Ex 20,1–6

Písně: 96, 610, 550, 373, 420, 637

Introit: Ž 96,4–5
Čtení: 1S 4,1–14
Text: Ex 20,1–6
Poslání: Fp 2,3–5

Milí bratři a sestry,

dnes bude řeč o Bohu a modlách. Modlářství jako takové je ale velmi široké téma, proto z tohoto velmi širokého tématu vyberu užší výsek. Ukazuje k němu i ten začátek Desatera, který jsme si četli. Když židé počítají Desatero, tak jako první přikázání mají: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Až teprve jako druhé čtou „Nebudeš mít jiného boha mimo mne!“ a podobně jako katolíci či luteráni stále ještě jako totéž přikázání pokračují slovy „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ Kalvinistická a pravoslavná tradice chápe zákaz zobrazování jako samostatné přikázání.

V tomto dvojím pochopení se jakoby rozbíhají dvě cesty pro přemýšlení. První je cesta obecného odmítání modloslužby, ve které se člověk klaní čemusi zobrazenému, hmatatelnému. Nebudeš nic hmatatelného považovat za boha, božstvo, nevyrobíš si modlu. Je psáno: „Buď proklet muž, který zhotoví tesanou nebo litou sochu, ohavnost před Hospodinem, výrobek rukou řemeslníka…“ (Dt 27,15).

A pak druhá cesta pro přemýšlení a to je ta, kterou se dnes vydáme my. Zdaleka tu totiž nejde jen o to nectít jiné bohy. To je jasně vyjádřeno už tím začátkem – máme ctít toho jednoho jediného Boha, kterýž nás vyvedl z země Egyptské, z domu služby a my tedy nebudeme míti bohů jiných před ním. Ono „Nezobrazíš si Boha!“ vztáhneme jen a pouze na toho jediného a pravého Boha. Ten zádrhel je v tom, že lze mít jen tohoto jednoho Boha, ale ctít ho špatně. Že je možno udělat si modlu z něj.

Sledujme ten rozdíl! Je možno odpadnout k Baalovi či Ištar a tak ono přikázání Desatera porušit. Ale je tu také možnost ho porušit tím, že snížíme živého Boha na úroveň těchto starověkých model. Či model novověkých! Je možno snížit Boha na úroveň neustálého nárůstu hrubého domácího produktu, investici do zlata, zdravý životní styl či jaký si dnes najdete univerzální recept na stoprocentně zaručené šťastné zítřky. Jako křesťanům nám hrozí nejen nebezpečí klasického modlářství, že přestaneme spoléhat na Boha a vyměníme ho za něco z toho, ale i to, že Hospodina zařadíme po bok těchto pomíjivostí. Stále budeme uctívat Hospodina. Tedy přesněji – stále budeme mluvit, o tom jediném pravém Bohu, ani by nás nenapadlo obracet se k jiným bohům – ale s tou naší úctou se cosi stalo. Bude někde pokřivená. Nejspíš nám to tak nepřipadne, ale Bůh v našich očích klesne na stejnou úroveň.

V rámci Desatera se ta pokřivenost projeví obrazem. Zpodobněním. Nějakou to sochou litou či tesanou, jaké dělali pohané, když se snažili ctít své bohy. Vzpomeňme si na Izraelce pod Sinajem, jak tančí okolo zlatého telete a oslavují Boha, který je vyvedl z Egypta. To je přesně ten případ, kdy se někdo pokouší uctívat Hospodina, ale dělá to tak špatně, že už je tato úcta zavrženíhodná. Izraelci snížili Boha na úroveň modly. Áron vyrobil zlatého býčka řekl: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Co na tom, že před ním vybudoval oltář a na druhý den vyhlásil Hospodinovu slavnost. Po obětech zápalných a oběti pokojné se ale celá Hospodinova slavnost zvrhla v klasickou pohanskou hostinu a oslavu. (Ex 32,1nn) Izraelci vytvořili bohoslužebný pořádek tím, že vzali modloslužebný pořádek a jen vyměnili jméno „Baal“ za „Hospodin“ a už to jelo.

V prvním čtení jsme slyšeli jiný případ, kdy se Izraelci prohřešili proti témuž přikázání. Na tom jejich příkladu to bude ještě zřetelnější, v čem je problém. Schrána smlouvy, tedy truhlice, ve které byly desky s Desaterem. Znamení Boží přítomnosti. To, že přinesení této truhlice Pelištejci vyjádří strachem a slovy: „Bůh přišel do jejich tábora!“, to se dá pochopit jako přirozený projev jejich pohanského myšlení. Vidí, že Izraelci si vzali na pomoc své bohy, kteří se ukázal jako mocní proti Egyptu. Kdyby něco takového měli Pelištejci, udělali by to stejně – jenže nemají.

