Ř 8,19-22 – má to cenu jednat ekologicky?

1. čtení Gn 2,4-8+15

Třídil Ježíš odpad? To asi sotva. Asi bychom tehdy v celé Palestině marně hledali typické žluté, modré a zelené kontejnery, které u nás stojí na každém druhém rohu. (Mimochodem, víte který obsah patří do jaké barvy?)

Víme o Ježíši, že preferoval ekologickou dopravu. Všude chodil pěšky nebo jel maximálně na oslu, který za sebou zanechává zanedbatelnou ekologickou stopu. Když vyplul na lodi, byla poháněná obnovitelným zdrojem energie – větrem, případně zpocenými učedníky.

Jinak však nenajdeme žádnou zmínku o ochraně jordánského vodního ekosystému ani o tom, že by dům na skále byl nízkoenergetický s patřičnou izolací a rekuperací tepla.

Byla tehdy jiná doba a světové oceány nekřižovaly tankery vezoucí a občas vylévající ropu, pluly tam jen velryby, a tak jediným znečištěním byl občas nějaký ten Jonáš přes palubu. Země nebyly protkány sítí dálnic, takž jediný dálkový transport zachycený v evangeliích byli tři králové s kadidlem, tubou myrhy a pytlíkem zlata.

Lidé tolik neplýtvali, naopak byli rádi, když bylo co do úst, a tak když po nasycení 5000 zbylo dvanáct košů nalámaných zbytků byla to taková událost, že o tom čteme dodnes.

Možná proto se křesťanům i celým církvím dlouhou dobu zdálo, že celá ekologie stojí kdesi na okraji zájmu naší víry. Že pouze spása člověka, naší duše je to, co stojí za pozornost.

Je to však pravda? Tak například v Janově evangeliu čteme začátek známého citátu – Jan 3,16. Neboť tak Bůh miloval svět… Nebo podobně na konci Markova evangelia “Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.” Nikoliv tedy jen zbožná duše. Nikoliv jenom my křesťané nebo jenom my lidé. Kažte celému světu, celému kosmu – ton kosmon – přineste evangelium.

A stejně i v epištole Římanům jak jsme dnes četli – celé tvorstvo – toužebně vyhlíží a čeká. Protože celé tvorstvo bylo vydáno marnosti. A celé tvorstvo také bude vysvobozeno. Tedy to, co si můžeme a máme připomenout je ten staronový důraz, že všechno tvorstvo, celá naše země ba celý vesmír je v oblasti Božího zájmu. Celé stvoření – to je měřítko Boží lásky. Měli bychom si to připustit. Znovu o tom uvažovat. Měli bychom rozšířit měřítka naší víry – Bůh je ten, který miloval a miluje nejen nás, ale i svět. To je dosah Kristovy spásy. Evangelium je dobrá zpráva nejen pro nás, ale pro všechno stvoření.

O našem vztahu ke stvoření se píše či spíše zpívá na začátku Bible… a viděl Bůh že to bylo dobré. Už tady to vidíme: co bylo dobré? Člověk? Taky. Ale taky všelijaká havěť pod vodou, na souši i ve vzduchu. A taky netvoři a plazi, a dokonce ta moře samotná a slunce a měsíc. To všechno bylo dobré. To nám dal Hospodin do užívání. Ano, říká se tam podmaňte si to. To ale pro nás znamená: neklaňte se tomu ani se toho nebojte. Podmaňte si, znamená, že už příroda nenahání člověku strach, takže už s ní nemusí bojovat. Ať už pilou v deštných pralesech nebo na zuřivě opečovávaném trávníku, kde každé přerostlé stébélko vzbuzuje paniku pečlivého majitele z chaotického světa. Ovšem kdo zároveň obviňuje víru z plundrování země, ten četl jenom první půlku. Ano člověk má vládnout – to se nám líbí. Jenomže má taky tu zahradu obdělávat a střežit. Má se stát správcem. A byl by snad dobrým správcem ten, který spravované vytuneloval, přisvojil si, zničil a vyplundroval?

