Est 4,14c

Písně: 33, 688, 635, 190, (VP: 244, 689, 549), 510, 450, 163

Introit: Ž 33,1–5
Čtení: Jon 3
Text: Est 4,14c
Poslání: 2Pt 1,5–8

Křestní kázání
Radko (Julince to někdy převyprávějte, až bude větší),

vidíme Jonáše, že se konečně odhodlal k tomu, aby plnil Boží vůli. Opět se k němu stalo slovo Hospodinovo, tedy opět je mu naprosto jasné, co by měl dělat. A tentokrát opravdu jde a dělá. Zní to velmi nadějně: Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Pak se to ale začíná zamotávat. V tom velkoměstě, které by bylo potřeba procházet tři dni, tak Jonáš chodí toliko jeden den. To jeho volání je také spíš takové „bu bu bu“, nebo ještě spíš „běda Vám padouši, už Vám není pomoci!“ než volání k pokání a výzvy k nápravě.

Co je ovšem unikátní a zajímavé, je reakce ninivských. Četli jsme, že …uvěřili ninivští muži Bohu. Podtrhuji ono „Bohu“, protože na první očekávání bych tam spíš viděl otázku, jestli uvěřit či neuvěřit Jonášovi. Jenže biblického pisatele zjevně tato varianta vůbec nezajímá. Jonáš přichází do Ninive jako Hospodinův posel a to, jestli někdo bere vážně konkrétně jeho, to je vlastně úplně šumák. Jde o to, jestli lidé vezmou vážně Hospodina. S tím stojí a padá dobrý konec celého příběhu – jestli se ke slovu dostane Bůh. Skrze koho bude konkrétně jednat, to není ani zdaleka důležité.

Ninivští uvěřili Bohu – a dali se na pokání. To je ještě víc překvapující, než to, že se neřeší Jonáš, ale Hospodin. Jonáš totiž o nějaké víře v Boha přece nemluvil! „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno!“ Jenže protože ninivští neuvěřili Jonášovi, ale Bohu, tak na to také správně zareagovali. Kdyby uvěřili Jonášovi, kdo ví, co by udělali! Nejspíš by si zabalili saky paky a zmizeli by někam do pryč. Zanechali by v Ninive slabé, staré, nemocné. Ti, kteří by neměli kam utéct, tak by se rozhodli si aspoň trochu užít života, než to všechno skončí v záplavě ohnivého deště a žáru Božího soudu. Nedělám si iluze, že by to bylo nějaké následování hodné jednání.

Jenže oni neuvěřili Jonášovi, ale Hospodinu. A ejhle – jejich životy se změnily k něčemu skvělému! V pokání se jeden každý odvrací od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou.To je mi svědectvím, že opravdu uvěřili Hospodinu. Že poznali, jaký je Hospodin. Že je to Bůh, který ví, co je to lítost a milosrdenství. Bůh, který umí odpouštět, chce odpouštět a odpouští. To jsou věci, které jim Jonáš neřekl, ale oni je poznali a zařídili se podle nich.

Jistě, že jsou pro nás v tuto chvíli hlavním vzorem tito kající se ninivští. V rámci klasického kázání bych nejspíš položil důraz na ně. Ale v tuhle chvíli se chystáme ke křtu Radky a Julinky a tak se přece jen budu věnovat Jonášovi, protože víc, než o ohlížení se za tím, co bylo, tu jde o výhled k tomu, co bude. Jonáš věděl, co má dělat, stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, ale to, co s tím nadělal, je přinejmenším do diskuse. Ale teď si vezměte, jak dobře to dopadlo! A mně z toho vychází, že když se člověk aspoň trochu snaží, tak to má hodnotu. Tak to Pán Bůh může k něčemu dobrému použít a skutečně to také k něčemu dobrému používá. Jonáš, který nedělal nic, který utíkal před poznaným úkolem – ten byl skutečně na nic. Ale Jonáš, který alespoň trošku něco dělá, maličko se o něco snaží tak, aby to bylo podle Boží vůle, tak toho si Pán Bůh mohl použít k záchraně takového města, jako Ninive.

Při všech mouchách, které má, je pro nás Jonáš vzor, protože Pána Boha poslechl, šel a udělal aspoň něco. Možná toho pro Pána Boha uděláme hrozně málo. Z toho, co bychom měli udělat, uděláme kousíček a ještě tomu to dost popleteme. Ale snaha se cení a Pán Bůh i ten náš popletený ždibec snahy může k něčemu použít. V tomto jonášovském rozpoznání je skryta velká posila. Nebojme se zkoušet poslouchat Pána Boha, i když víme, že to určitě zase nějak popleteme. Když už se k nám stane slovo Hospodinovo, když už budeme vědět, co je Boží vůle, co je dobré, co je prospěšné – jděme do toho. Nejen, že je to pořád lepší, než nic, ale můžeme mít i dobrou naději, že z toho mála dokáže Bůh vybudovat tak velké věci, že se nám o tom ani nezdá.

