Dt 16,3

Písně: 110, 273, 667, 334, 627

Květná neděle
Čtení: Mt 21,1–4
Text: Dt 16,3

Milí přátelé,

(úvod)
Ježíšův vjezd do Jeruzaléma byla nepochybně výjimečná, vzrušující a přelomová událost. Výjimečná pro samotného Ježíše, o němž se nedá zrovna říct, že by usiloval o nějakou popularitu, a nejednou se dokonce zástupům vyhýbal.

Vzrušující pro obyvatele Jeruzaléma i poutníky z venkova, kteří se chystali společně slavit velikonoční svátky.

A přelomová pro všechny evangelisty, kteří tuto událost zařadili na počátek líčení velikonočních událostí. V této chvíli končí Ježíšovo putování po Palestině, a Ježíš – jako věrný syn svého lidu – přichází slavit hod beránka do Jeruzaléma na památku spásy Izraele. A přitom tentýž Ježíš – jako věrný Syn svého Otce v nebesích – přichází, aby sám přinesl nejvyšší oběť pro spásu celého lidstva.

(vjezd do Jeruzaléma v křesťanské liturgii)
Takhle to ovšem vidí teprve křesťanská víra. Teprve ten, kdo věří, že Ježíš Kristus zemřel za jeho hříchy a byl vzkříšen pro jeho spásu, může číst tento oddíl jako zprávu plnou naděje. Ne jako historickou zprávu o drobné výtržnosti v okrajové římské provincii, která skončila jednou banální popravou, ale jako jeden z klíčových textů a vyznání celé křesťanské církve.

Však právě proto se církev rozhodla zařadit tento text mezi pravidelné perikopy. Nejenom jako úvod velikonočního týdne, tak jako dnes, ale také při každé Večeři Páně se ozývají slova: Požehnaný, který přichází ve jménu Páně. A kromě toho slyšíme tento oddíl i o adventu, když slavíme příchod téhož Krále jako narození dítěte.

(triumf, nebo cesta k porážce)
Nebýt víry, nikdy bychom nemohli při této příležitosti zpívat žalm 110, kde se oslavuje vítězství krále z rodu Davidova. Možná, že poutníci, kteří přicházeli každý rok do Jeruzaléma, si při zpěvu těchto písní představovali, jak přijde Mesiáš, porazí nenáviděné Římany a obnoví království Izraele. Ale v historické realitě byly tyto naděje zklamány. Povstání a rebelie izraelského lidu byly postupně poraženy, a čtyřicet let po Ježíšově vystoupení Římané zbořili jeruzalémský chrám. Židé se na dlouhou dobu stali posledním, opovrhovaným a nenáviděným národem – nejenom za vlády Římanů, ale i v dalších, předlouhých staletích, mnozí je nenávidí dodnes. Nebýt víry, jak by se Židé mohli modlit slovy triumfálních žalmů? Jak by mohli přes všechny dějinné katastrofy přenést vzpomínku na vyvedení z Egypta? Jak by mohli ve všech hrůzách a trápeních vyznávat, že Hospodin rozrazí hlavu satanského vládce? (EZ 110 Balabán).

A s křesťany je to stejné. Nebýt víry, jak bychom mohli oslavovat nějakého podivína na oslátku? Jak bychom ho mohli považovat za krále svých životů, když se mu – z vnějšího pohledu – podařilo jen na chvíli vyvolat zmatek v Jeruzalémě, aby pak za pár dní skončil potupnou smrtí na popravišti?

