Ez 34,11–22

Písně: 23, 621, 250, 678, 452, 613

Introit: Ž 23
Čtení: Mt 25,31–34
Text: Ez 34,11–22
Poslání: 1K 15,28

Milí bratři a sestry,

34. kapitola je jedním z mála textů, které se v z Ezechielova proroctví čtou. Chápu to. Ezechiel je autor, který vytvořil spis plný podivných obrazů a těžko srozumitelných vizí. V téhle kapitole se ale nakrátko dostane k motivu pastýřů a stáda. Podobenství Boha – pastýře a Božího lidu – stáda zvířat. To jsou motivy i současnému čtenáři Bible dostatečně srozumitelné. Natož autorovým současníků, tedy v době, kdy pastýřská práce byla přirozenou součástí běžného života podstatné části izraelských domácností.

Když do této zkušenosti prorok vyřizuje Hospodinovo slovo Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat, tak zaplesalo srdce každého Ezechielova posluchače. V tu chvíli to kdesi uvnitř rozeznělo velmi jednoznačný pocit bezpečí a jistoty. Hospodin, který je pastýřem, to je záruka zelené pastvy a tichých vod. Duše bude očerstvována na stezkách spravedlnosti i ochraňována v údolích stínu smrti.

Tomuhle rozumíme dokonce i my, kteří se s pastýři setkáváme nanejvýš v divadelních scenériích vánočních her (a letos se jich nedočkáte ani tam).

Není divu, že i kazatelé rádi sáhnou po tomto textu. Ukazuje až do Nového Zákona. Až k Pánu Ježíši, který o sobě řekne „Já jsem dobrý pastýř“. Navíc se pojmu „pastýř“ sám Ježíš věnoval docela obšírně. Věcí, které pastýř dělá v rámci své péče o stádo, tak utěšeně přibude. I my je známe. Jak tedy dobrý pastýř Ježíš pečuje o nás, tedy stádo své církve, to by v podstatných bodech dal zkušený návštěvník bohoslužeb dohromady, byť by živého pastýře opravdu v životě nepotkal.

Jenže my se dnes jen zřídkakdy podíváme do Nového Zákona. Zůstaneme u proroka Ezechiele a to by nebyl Ezechiel, aby to u něj nebylo aspoň o trochu složitější.

Četli jsme Hospodinův výrok: Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat… Nádhera. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět… stále idylka. Polámanou ovážu a nemocnou posílím… Co chtít víc?!

Kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit. Aha?! Co se to v tom bukolickém obrázku objevilo?! Vedle obrazů čistě pastýřských se najednou objevuje motiv zcela ne-pastýřský. Tady máme oproti Ezechielovým současníkům značný hendikep. Je takováhle zlom musel vysloveně zatahat za uši. My si to musíme vyzdvihnout a zdůraznit, aby nám neuniklo, že z obrazu pastýřského se přesouváme k obrazu královskému. Pastýř je zároveň králem. Pánem ovcí. Majitelem a soudcem. V tomto míchání rolí pastýře a krále bude dobrým žákem proroka Ezechiele Pán Ježíš. V prvním čtení to bylo právě tak: Syn člověka … oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici…

Této pastýřsko-královské části obrazu se budeme dnes věnovat. V pastýřských pojmech ovcí, zelené pastvy a tichých vod budou hrát zásadní roli královské motivy soudu a rozhodování o tom, co je dobré a co je zlé.

Tak, jak Ezechiel představuje své obrazy, tak jsme v okamžiku, kdy Hospodin zbavil lid špatných pastýřů. Teď je pastýřem svého lidu on sám. Jak to bude vypadat? Co se bude dít?! Jak vypadá situace, kdy nad celým stádem vládne Hospodin? Bez obrazů řečeno: jak vypadá situace, když nad námi, nad každým z nás, vládne Bůh?

