Ex 1,22-2,10 – lodička života, požehnání Matyáše Drápala

1. čtení Mk 4,35-41

Jak své děti vybavujeme do života? Co všechno pro ně chystáme? Co považujeme za důležité? Co do nich vkládáme?

Slyšeli jsme extrémní příběh Mojžíšovy matky, která neměla mnoho času na výchovu. Jejímu synovi hrozila smrt. Stará se, jak jen to nejlépe jde. Připraví záchranný košík, aby dostala svého syna z dosahu zlé moci.

Ta ošatka, ve které Mojžíš plave, je výrazem její lásky. Rodičovské lásky, která bojuje o své dítě, navzdory faraonově vyhlášce, navzdory pravidlům, jaká určil krutý tyran. Mojžíšova matka bojuje. Věří, že najde cestu, skulinku v dané situaci, zápasí a hledá řešení. Plete třtinový košík, maže ho smolou a asfaltem. Je vytrvalá a doufá: smrt nad mým dítětem nezvítězí.

Záchranný koráb. Není divu, že archa, kterou si postavil Noe, je v bibli nazvaná stejným slovem  – tevát. Podstata těch plavidel je stejná: archa života, člun proti smrti, hausbót proti potopě, plavidlo proti návalu zla, loď vzdorující chaosu moře

Jak my vypravujeme do života své děti? Z čeho pro ně pleteme košíky, jaké koráby pro jejich život chystáme? To je otázka k zamyšlení. Toužíme, aby je nepotkalo nic zlého, chceme je uchránit před nejhorším. Chceme, aby neztroskotali na plavbě svého života.

Pleteme pro ně lodičky, z našich všelijak nedokonalých rodičovský schopností, znalostí, zkušeností, dobré vůle. A protože jsme nedokonalí jsou v nich díry, škvíry a skuliny, které působí naše neznalost, naše malá trpělivost, nepochopení anebo třeba i vlastní ambice či sobectví. Leccos prosvítá asi jako když upletete košík z rákosí.

A tak ty díry zacelujeme láskou. Tak jako Mojžíšova matka vymazávala ošatku smolou. A taky používáme asfalt odpuštění, který to celé drží pohromadě. Staráme se, aby se ta jejich lodička nepřevrátila, nenabrala vodu, nestrhl jí proud, nerozbila se o kámen.

Jenže v samém centru toho příběhu je ukryta jedna velká pravda, kterou můžeme mít přímo před očima, a přitom jí přehlédnout. Protože – on je to hlavně příběh o odvaze se svého dítěte vzdát.

Ten okamžik, kdy Jókebed svou ošatku, kterou s největší péčí připravila, vloží do řeky. Drastický příběh, kde se člověk z lásky vzdává toho, co je mu nejdražší.

Mohli bychom říct – to je ten okamžik, kdy naše děti…

• poprvé od porodu pohlídá někdo jiný
• kdy jdou poprvé do školy
• přespí jinde
• kdy se vydávají na svou první samostatnou výpravu
• kdy nakonec opouští své rodiče, aby se vydali do proudu vlastního života.

Ale já myslím, že tady jde o něco hlubšího. O něco, co vychází z podstaty víry samotné. Totiž, že to nejsme my, skrze koho přichází záchrana. Že to nejsme my, kdo ví nejlépe, co ten druhý potřebuje. Že to nejsme my, kdo dokáže v dravém proudu řeky života vytvořit podmínky pro doplutí do spásného přístavu.

Je to otázka víry.

Jenže víra není soubor instrukcí, byť dobře biblicky podložených, kterými bychom dokázali, aby naše děti byly spaseny. Víra je odevzdání se Bohu. Tak jak to říká Jan Křtitel o Kristu: On musí růst, já však se menšit. (J 3,30)

Víra znamená vyznání, že já mohu splétat ty nejlepší košíky, jaké dokážu, ale pokud nenajdu odvahu svěřit své děti Bohu, záchranu jim to nepřinese. Ale kolik je v tom nejistoty? Kolik Jókebed pronesla modliteb? Kolik je v tom víry jako odvahy vzdát se moci nad druhým, nároku na něj.

Ten příběh se zde dotýká vyprávění, které jsme četli v prvním čtení. I tam je plavidlo. A také voda. A také zlo a chaos, které ohrožují učedníky na životě. Ale jedno je jinak. Jókebed neměla moc na vybranou. Kdežto učedníci se do lodi dostali sami ze svého rozhodnutí. Protože dobrovolně následovali Ježíše. To jejich víra je přivedla do této šlamastyky.

I tady je nebezpečí. A taky pochybnosti. A malá víra.

Jenže taky platí: kdo se nevydá na tu nebezpečnou plavbu, kdo zůstane doma, ve svém známém prostředí, ve svém klídku, ten hyne, ten prohrál.

Je to paradox – jen ten, kdo nasedne na boží loď, dojede. Jen když matka pustí Mojžíše ze své ochranné náruče, jen tehdy ho zachrání. Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mě, zachrání jej. Tak to říká Ježíš.

Proto jsme dnes tady. V požehnání, které přijal Matyáš do svého života je poděkování, za to, že jeho život je zázrak. A zároveň vyznání, že to nejlepší, co pro něj i pro všechny své děti můžeme udělat je – svěřit je Hospodinu.

Vyznáváme tak, že při vší naší snaze, se kterou pleteme a zacelujeme košíky pro naše děti, se jen působením božím mohou stát archou záchrany.

Že se ta loďka nepotopí, protože s Matyášem v ní pluje Hospodin. Že posádka neklesne na dno i když klesá na duchu. Neutonou, ale přeplaví se na druhý břeh, protože je s nimi Ježíš.

Do prosby o požehnání vkládáme naději, že to vydrží, že Hospodin pomůže, s modlitbou o Boží ochranu s nadějí v jeho přítomnost vypouštíme košík do životních zákrutů, zátok i vlnobití.

A tak společně prosíme, aby Hospodin Matyáše obdaroval moudrostí, aby se na cestě života neztratil, aby našel dobrou cestu. Ne tu nejširší, nejpohodlnější, bez zádrhelů, ale tu dobrou. Aby ho zlo nezlákalo, svody chaosu ho nezmátly, ať ve tmě nebloudí.

Dávej mu Pane moudrost, která se nedá naučit, načíst, koupit, ukrást, zdědit, ta se dá jen dostat, obdržet darem, přijmout.

Dej, aby si našel své místo v korábu života, v církvi, která má loď na rozbouřené vodě jako svůj symbol.  Aby v boží rodině našel rodinu, které ty jsi otcem. V loďce, která dojede k cíli, která odolá chaosu a zmaru, která je dobrým plavidlem pro život. amen