(starozákonní citace v evangeliích)
Židé i křesťané věří něčemu, co se zdá očím tohoto světa směšné. Společně věří témuž Hospodinu. A proto také mohou věřit stejné knize – Starému zákonu – úplně stejně, jako jí věřil Ježíš, nebo evangelisté. Zrovna u Matouše najdeme celou řadu odkazů nebo přímých citací ze Starého zákona, ať už v ústech Ježíšových, nebo v ústech samotného evangelisty. A tak je tomu i v naší perikopě, ba dokonce je tu odkazů několik. Je tu v první řadě ten osel, kterého si Ježíš zázračně vypůjčil – podle Marka jednoho, a podle Matouše dokonce dva, oslici a oslátko. Ale proč dva? Copak si chtěl sednout na dva hřbety současně? To by asi opravdu bylo rodeo k popukání! Ale ne, musíme si prostě jen uvědomit, že Matoušovi nešlo o nějakou filmovou přesnost, ale právě o tu starozákonní návaznost. Oslice a oslátko – to je prostě odkaz na proroka Zacharjáše, kde se tahle zvířata vyskytují vedle sebe v jednom verši, a proto prostě Ježíš musí poslat pro obě – a kam si opravdu sedne, to nás už zajímat nemusí. Zajímavější je, že Matouš nám to vzápětí ještě řekne po lopatě, ústy vypravěče, formulí, kterou známe i odjinud z jeho evangelia: To se stalo, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka…

(jeden osel u Marka)
U Marka ještě ta formulka nebyla, ani dva oslové. Marek asi počítal s tím, že jeden osel stačí, a nic se zvlášť vysvětlovat nemusí. A stačilo to! Zástupy podle Marka se hned dovtípily, co to znamená: král na oslu rovná se proroctví Zacharjášovo – proroctví z konce 6. století, z doby, kdy se Izraelci začínají vracet do své vlasti z dlouhého vyhnanství, z doby, kdy se začíná obnovovat chrám, doba plná nadějí! Hurá, to bude on! A proto zástupy podle Marka Ježíše zdraví nejen jako každého poutníka – těmi běžnými slovy 118. žalmu – Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! – ale k tomu navíc ještě jako toho, v němž přichází KRÁLOVSTVÍ NAŠEHO OTCE DAVIDA!

A v tu ránu bylo ovšem zaděláno na veliký průšvih. Protože vyřknout taková slova jako království Davidovo, to už byla poloviční vzpoura. Vzpoura proti římské posádce, která v Jeruzalémě reprezentuje římskou vládu. Ono se řekne osel, takové nevinné a pokorné zvíře, a hele co to udělá! V tak napjaté atmosféře, jaká byla v Jeruzalémě vždycky o velikonocích, stačí opravdu jen malý náznak, malé slovíčko či gesto, a lidi hnedka zareagují. Musíme si totiž opět uvědomit, že starozákonní souvislosti jim byly docela blízké a přirozené. Bible pro ně nebyla jednou knihou mezi stovkami jinými, které si ani neotevřeme, protože nemáme čas. Bible pro ně byla živoucí zkušenost, každodenní zdroj důvěrně známých textů, chvalozpěvů, požehnání, liturgických formulí a modliteb. „Král na oslátku“ – to pro ně byla taková známá šifra, taková nápověda, po které všichni hnedka vědí, o co jde. V Ježíšově době bylo docela běžné, ocitovat jenom začátek verše z Písma, a ostatní hned věděli, že je to třeba žalm ten a ten, a věděli také, jak pokračuje.

(Zacharjášova vize)
A jak to tedy pokračuje? Co to bylo za vizi, že dokázala elektrizovat dav, i když byla stará půl tisíciletí? Jsou to slova, ze kterých slyšíme velikou naději izraelského lidu, že Bůh porazí jejich utiskovatele a nastolí na světě pokoj:

ČEPZa 9,10 Vymýtím vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně; válečný luk bude vymýcen. Vyhlásí pronárodům pokoj; jeho vláda bude od moře k moři, od Řeky až do dálav země. 11 Pro KREV SMLOUVY s tebou propustím tvé vězně z KRALjámy, v níž není vody. 12 … 13 Zburcuji tvé syny, Sijóne, proti synům tvým, Jávane. //Místo „Jávana“ si Ježíšovi současníci klidně mohli dosadit „Římana“.// Učiním tě mečem bohatýra. 14 Ukáže se nad nimi Hospodin, jako blesk vyletí jeho střela; Panovník Hospodin zaduje na polnici, vydá se na pochod ve vichřicích z jihu.