Amen.

Pravidelné kázání
Milí bratři a sestry,

knihu Ester vzkládáme postupně s dětmi na dorostu, tuhle pasáž už máme nějaký čas za sebou. Ale jsou to malé děti, tak nejdeme nijak do hloubky, držíme se jen základní dějové linie. Tento moment jsme nakonec nijak nevyužili. Až mě to zamrzelo, protože je mi velmi blízký. Tak to schytáte vy… Motiv nejistoty, která ale otevírá dveře akci. V Ninive i v Šúšanu zní stejné „kdo ví“, ve kterém se skrývá naděje, že se ještě dá něco dělat. „Kdo ví“, které neznamená složit ruce do klína a že když nevím, tak nevím a tak s tím ani nic nenadělám. Právě naopak! Tohle „kdo ví“ znamená, že sice fakt nevím, co by se dělat dalo, ale něco, co by se udělat dalo, tak určitě existuje.

Připomněli jsme si v dnešních bohoslužbách dva příběhy, kde právě takovéto „kdo ví“ zaznělo. Ten první je Jonáš v Ninive, hlavími protagonisty toho druhého jsou Mordokaj a Ester v letním královském sídle Šúšanu. Zde si užívá své královské moci nad sto dvaceti sedmi krajinami od Indie až po Kúš král Achašveróš, co ho spíš známe pod pořečtěným tvarem Xerxes a učili jsme se o něm v dějepise v souvislosti s řecko-perskými válkami, konkrétně bitvou u Thermopyl.

Biblického pisatele ale panovníkovy válečné úspěchy či neúspěchy na krajíčku jeho veleříše nezajímají. Spíše se zajímá o vnitropolitickou situaci a zvláště pak o situaci rodinnou. Královou manželkou je židovka Ester. O jejím náboženském vyznání ale nikdo neví, ona sama to nikomu necpe a popravdě řečeno to velmi dlouho nikoho vlastně ani nezajímá. Jenže pak se to semele a na židy v celé říši je organizován pogrom. Právě v tomto okamžiku se teď nacházíme

V Šúšanu jde do tuhého – a ve vzpomínce na první čtení nám pak jistě v hlavě naskočí, že v Ninive to nevypadá o nic lépe. V obou případech jde o život. Ninive má být za 40 dní zničeno, v Šúšanu má přesně za rok dojít k masakru židovského obyvatelstva. V Ninive je to stvrzeno prorockými slovy Jonášovými, v Šúšanu státním zákonem, na kterém je pečeť samotného krále Achašveróše. Všechno je jasné, srozumitelné a co především – nezměnitelné. Kdo by měl tu drzost stavět se proti Bohu či králi?!

A přece se této neměnitelnosti někdo postavil. Titánské rebelství, které se rozhodne vzdorovat osudu. Celá řecká tragedie stojí na rozpoznání, že to je marné. To je to 5.–4. století před Kristem, kdy Aischylos, Sofoklés či Eurípidés píší svá největší díla. Do našeho evropského myšlení tak na tisíciletí dopředu naočkují tu nezbytnou nutnost sklonit se před osudem. Postavit se osudu, to je zápas, který musíte prohrát.

Někdy ve stejné době vzniká Jonáš i Ester. A autoři v nich na tuhle představu dělají dlouhý nos.

Je ovšem unikátní, proč tak činí! Ne proto, že by hlavní protagonisté jejich příběhů měli nějaké tajné informace. Že by měli nějakou „tlačenku“ ještě výš, než jejich protivníci. Nějaké eso v rukávu. Oni tak činí v bláhové naději, že budoucnost je otevřená a tak se s tím jejich trablem dá něco dělat. Bylo by snad ještě pochopitelné, kdyby měli nějaké andělské vidění, nebo kdyby za nimi přišel prorok a řekl jim, co mají dělat. Jenže nic takového ani v jednom případu nenastává. Oni mají skutečně jen to „kdo ví, třeba…“ a oni do toho jdou, v naději, že i věci na první pohled jasné, jednoznačné a nezměnitelné, tak mohou dopadnout nějak úplně jinak.