Problém je v tom, že do stejného myšlenkového světa spadli samotní Izraelci. Když byli poprvé poraženi od Pelištejců, položili si tu nejlepší možnou otázku: „Proč nás Hospodin dnes před Pelištejci porazil?“ Sledujme, že se ptají naprosto správně „Proč nás Hospodin dnes před Pelištejci porazil?“ Porážka z rukou pohanů není samo sebou a nelze ji vysvětlit tím že jsou Pelištejci lepší vojáci. To byli Egypťané také a stejně dostali na frak – protože za Izraelce bojoval Hospodin. Izraelští starší správně vidí, že je na jejich straně nějaká chyba. Bůh je vydal Pelištejcům, což by jinak neudělal. A co teď? Co s tím, když s námi Bůh do bitvy nejde?! No tak si toho Boha přineseme! Zaběhněte do chrámu v Šílo a přineste schránu smlouvy Hospodina zástupů, trůnícího na cherubech! A už jsou tady kněží a přináší schránu. Známe je oba velmi dobře, jsou to ti vykutálení Élího synové. Jindy z nich nikdo nadšen není, ale v tuto chvíli je vítají všichni izraelští vojáci s nadšením. Kněz je prostředník mezi Bohem a člověkem a teď jsou kněží tady, Boha mají s sebou, takže bitva je vyhraná.

Jenže takhle Pán Bůh nefunguje. Kněží padli a schránu si Pelištejci odvezli od Eben-Ezeru k sobě do Ašdódu. Eben-Ezer, kámen pomoc – to až za dlouhý čas řekne dospělý kněz Samuel, že „až potud nám pomáhal, Hospodin z milosti“, pročež k nebes výšinám budou Izraelci hledět s důvěrností (EZ 550). V tuto chvíli je Samuel „mládenec Samuel“, který vypomáhá Élímu v chrámu. Po bitvě u Eben-Ezeru už toho ale moc na vypomáhání mít nebude. Podle archeologických vykopávek bylo někdy v téhle době Šílo vypleněno a opuštěno. Až moc zřetelně to vypadá, že Pelištejci to vzali z gruntu. Rozhodli se vypořádat se s Izraelci v oblasti jednou provždy.

Boží soud, který prostřednictvím Pelištejců Bůh sesílá na svůj lid, se začíná naplňovat. Élího synové padli, sám Élí umírá, když se dozvídá o ukradení Schrány smlouvy. A Pelištejci jásají. Ten nebezpečný Bůh, který porazil Egypt, ten je teď jejich, teď ho zase oni budou nosit do války, teď budou izraelští bohové pomáhat jim!

Není to tak jednoduché, Hospodin se postará, aby se schrána zase vrátila Izraelcům, ale to už zase souvisí s vyvoleností Izraele a tím bychom se příliš vzdálili dnešnímu tématu.

Zůstaňme u toho, že i dobrá bohoslužba se může zvrhnout. Stejně, jako nebezpečí vnějších svodů k modloslužbě, zůstává i nebezpečí vnitřní. Okolo Božího lidu žijí pohané uctívající modly. Ti jsou pro Boží lid pokušením, protože to láká napodobovat je v této modloslužbě. To je zjevné nebezpečí a tomu rozumíme docela dobře. Zároveň je tu ale ještě mnohem záludnější pokušení, kterém se Boží lid nemůže vyhnout, totiž pokušení, že se pravá bohoslužba zvrhne v modloslužbu, aniž by byla o nějaké modle byť jen řeč. Pořád bude jmenován Hospodin. Pořád budou využívány posvátné předměty z chrámu Hospodinova, používat je budou Hospodinovi kněží a oběti budou vykonány, jak je psáno v Zákoně Hospodinově. A přece v tom bude cosi zvráceného a ohavného.

Boží lid kráčí dějinami až po naše časy a situace se nijak dramaticky nemění. Obě pokušení zůstávají. Proti tomu prvnímu hřímáme z kazatelen docela často. Vysmíváme se „chrámům konzumu“, dštíme oheň a síru na poklonkování mocným, na službu penězům, na obětování sebe i bližních na oltář světského úspěchu či zdraví… Může být – jen ta kritika pohříchu pokaždé znamená, jak je ten svět hrozný a jak je potřeba zůstat pěkně tady v kostelích, v jedné ruce Bibli a v druhé zpěvník a tím zůstaneme uchráněni od poskvrny světa. Na to druhé pokušení zapomínáme a ono se nám se záludností sobě vlastní promenáduje po kostele. Tedy promenáduje – je skryto v Bibli i zpěvníku. Maskuje se v kalichu s vínem a na paténě s nakrájenými chleby při Večeři Páně. Schovává se za tak dobře známými slovy, že „…jeho milosrdenství je věčné!“ Ďábel je neskutečně vychytralá bestie a (tak jako kdysi schránu smlouvy!) tak dodnes i věci dobré, krásné a vznešené dokáže zneužít neskutečně záludným způsobem.

Třeba ta Večeře Páně – Pán Ježíš dal učedníkům možnost prožít společenství jak mezi sebou, tak i s ním samotným. Co jiného by mělo být znamením jednoty Božího lidu, než společné slavení večeře Páně – a ejhle, už po staletí je právě Večeře Páně nejzřetelnějším znamením nejednoty a rozdělení Božího lidu. Není to chyba večeře Páně – ta zůstává úžasným a skvělým darem. To jen my jsme s ní špatně naložili.