Tento posun je velmi důležitý a proto ho zopakuji. Jistě, že může nastat situace, kdy je v tom stádo nevinně. Kdy je problém v pastýřích. Snadno jsme se mohli dostat do situace, ve které bychom se mohli hájit tím, že jsme byli svedeni na scestí nějakými těmi „špatnými pastýři“. Může být. Přijímáme v tomto světě různé autority a nelze jinak. Právě tak i na nás leží nějaký díl zodpovědnosti, jestliže jsme špatně vedli ke Kristu svoje děti či lidi nám svěřené.

V tuto chvíli se nás ale prorocké slovo ptá, jak se chováme k těm, kteří jsou nám postaveni na roveň. Jak se k sobě chováme ve sboru. Jak obstojíme v soudu mezi ovcí a ovcí, mezi berany a kozly. Ezechielovy pastýřské obrazy zjevně neukazovaly až kamsi ke konci časů. Až kamsi k příchodu Božího království. O to jsou zajímavější pro nás, protože hovoří o našem dnešku. My jsme stádo Božího lidu. My jsme ovce a berani, kozy a kozlové a teď již přímo mezi námi bude Bůh vykonávat svůj soud.

Ezechiel vyjmenovává několik typů zvířat, nad kterými bude vynesen soud. Ale napořád jsou to ovce tučné a silné, které vidíme v kontrastu s ovcemi zaběhlými, polámanými a nemocnými.

Jak vypadá ta pastýřská scéna? Hospodin se zachoval jako dobrý pastýř. Nalezl nějakou tu pomlácenou ovci. Ovci, která se ztratila a toulala se kdo ví kde. Vrátila se hubená a pošramocená na těle i na duši. Ale je tu. Je mezi svými. Teda – svými – není to tak jednoduché. Je to pohublá tulačka mezi tučnými ovcemi, které se nikdy netoulaly a celou dobu si užívaly zodpovědné péče dobrého pastýře. Dávno si na jeho péči zvykly a berou ji jako samozřejmost.

Ta divná ovce s ovázanou nohou ruší… Dožaduje se trávy, na které se tak dobře leží. Just po napití dupnu do dna potoka, aby se zvedl odspoda kal. Je to tak snadné ublížit, protože ta ovce je chcípáček neduživý. Štouchnu do ní, skoro to přes svůj tuk necítím. Ta vychrtlina to ovšem cítí velice dobře. Stáhla se do sebe a nervózně postává stranou. Až budu mít pocit, že se pastýř nedívá, stačí trochu trknout. A hele – už mizí kamsi skalní rozsedlinou pryč. Nebude tu zaclánět. Zase jsme tu jen ty své mezi svými…

Ta Ezechielova slova jsou až krutá: … trkáte je svými rohy, takže jste je rozptýlili mimo stádo. Ale to je právě to hrozné, že obyčejná lidská aktivita dokáže vyštvat člověka ze společenství Božího lidu. To je až zoufale časté. Moc dobře pak víme, jak bývá těžké takové lidi přivézt zpět do obecenství sboru. A tady jde o člověka, který se buď vrátil, nebo se pohybuje na okraji!

Možná už jsme to někdy zažili, co to znamená být tou hubenou ovcí… Když jsme si v kostele nebo kdekoliv v církvi připadali jako – no, jako „prašivá ovce“. Sám jsem to zažil a tolik lidí už mi to popisovalo. Přišli do nějakého křesťanského kolektivu a očekávali nějaké nadstandardně dobré jednání. O to tvrdší byla srážka s realitou. Člověk to přímo hmatatelně cítí, co to znamená být jako ten, který sem nepatří. Mezi všemi těmi šťastnými a spokojenými. Věřícími a nepochybujícími. Úspěšnými a obdivovanými. Asi jsme to už prožili. O to zřetelněji jsme prožívali svou vnitřní bolest. Své vnitřní zmatky, nejistoty a pochybnosti. To, jací jsme doslova a do písmene „outsideři“.