Oba biblické příběhy tedy spojuje rozpoznání, ba výzva: Nevěřte na osud! Před Vámi je mnoho různých budoucností a všechny jsou s větší či menší mírou pravděpodobnosti možné. Znovu a znovu si připomínejte ninivského krále a židovského mudrce Mordokaje a to jejich „kdo ví, třeba…“. Tahle nejistota, toto chvění, to teprve svědčí o skutečné pevnosti a stabilitě (abych parafrázoval již poněkud profláklého Vladimíra Holana a jeho poslední list na platanu). Nejistota co do budoucnosti není špatná! Taková nejistota je totiž to jediné, co vám dá jistotu, když se chcete postavit osudu. Když chcete říct „ne“ nějaké té historické nutnosti a kolům dějin. Jen v této vachrlaté nejistotě, že budoucnost není předem dána, je možno být pevný v kramflecích a postavit se navzdory temným slovům proroků i dekretům mocipánů.

Když je možno něco udělat a vy jste ten poslední, kdo to udělat může, tak to udělat musíte. To řekl nejen Jan Hrušínský ve filmu Vesničko má středisková, ale i spousta dalších lidí – no a něco takového řekl dceři svého strýce jménem Ester jakýsi Mordokaj. Že ona je ta jediná, kdo s dekretem o vyvraždění židů může něco dělat. Jenže – ono se to lehko řekne, že s něčím musíte něco udělat, blbé je, když netušíte co. Těžko říct, co by s tím asi tak Ester měla dělat konkrétně. Ani Mordokaj jí sám nic konkrétního neporadí. Jak může manželka panovníka zapůsobit, aby byl změněn zákon, který už byl vydán?

Ne že by se v průběhu dějin manželky všemožných potentátů nepokoušely nějak zasahovat do vlády svých mužů. Jistě, že se dá nějak využít onoho „ženského“ vlivu – ale tahle situace je přece jen jiná. Tady jde o zákon, který již vyšel, byl přeložen do 120 jazyků říše a příslovečně rychlou perskou poštou již byl rozeslán do všech končin od Indie až po Etiopii! Nikdo se už nemá co ptát po podivných okolnostech provázejících jeho tvorbu a vydání. Zákon vydaný králem je nezměnitelný, nezrušitelný, neodvolatelný. Co má Ester dělat? Může vůbec něco dělat? Veškerá logika říká, že ne. Věci jsou rozjeté tak, že už se s tím nedá dělat nic. To je prostě osud, zachraň se útěkem, kdo můžeš, nebo si aspoň užij těch posledních okamžiků, než ti někdo zakroutí krkem.

Anebo – kdo ví?! Třeba se s tím něco dělat dá. Ester je královna. Ne, že by to mělo něco společného s vydáváním zákonů, ale kdo ví, třeba ano, Kdo ví, třeba se stala královnou právě pro tuto chvíli! Ne jako osud, protože Ester může říct, že do toho nepůjde. Tady není žádná osudová nutnost. Tohle „kdo ví, třeba…“ – to je jedna z možných budoucností, ve kterých hraje Ester zásadní roli. Možná. Snad. Kdo ví…

Těžko říct co konkrétně by měl provést. Mordokaj zjevně sám neví, Ester také ne. Její odpověď je pak velice podobná reakci ninivského krále. Nejprve Ester: „Jdi, Mordokaji, shromažď všechny židy, kteří jsou v Šúšanu, a postěte se za mne. Nejezte a nepijte po tři dny, v noci ani ve dne. Také já a mé dívky se budeme takto postit. Potom půjdu ke králi, třebaže to není podle zákona. Mám-li zahynout, zahynu.“ V Ninive zní podobná slova: „Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu.“ Protože v Ninive byli hříšníci, tak k tomu pak přibude ještě něco: „Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou.“ Ale závěr už je klasický: „Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“

Budeme se modlit, budeme se postit – a kdo ví, třeba se to nějak zhoupne. Ještě jednou připomínám, že nepřišel anděl či prorok, který by řekl: Koukejte se začít postit, koukejte se pořádně modlit a ono to Pánem Bohem pohne. Ne, takhle to nefunguje. Pořád je tam to „kdo ví“ a takové „kdo ví“ snadno může skončit špatně. Ale dokud tam toto „kdo ví“ necháme, tak je pořád naděje, že na toto „kdo ví“ přijde kladná odpověď.

Tohle „kdo ví“, to svědčí o naší naději, o důvěře v Boží milosrdenství. Proto je v souvislosti s tímto „kdo ví“ řeč o půstu. Půst je totiž nejzřetelnější znamení toho, že se člověk vzdává pozemských jistot a zcela se odevzdává Bohu. Stojí za upozornění, že se postí Mordokaj, který neprovedl nic zlého, Ester, která neprovedla nic zlého, právě tak nic zlého neprovedly její komorné či židé v Šúšanu, kteří se teď mají postit. U ninivských bychom snadno půst mohli chápat jako pokání, ale tady už ani náhodou. V půstu jde o vyjádření snahy dát ve svém životě prostor Bohu.

