Ef 5,15–20

Písně: 515, 549, 295, 531
Introit: L 18,10–14
Čtení: Ž 103
Text: Ef 5,15–20
Když jsme zde ve všední den shromážděni jako Kristova církev, není to proto, že bychom oslavovali konec starého roku. Chceme oslavovat svého Pána a děkovat mu, že nás celý rok vedl, dával nám všechno, co jsme potřebovali pro duši i pro tělo, měl s námi trpělivost a Duchem svatým posiloval naši malou víru, nedokonalou lásku a umdlévající naději. To je vlastní důvod našeho sejití dnes. Proto jsme slyšeli slova 103. žalmu, aby každý z nás si řekl: „Dobrořeč duše má Hospodinu.“ Na rozhraní časů se Boží lid má rozpomínat na skutky milostivého Boha, má si připomínat jeho věrnost a má mu vzdávat díky.

To je tady první důvod našeho sejití: abychom vyjádřili Pánu Bohu vděčnost za všechny jeho dary. Pravdivé je žalmistovo ujištění: „Po celá věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.“ Je to obraz, ale vyjadřuje něco důležitého: naše nitro mládne vděčností a koroduje, když neumí děkovat. „Dobrořeč duše má Hospodinu!“

Ale jsme tu i proto, abychom Pánu Bohu přiznali své nevěrnosti, jak už to znělo v první písni, kterou jsme zpívali. Bůh je věrný, ale my nikoliv. Teprve když si ve vděčnosti uvědomujeme, jak nám stále svítí slunce jeho lásky, zahlédáme stíny, které v tomto světle vrháme ve své lhostejnosti, pýše, sobectví či nechápavosti. Obvykle vidíme to zlé a špatné na druhých, ale Duch svatý nás učí volat o smilování a odpuštění pro sebe, protože je potřebujeme. Přidáváme se k žalmistovi, který říká: „Dobrořeč duše má Hospodinu,“ ale stejně prosíme s celníkem u dveří chrámu: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ Příležitosti k lásce, které se nikdy nevrátí, dny, jež jsme poznamenali svým selháním, – to vše nás k této modlitbě vede.

A právě tehdy, kdy chválíme Hospodina za jeho milosrdenství a kdy zároveň přiznáváme své viny, k nám zní srozumitelně Boží hlas, který nás vede, ukazuje směr, varuje před scestím a připomíná to nejdůležitější. Dnes k nám zní z listu apoštola Pavla do Efezu. Jsou to vlastně výzvy a napomenutí, jež i dnes jsou aktuální, třebaže se od té doby mnoho změnilo. A přece žijeme na stejném světě, kde „nastaly dny zlé.“ Těmito zdánlivě velmi pesimistickými slovy apoštol připomíná svým přátelům, že žijí před příchodem Páně, v době zkoušek, zápasů a boků, v čase, v němž působí „ten Zlý.“ Dokud nepřijde s Kristem Boží království, bude na světě domovem úzkost a strach, násilí a lež, války, bída a ohrožení všech všemi. V takovém údobí žili první křesťané, nad nimiž se stahovala mračna pronásledování, ale i když my jsme toho dosud ušetřeni, ty zlé dny prožívá obrovský počet lidí na naší Zemi v nejrůznější podobě. Ani vším lidským pokrokem nenastal dosud zlatý věk lidstva; apoštolu Pavlovi, který vidí střízlivě skutečnost světa, dává i dnešní doba za pravdu: „nastaly doby zlé.“

A přece to není důvod k panice ani k sobeckému vyžití, kdy si ještě urvu, co se dá. Je to důvod spíš k hospodaření časem, který je nám dopřán, důvod k zodpovědnému křesťanskému životu. „Dávejte dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří.“ Právě proto, že je situace tak vážná, je třeba využít čas. V řeckém textu čteme slovo KAIROS, jež znamená darovaný okamžik, Boží příležitosti pro spásu člověka. I ve zlých dnech máme tento čas, který nesmíme promarnit, čas k šíření evangelia, k potěšování navzájem, k službě lásky; to, že nastaly dny zlé není důvod k depresi, že všechno je nanic; naopak, čas, který nám Pán Bůh dává nesmíme promrhat: „Nepromarněte tento čas.“

I dnešní doba, do níž nás Pán Bůh postavil, je příležitostí, abychom činili Boží vůli. Poznat ji je nesnadné a žádá to úsilí celého člověka. Tady má své místo i rozum, úsudek, podřízený Božímu slovu. „Nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně.“ I když Pán Bůh má své anděly, kteří oznamují – tak o tom čteme v Písmu – jeho vůli, nevyřazuje náš rozum; chce, abychom na to, co od nás chce, přišli sami. „Usilujte pochopit, co je vůle Páně.“

Neděje se to v opojení, které zkresluje skutečnost, proto apoštol varuje: „Neopíjejte se vínem.“ Člověk se může ovšem opít i vědomím své důležitosti a nezastupitelnosti, může se opít svou duchovní nadřazeností, v níž utíká do světa svých představ, aby necítil, jak zlé jsou dny, které nastaly. Ale apoštol nepokládá skutečnou víru za drogu, která nám umožní vyřadit rozum, myšlenkové úsilí a také vědomí, že na světě je mnoho bolesti a utrpení. To všechno na nás bude dopadat a my toho nejsme ušetřeni. Ale i přitom je možné neklesnout do rezignace, ale v plnosti Ducha svatého společně zpívat žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. I ve dnech zlých máme komu zpívat a koho chválit: „Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“

Nemusíme nadávat na zlé dny, ale můžeme využít každý den jako darovanou Boží příležitost. I když nevíme, co Pán Bůh od nás chce, můžeme se snažit pochopit, co je Boží vůle. A konečně: vždycky je důvod k vděčnosti a chvále. I dnes, i zítra a všechny další dny.

Amen.