo, kde žijeme a místo, kde jsme doma zcela tělesně. To je ta „rozkročenost“, ve které se musíme nějak zařizovat v tomto světě, i když víme, že do něj tak úplně nepatříme.

V takovéto „rozkoročenosti“ se Abraham i Izák a Jákob všelijak snaží zařídit v tomto světě, ale přece až o okamžiku jejich smrti čteme, že „byli připojeni ke svému lidu“. Smrtí je člověk připojen ke svému lidu. Odchází do svého skutečného domova. Uložení do hrobu je znamením, že patří tomuto světu a zároveň mu nepatří, protože odchází do nebe.

V takovéto „rozkoročenosti“ touží Nehemjáš obnovit Jeruzalém. Jasně – je to prostě město jeho předků, důležitý symbol jeho národa. Potřebuje obnovit hradby, aby nebyl vydán na pospas nájezdníkům z pouště. Ale Nehemjáš touží po krásném Jeruzalému, protože to je místo, kde přebývá Hospodinovo jméno. Proto se tři měsíce modlil, postil a přemýšlel, jak to udělat, aby ho král pustil ze Šůšanu. Co pustil?! Aby ho také podpořil ve splnění jeho snu! V Jeruzalémě je chrám Hospodinův. Jak příjemné, můj Pane, přebývat v domě tvém! Den v chrámovém nádvoří je lepší než tisíce jinde, je lépe stát před prahem domu svého Boha, než prodlévat v stanech svévolnosti – takhle jsme slyšeli a zpívali 84. žalm. Do pohodlí královského paláce v Šůšanu Nehemjáš patří a zároveň nepatří, protože patří do Jeruzaléma.

Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. Tady nemáme trvalý domov, bez ohledu na to, že tady se narodíme, budeme žít a zemřeme. My jsme v cizině. Když se Pán Ježíš modlil za své učedníky (J 17), tak to právě takto viděl – on není z tohoto světa, stejně jako učedníci nejsou z tohoto světa. Máme nebeské občanství. Nepatříme sem – ale také patříme. I v té Ježíšově modlitbě vidíme onu „rozkročenost“. Nejsme z tohoto světa, ale teď žijeme ve světě. Není Boží vůlí z tohoto světa utíkat. Pán Ježíš výslovně říká, že neprosí za to, aby nás Bůh z tohoto světa vzal, ale aby nás zachoval od zlého (J 17,15). Máme zůstat v tomto světě a do tohoto světa máme vnášet něco z té své skutečné domoviny.

Jak ten Abraham, který žije příkladně i mezi pohany a podle hesla „dobré účty dělají dobré přítele“ od Chetejců jeskyni poctivě kupuje. Nelze a nepůjde mu v této věci nic vytknout. Žije s výhledem do budoucna, kdy celá země bude patřit jeho rodině – ale už teď a tady žije dobře.

Jak ten Nehemjáš, který v Šůšanu dává dohromady doporučující listy, peníze a materiál na obnovu jeruzalémských hradeb. Nelze a nepůjde mu v této věci nic vytknout. Žije s výhledem do budoucna, kdy bude obnoven Jeruzalém – ale už teď tady dobře.

Tak i my máme žít dobrým životem. Jakkoliv vyhlížíme příchod Božího království, tak něco z tohoto Božího království už musí být patrné i na našem životě už teď a tady. Život s výhledem na město, které přijde, musí být takový, aby ani nám nebylo možno v této věci nic vytknout. Žijeme s výhledem na příchod Božího království – ale už teď a tady dobře.

Tohle téma se mi vrací znovu a znovu – havlovské „ostrůvky pozitivní deviace“, království Boží mezi námi, ochutnávky radosti a pokoje Božího království, které můžeme a máme zprostředkovat lidem kolem nás. Asi nás jako první napadnou dobré skutky, odpuštění, milosrdenství… Ale zkusme si představit něco mnohem obecnějšího. Zažili jsme přece spoustu hezkých věcí!

Příjemně prožitý čas s někým či o samotě.

Radost z přečtené knihy.

Básnička, co jste si ji konečně naučili nazpaměť.

Písnička, jejíž melodie a text vás pohladily po duši.

Jak se ti konečně povedlo aspoň jednou zahrát to sólo v St. James Infirmary pořádně.

Obrázek, který vám přineslo dítě ze školky.

Pohled na zapadající slunce.

Dotek někoho, koho máte rádi a kdo má rád vás.

Krásně vybarvená červená muchomůrka.

Zpěv kosa krátce před svítáním.