Liturgie – kdosi ji trefně přirovnal k nábytku, který mám ve svém bytě, aby se mi v něm dobře a pohodlně žilo. Doma je člověk tam, kde potmě sáhne po vypínači a on tam je – a k tomu je liturgie v bohoslužbách. Abych věděl, kde jsem doma ve své službě Bohu. Tak liturgie mi říká, že je dobré na prvním místě Boha chválit a oslavovat, protože je chvály a oslavy hodný. A jen my mu někdy nerozumíme, proč nás vodí zrovna po těch cestách, po kterých tímto světem jdeme. Liturgie nám říká, že požehnání je něco, co přijímáme úplně na konci bohoslužeb, abychom s tímto požehnáním šli do světa a to, co jsme během celých bohoslužeb načerpali, tak nesli dál. Jenže právě tak se tento smysl může vytratit. Z liturgie se stanou cetky a sarapatičky, kterými jen zaplňujeme čas, zaneřádíme ten byt, že bude možná pěkný na pohled, ale už nebude k životu. Není to chyba liturgie – ta zůstává úžasným a skvělým prostorem pro řád v bohoslužbě! To jen my jsme s ní špatně naložili.

Písmo. Pro evangelickou tradici to nejcennější, co jsme jen mohli dostat do rukou. Mocná zbraň, mocné znamení toho, že Bůh až doposud promlouvá srozumitelně ke svému lidu. Příběhy, které nad jiné dobře slouží k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu (2Tm 3,16-17). Jenže čas od času se z Bible stává zbraň k ubližování lidem, k utloukání se veršíčky, vyhrožování Božím soudem. Jak píše Petr ve svém listě, že neučení a neutvrzení lidé překrucují slova Písma k vlastní záhubě (2Pt 3,16). Není to chyba Bible – ta zůstává nástrojem, kterým Bůh mění lidská srdce! To jen my jsme s ní špatně naložili.

Kde se to láme? Večeře Páně, liturgie, Písmo a kdo ví co dalšího – co znamená to „špatně jsme s tím naložili“? Kde je ta hranice, kterou jsme překročili a byla to chyba? Co udělali špatně Izraelci se schránou smlouvy a co děláme špatně my, že nás dobré Boží dary od sebe oddělují? Kdy se živý a třikrát svatý Bůh stává modlou?

Když se chováme, jako bychom Boha měli ve své ruce.

Když se nám Bůh stane nástrojem a ne cílem.

Když se Bůh stane prostředkem k prosazení naší vůle.

Když nám půjde o to využít Boží moc, ale nenechat si ji přerůst přes hlavu.

Když ztotožníme Kristovu přítomnost ve svátosti s právem přivolávat si Krista jak se nám zamane.

Když ztotožníme víru se správně odříkanými slovy.

Když ztotožníme živé Boží slovo s mrtvou literou.

Když jsme přesvědčeni, že máme pravdu a zapomeneme, že pravda je nad námi. Že Pravda (s velkým P na začátku) má nás.

Když se z pokorných hledačů Boží vůle staneme jejími pyšnými vlastníky

Aby nám byla jasná situace, v jaké jsme, tak nám dobře poslouží Pavlova slova, která napsal křesťanům ve Filippis (Fp 3,12n): Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.

Ten obraz běžce je výborný, protože je názorný. Běžec v půli trati moc dobře ví, že ještě není v cíli. To jsme my. Ještě nejsme v cíli. A i kdybychom byli nakrásně první, kdyby už nikdo neměl šanci nás dohonit a předběhnout – stejně tam ještě nejsme.

Běžíme na závodní trati křesťanského života, protože nás Kristus povolal na trať a dál nás volá, abychom doběhli do cíle. To není naše zásluha, že běžíme.

Hospodin, náš Bůh, nás vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Osvobodil nás od otročení modlám kolem nás i od otročení hříchu, který se snaží dostat do našich srdcí. Vyvedl nás na cestu do země zaslíbené – a teď jsme na té cestě. Nenamlouvejme si, že už jsme v cíli. Že jsme dosáhli dokonalosti. Že máme v rukou spásu svoji či kohokoliv jiného tak, že bychom ji mohli ovládat. Jsme žebráci, kteří se nemohou nic nárokovat, ale Bůh – ten Bůh který je věrný ve svých slibech – ten nám přislíbil nekonečnou radost ve svém království. A my nemáme nic jiného v rukou, než tento slib.

Když se ale na tento slib spolehneme, když nebudeme spoléhat na jistoty tohoto světa, ani si takovéto jistoty nebudeme vytvářet z Boha, svátostí, liturgie, či Písma, ale v tom všem budeme stále znovu a znovu očekávat Boží vstup a Boží vedení, přijímáme požehnání, které se nese do tisíců pokolení, která přijdou po nás.

Amen.