Vidím za tím právě to vyvažování lidské nejistoty jistotou Božího milosrdenství. Kdyby se všechny jistoty hroutily, tak tahle zůstává. Ale je to taková jistota – nejistota. S připomenutím obrazu či přirovnání apoštola Pavla – je to jistota hliněných nádob, že se nerozbijí, protože jsou v dobrých rukou. Ale nic to nemění na tom, že jsme hliněné nádoby. Že jsme křehcí a stačí velice málo, abychom se nakřápli či docela roztříštili. Sami v sobě žádnou jistotu nemáme. Mnohokrát nevíme, co dělat, aby bylo dobře. Kolikrát už jsem zažil ten pocit, že už je všechno tak strašně v háji, že už veškerá moje lidská logika řekla, že to dobře skončit nemůže. V tu chvíli je jedno, jestli jsme na tom, jako ninivští a máme být potrestáni za to, co jsme si sami nadrobili, nebo jako šúšanští a máme nevinně trpět pro zlovůli někoho jiného. Nenechme si vzít toto „kdo ví, třeba…“. Nenechme si vzít tu odvahu vzepřít se osudu, i když nevíme, jak to vyřešit.

Ta svoboda stojí a padá s naší ochotou odevzdat celou tu situaci do Božích rukou. Proti půstu jako takovému mám vlastně jedinou výhradu, totiž že se za tou viditelnou formou snadno ztratí obsah. Že zapomeneme na to, že se tím odevzdáváme do Božích rukou. Ať s tím udělá on, co uzná za vhodné. Na místo toho budeme v půstu vidět jakýsi nátlakový nástroj na Boha, aby to vyšlo podle naší vůle. V tom, že je Bůh obměkčen půstem a zařídí se podle vůle lidí, v tom ale pointa příběhu není! Pointa a poselství příběhu je v tom „kdo ví, třeba…“. V té otevřenosti, do které pak má Bůh prostor vstoupit, vstoupí a zařídí se podle své vůle.

Až Vás tak napadne něco, co je ve Vašem života fakt zasukované, že už Vám připadá, že se s tím opravdu nic nenadělá, vzpomeňte si na Ninive a na Šúšan. Dokud dáte Bohu šanci s tím něco udělat – kdo ví…

Amen.

Požehnání vedoucím letních táborů
Milí/é vedoucí, ještě jednou připomenu dnešní první čtení o pokání v Ninive.

Když slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: „Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“

Sledujme pozorně to pořadí, v jakém to probíhá! Půst pro celé město vyhlašuje král, který předtím odložil královské insignie a sám se stal kajícníkem. Víte to za ty roky co vedete tábory sami dobře. Není to pro Vás žádná novinka, že příklady táhnou. Vydržte to. Když byl král příkladný, pak i ten (jinak proroky zpochybňovaný!) úřad krále, byl pro Boží lid o to větší požehnáním. Tak je to i s vedoucími. Berete na sebe velkou zodpovědnost. Tak jako král, tak i Vy půjdete před lidem. Vy půjdete jako první a ostatní se budou řídit podle Vás. Vám svěřený lid se bude řídit podle Vašeho „vycházení a vcházení“, tedy podle Vaší práce i odpočinku, podle toho co podnikáte, i podle toho, co děláte, když je volno. A také ta vazba odkazuje na chrám, na vstup do chrámu, tedy bohoslužbu a vycházení z chrámu, tedy to, co s Vámi ta bohoslužba udělala. Jak Vás ovlivnila, změnila.

Ani na okamžik nepřestáváte být králi nad svým svěřeným lidem. To je velká čest a zároveň velká zodpovědnost. Proto se za Vás toto společenství modlí a věřím, že nepřestane během prázdnin modlit, abyste v tomto úkolu obstáli.

Jestliže budeš opravdově poslouchat Hospodina, svého Boha, a bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy, vyvýší tě Hospodin, tvůj Bůh, nad všechny pronárody země. Požehnaný budeš ve městě a požehnaný budeš na poli. Požehnaný budeš při svém vcházení a požehnaný při svém vycházení. Hospodin přikáže, aby s tebou bylo požehnání na všem, k čemu přiložíš ruku. Hospodin ti otevře svou štědrou pokladnici, nebesa, aby dal tvé zemi déšť v pravý čas a požehnal každé práci tvých rukou. (výběr z Dt 28,1–12)

Pomoc ti přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi. / Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání. / Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele. / Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. / Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. / Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. / Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. (Ž 121)

Amen.