A co víc: Člověku je určeno být obrazem Božím. Je to úkol, který pro nás platí právě ve vztahu ke stvoření. Tak jak se Bůh vztahuje k nám, tak se my mám vztahovat ke stvoření. Nemůžeme třeba ponížit Boží stvoření na pouhou základnu našeho blahobytu či živobytí. Ani Bůh k nám přece nepřistupuje takto utilitárně, mechanicky. Naopak – stojí o vztah, o společenství. Jsme-li jeho obrazem, pak se tu tento model společenství, spolupráce s přírodou otevírá stejným způsobem. Jde tedy o víc než jen o používání, byť o používání co nejšetrnější. Jde také o naslouchání, o vztah.  O to, že příroda má svou autonomii, práva.

Máme ve své vládě nad přírodou navrch. A máme velké a stále větší možnosti. Jenomže čím více moci, tím více odpovědnosti. (Pamatujete? O tom jsme mluvili s dětmi minulý týden. V druhé kapitole Genesis se proto píše – člověk má zemi obdělávat (tedy používat pro sebe), ale taky střežit. Před kým? No možná před svou vlastní hrabivostí a chamtivostí. Před zničením a plundrováním. Před plundrováním, kterým je zneuctěno jméno dobrého Stvořitele.

Tuto myšlenku zástupnosti před celým stvořením zpracovává apoštol Pavel podobně: říká že Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Přijmeme-li, že Božím, Kristovým záměrem není jen spása zbožné duše, ale celého stvoření, pak nám náleží právě role prostředníků – Synů Božích. Jak jako jsme zakusili Boží lásku a obětavost v našich životech – tak my můžeme mít stejnou lásku a péči o svět kolem nás.

Jak konkrétně? Konkrétních návodů je mnoho. Jedním z nich může být třeba vyrazit do kostela na kole. Ale některé můžeme číst z evangelia a z Bible obecně. Například – nejenom chlebem jsme živi – učíme se, že život má jiný rozměr než výdělek – spotřeba. Nebo nepečujte o jídlo, co budete jíst, co budete pít – učíme se důvěře místo křečovité a křečkovité snahy zabezpečit svůj život pomocí nahrabaných zásob. Učíme se vděčnosti za to, co máme, namísto nespokojenosti s tím, co jsme ještě nezískali. A klidně k tomu můžeme přidat i skromnost a střídmost a taky svobodu od touhy si všechno kolem přivlastnit, zmocnit se toho, přizpůsobit to svým potřebám.

Musíme v tom být sami aktivní. První kolo jsme prohráli. Spolu s dalšími lidmi se nás to začalo týkat už když se DDT našlo i na našem talíři a dorazili první zmínky o rakovině kůže způsobené ozónovou dírou a když naše děti začali dostávat astma ze vzduchu zaprášeného hnědouhelnými elektrárnami a prachu zvířeného automobily.

Jasně. Některé lidi to stejně nepřesvědčí dokud jim kry Antarktidy roztavené globálním oteplováním nevstoupí do obýváku. Ale my musíme hledat cestu nejen k udržitelnému rozvoji, ale k rozvoji Božího království, kde stvoření nemusí trpět a lkát, ale užívat si radosti se svým Stvořitelem a králem.

V tom ekologickém snažení je ještě jeden rozměr, specifický rozměr, který dává jen víra.

Má to cenu? ptám se občas sebe, když slyším zaručené katastrofické zprávy kovaných ekologů. Má cenu se ještě o něco snažit, není už pozdě? Touha některých lidí vyburcovat druhé pomocí nejčernější scénářů se mi zdá kontraproduktivní. Už to vlastně ani nestojí za to, už je ten vlak příliš rozjetý.

Ale ono to není jenom v tom, jestli už je pozdě. Má to cenu? – tak se ptáme, když vidíme, jak málo můžu změnit já sám, jeden člověk, jedna skupina, jedna církev. Jak obtížné je jít proti proudu a jak málo to změní na celkové situaci. Když si nevezmu auto do práce či do kostela – co to změní? A když budu šetřit vodou a svítit úsporně a podporovat místní zemědělce – vždyť je to jako kapka v moři.

Ale tohle by právě nám křesťanům mělo být cizí. Nám, kteří víme o hořčičném zrnku, ze kterého vyroste strom. Nám, kteří víme, že nic z toho, co je dobré nebude zapomenuto. Nám, kteří známe toho jednoho jediného, který skončil svůj život zdánlivě marnou smrtí, a přesto se dnes v jeho jménu schází milióny, aby nesli dobrou zprávu a hledali novou naději pro tento svět. Má to cenu. amen