(pokorný, nebo chudý)
Nuže, takovýhle král na oslátku, podle Zacharjáše, rozhodně není tichý nebo pokorný! My křesťané jsme zvyklí to tak říkat, protože známe jiná místa z Matouše – třeba „blahoslavenství tiší, protože obdrží zemi za dědictví“ (Mt 5,5), nebo „pojďte ke mně, neboť jsem tichý a pokorného srdce“ (Mt 11,29). Jenže vtip je v tom, že právě Matouš ten obraz předělal, a že tu původní zacharjášovskou vizi – vizi, ve které vedle slov o pokoji je taky plno slov o boji a násilí, tedy vizi, která dobře zapadala do napjaté nálady velikonočních svátků – že tuto vizi ještě dále promyslel a významově posunul. On ten zacharjášovský král vůbec není nějaký pokorný tichošlápek, který na sobě nechá dříví štípat. Ano, je chudý, a bezesporu je taky utlačovaný, žije v porobě – ale přesto, ba právě proto, mluví velice nahlas! Je chudý a utlačovaný, a Zacharjáš o něm používá přesně stejné slovo jako o izraelském lidu, když úpěl pod egyptskou krutovládou a jeho křik stoupal k Hospodinovým uším (Ex). Je to slovo, které připomíná porobu a otroctví, stejné slovo, jakým se označují nekvašené chleby, doslova chléb poroby, jenže v tom slově už současně slyšíme protest, vůli něco s tím udělat, naději že Pán Bůh to tak nenechá. Vždyť ten chléb poroby je současně záruka, že se blíží vysvobození, veliká noc, kdy z Egypta odejdeme, a všechnu porobu necháme za sebou. Hospodin pro krev smlouvy propustí vězně z jámy… blíží se totiž velikonoce!

Zacharjášovský král je doslova „chudý“ v tom pravém, sociálním slova smyslu. Je chudý tak, jako jsou chudí Izraelci v mojžíšovském zákonodárství (srv. Dt 24,12–15; Jb 24,9). Takoví, na které ostatní mají povinnost pamatovat, mají povinnost se postarat, aby netrpěli nepřiměřenou nouzí, takoví, na jejichž obhajobu vystupuje samotný Bůh.

Sedl si Ježíš na osla, protože chtěl být „tichý a pokorný“? O tom, že Ježíš sám násilí odmítal, nemusíme mít ve světle evangelia žádné pochybnosti. Mnozí vykladači kladou proti sobě osla jako zvíře pokorné a mírné, a třeba válečného koně, na kterého si Ježíš právě nesedl. Zdá se mi však, že právě jezdec na koni by žádnou zvláštní pozornost nevzbudil, nanejvýš pár nenávistných pohledů – hele, zase jeden okupant, nebo nějaký boháč a otrapa, nebo výběrčí daní. Ale když si Ježíš sedl na osla, na tomto místě a v tento den, a když tak lidem připomenul Zacharjášovo proroctví, vyvolal tím obraz docela jiný, daleko přitažlivější: i když sám mlčel, celý jeho zjev byl ztělesněným podobenstvím. Bylo to naprosto výmluvné: byl jako chuďas, který protestuje proti své nouzi – utlačovaný, který křičí proti své porobě – prorok, který přivolává vichřici Božího hněvu!

(prorok revoluce)
Zacharjášovský „chudý král“ svým neokázalým vstupem do Jeruzaléma vyvolává mocnou reakci těch, kdo pochopili. Je to jako prorocké gesto, které předvídá – a současně přivolává – blížící se převrat, a nebojme se toho slova: revoluci. A Matouš nám to ještě potvrzuje, když přidává oproti Markovi, že celé město vzrušeně reaguje, ale to není jenom nějaký rozruch, nějaká povrchní zvědavost, jako třeba když se blíží nová celebrita… Ne, toto jde do hlubin, do samotných základů města: celý Jeruzalém se chvěje (KRALzbouřilo se všecko město), doslova jako při zemětřesení (je tady stejné řecké slovo ESEISTHÉ, jako když se zatřásla zem při Ježíšově smrti Mt 27,51). Jeruzalém se třese, když Ježíš vchází – a znovu se třese, když Ježíš umírá.

Otázka KDO TO JE je v tomto případě otázkou, která jde do hloubi, až k samotným kořenům města, podvrací jeho existenci, rozvrací jeho zavedený řád.