Cokoliv, co by vás přivedlo ke kraťoučké – tak říkajíc „střelné“ modlitbě, kdy se člověk podívá nahoru a řekne „dík!“ V tu chvíli „je to doma“! Rozkročili jsme se jednou nohou v tomto světě a druhou v tom budoucím. Je to okamžik, kdy jsme prožili něco z toho města, které vyhlížíme. Takové prožitky plní svoji úlohu jako orientační bod. Jako šipka na cestě, kterou tímto světem jdeme – domů. Pořád je to ta rozkročenost mezi místem trvalého pobytu a přechodným bydlištěm. Tady nemáme trvalý domov. Ten je v Jeruzalémě. Rozumějme – v tom novém Jeruzalémě, které sestoupí jako nevěsta krásně ozdobený pro svého ženicha. Ale vyhlížíme ho s trpělivostí Abrahama a dychtivostí Nehemjáše.

Podobě jako Abraham mezi Chetejci se připravujeme na připojení ke svému lidu. Podobně jako Nehemijáš v Šůšanu, tak i my se chystáme na návrat domů. Naším úkolem je tedy nějak se na ten pobyt doma nachystat. Nemůžeme se dost dobře vymanit ani z jednoho „občanství“. Ta zmiňovaná „rozkročenost“. Naše pozemské bytí je sice jen dočasné, ale byla by chyba vnímat tento svět jen jako slzavé údolí, kde je potřeba jen to holt nějak překlepat. Hospodin Bůh stvořil člověka, aby zemi obdělával a střežil. Bez ohledu na to, co bude po smrti, tak už na této zemi máme nějaký úkol. Úkol jiný, než je pouhé čekání na onu nebeskou vlast. Abrahamovsky a Nehemjášovsky se musíme zařizovat podle řádů tohoto světa. Abraham se bude poctivě starat o svoje stáda a služebnictvo. Zároveň mu ale stále někde na pozadí běží vědomí, že až smrtí se lidský příběh završuje a teprve tehdy je člověk připojen ke svému lidu. Královský číšník Nehemjáš bude poctivě králi nalévat víno a zároveň jako jeho pobočník a rádce bude králi napomáhat v řízení a správě Perské říše. Zároveň mu ale stále někde na pozadí běží ten jeho milovaný Jeruzalém, co je už desítky let v troskách.

Pořád to rozkročení mezi přítomností a budoucností. Mezi tím, co máme v ruce a tím, co čekáme, že přijde. Jedno druhé je důležité! Vidíme tyhle dva, jak se radují z onoho příslovečného vrabce, kterého mají v hrsti. Abraham se raduje u jeskyně v Makpele i Nehemjáš nad velbloudy obtěžkanými stavebním materiálem na obnovu Jeruzaléma a dokumenty s královskou pečetí, které garantují právo zbudovat hradby.

Dělají to ale v naději holuba na střeše. Abraham se raduje z toho, že jeho potomstvo bude žít v pokoji a míru ve své zemi. Nehemjáš se těší na obnovený Jeruzalém. Krásné město, jak si ho vysnil. Víme, že ani jeden z těchto snů nebyl naplněn dokonale. Jeden i druhý byl příliš spojen s touto zemí a s naším lidským snažením. Chvála Bohu to město, které přijde, ale nebude lidským dílem.

Než ale přijde, je na nás udržet onu „rozkročenost“. Žít v tomto světě (řečeno s Masarykem) „pod zorným úhlem věčnosti“. Řešit problémy tohoto světa od nejmenších starostí našich soukromých životů až po globální problémy oteplování a války na Ukrajině – a to všechno s vědomím, že naše přítomnost a působení v tomto světě má být znamením onoho světa.

Abrahama si Chetejci vážili. Říkali mu to, že je pro ně jako kníže Boží a že by si považovali za čest, kdyby od kohokoliv přijal hrob pro svoji ženu jako dar – byť nesdíleli jeho víru v Boha a jeho sny.

Svého číšníka Nehemjáše měl pan král opravdu rád. Nesdílel jeho víru, ale vážil si ho a byl ochoten udělat hodně pro naplnění Nehemjášových snů o životě lidu Hospodinova.

Tohle je dnešní výzva pro nás. Stát viditelným znamením Božích řádů. Pořád ty „ostrůvky pozitivní deviace“, království Boží mezi námi, ochutnávky radosti a pokoje Božího království, které můžeme a máme zprostředkovat lidem kolem nás. To, jak žijeme, by mělo být právě tím opravdu hezkým prožitkem, který lidi kolem nás dovede k tomu, že se třeba i podívají nahoru a řeknou „dík“, protože se skrze nás setkají s řády onoho města, které vyhlížíme. S řády nového Jeruzaléma, města, kde už bude jen dobře.

Amen.