Zástupy odpovídají jeruzalémským: PROROK JEŽÍŠ Z NAZARETA V GALILEJI. Prorok, který koná mocné prorocké gesto, prostě jen tím, že se ve vhodnou chvíli bez velkých řečí posadí na nenápadné venkovské zvíře.

(revoluce – ale proti komu?)
Dobrá, a co teď? Ježíš si svým prostým, a přitom geniálním gestem získává obrovskou popularitu a náklonnost lidu. Investoval jednoho osla (a ten navíc ani nebyl jeho!), a získal zbraň v podobě bojové morálky, se kterou by teď mohl dokázat zázraky! Není čas vydat se do kasáren? Obsadit strategické výšiny a odzbrojit římské vojáky? Jistě si mnozí pomysleli, že teď by se kousek ze Zacharjáše mohl proměnit ve skutečnost. Což takhle trochu pomoci Hospodinovým vichrům z jihu? Což takhle spolu s Hospodinem zatroubit na šófar a zburcovat syny Sijóna proti synům Jávanovým?

Ale ne. Ježíš nejde proti Římanům. Z proroka se nestal generál, ale zůstává prorokem. Dál jedná jako pravý prorok; nikoli pokorný a tichý, ale chudý a pořádně naštvaný. Převrací stoly penězoměnců, i stánky prodavačů holubů. Musíme si připomenout, proč to dělá. Jak to v chrámu chodilo. Když přišli poutníci zdaleka a chtěli splnit svou náboženskou povinnost, nezbývalo jim než koupit si obětní zvířata přímo na místě, a to s patřičně vysokou přirážkou, jak jim to nadiktoval nelítostný zákon poptávky a nabídky. A kněží společně s obchodníky na tom bohatě vydělávali. Tak byli chudáci z venkova bezostyšně odíráni pod rouškou zbožnosti.

(proroctví proti chrámu)
A to vše se dělo v nádherné budově, jež tehdy patřila mezi špičky světové architektury. Všichni tu oficiálně sloužili Hospodinu, Pánu nebe a země, ale ve skutečnosti ho trápili a ponižovali v osobách svých bližních, v těch, ve kterých se Hospodin skrývá, v osobách chudých, kteří jsou v chrámu odíráni, a v osobách slepých a chromých, kteří do chrámu vůbec nesmějí.

Hle, nový prorok. Prorokuje nejen ústy, ale taky rukama. Jednou rukou převrací stoly a vypouští holuby z klecí, druhou rukou žehná nemocným a uzdravuje jejich neduhy. A tím vším předává kněžím jasný vzkaz: Dnes padají k zemi klícky s holuby, a zítra… Zítra bude zbořen celý tento chrám! (Mt 24,1-2) Vaše chlouba padne k zemi, padne v sutinách, a nebude to vina nějakých špinavých pohanů, ale vaše vlastní hanba! To kvůli vašemu sobectví a nenažranosti, kvůli tomu, že pohrdáte chudáky a odíráte prosté lidi, padne tento chrám.

(dům modlitby pro všechny národy)
Ne, Ježíš nezatroubí k útoku proti římským vojákům, proti pohanům nic nemá. Naopak! Vždyť i pohané jsou dětmi Božími, i pro ně, PRO VŠECHNY NÁRODY (Mk 11,17) byl postaven tento chrám, který měl být domem modlitby.

Ježíš, který má v ruce kladivo lidového hněvu, který by se teď mohl rozmáchnout jako nový Juda Makabejský, ušetří římská kasárna, a vezme si na paškál chrám. Jeho rozhořčení, ve kterém se ztělesňuje rozhořčení všech chudáků, co nespravedlivě trpí, se neobrací proti římským vojákům, ale proti těm, kdo jsou nahoře, kdo jsou pyšní, povýšení, proti kněžím a farizeům. Ježíš si nebere meč a kopí proti Římanům, ale pouští se do slovních půtek s farizei a zákoníky. Proti pokrytectví těch, kdo „svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem“ (Mt 23,4). Jeho protivníci zuří. Blíží se velikonoce.

Amen.