Od toho je jen krůček k pocitu, že nejsme vítáni. Nejsme, protože máme problémy. Protože nemáme tak hodné děti. Protože nám to tak dobře nefunguje v rodině, v práci, ve škole… Když je člověk naplněn takovouhle bolestí, tak stačí velmi málo k tomu, aby ho někdo zvnějšku zranil. Aby ho – jako ta tučná ovce – bokem a plecemi šťouchl, přes vrstvu tuku sám ani necítil ten dotek, ale šlo to právě do té bolavé otevřené a stále ještě nezahojené rány. A to bolí.

V čem, že je problém těch tučných ovcí? Žalmista i Pán Ježíš mluví o tom, jak lidem „obrostlo srdce tukem“ (Ž 17,10, Mt 13,15). To jsou ty tučné ovce. Když obrostlo tukem i jejich srdce, tak si schválně zacpávají uši a zvírají oči. Nechtějí slyšet o bolestech lidí kolem sebe a nechtějí vidět jejich zranění. Jejich srdce není ochotné a časem nebude ani schopné pochopit bolest těch druhých.

Nedělejme si teď iluze sami o sobě. Právě tak, jako známe pocity těch zraněných a odstrčených ovcí, právě tak jsme se ve svém životě postavili i do rolí těch tučných. Opět mluvím z vlastní zkušenosti. Ty chvíle, kdy nám bylo v nějaké partě tak příjemně, že někdo další už se tam nehodil. Nevítaná konkurence v boji o místo na slunci. Někdo, kdo by potřeboval víc péče, než my. Víc zájmu lidí kolem nás. Víc našeho zájmu. Víc té pomyslné zelené pastvy a chladivé vody k pití.

Ale je pohodlnější si nevšímat, případně tu a tam zašlápnout do země těch pár zelených stébel, které už nejsem schopen sežrat a aspoň zakalit vodu, které sem od pramene přitéká. Budeme to my, kdo má prst na tepu doby, kdo je ve hře, s kým se počítá. Co je nám po těch druhých. Staneme se tím, pro co má angličtina krásný pojem frenemies. Na první pohled friend – přítel, ale zároveň enemy – nepřítel. Frenemie. Přátelská ovce, kamarádský kozlík ve stádu – ale potopíme toho druhého, když budeme moct. Ani si přitom neuvědomíme, že s tím druhým vlastně soupeříme. Že si potřebujeme zvyšovat své nuzné sebevědomí a děláme to na úkor toho, kdo je v tu chvíli slabší.

Nu – do tohoto rozpoznání nám pak mluví Hospodin skrze prorok Ezechiele: Já vykonám soud mezi ovcí a ovcí. Pastýřsko-královská funkce, která velí i mezi ovcemi vynést jasný a jednoznačný soud. Už se není jak vymlouvat na špatné pastýře, na okolnosti, na věci, které neovlivníme. To, na co se Pastýř – Král – Hospodin dívá, to jsme my a pouze my. My lidé v našich lidských společenstvích, která by měla být něco víc, než jen lidská společenství, právě proto, že jsme poznali Pastýř – Krále – Hospodina.

Poznali jsme toho, který nás jako Pastýř zachraňuje, když bloudíme, když jsme opuštění, když jsme zranění. Zároveň ale víme, že pastýř tu není jen proto, aby nám zajistil blahobytnou pastvu a bezpečí. Je tu také, k tomu, aby nás jako královský soudce učil, co je dobré a co je zlé. A v neposlední řadě k tomu, aby nás učil dobré dělat a zlého se vyvarovat.

Proto je Ezechielovo proroctví příběhem do obou pólů našeho života v stádu Božího lidu. Je slovem soudu, když se naše srdce obaluje tukem, tak i slovem potěšení pro naše bloudění a zmatky. Hospodinu, dobrému pastýři se neztratíme. Vyvede nás ze sebevětší bídy. Ale zároveň se nepřestává ptát, jak je to s naším vztahem s těmi, kteří jsou na tom ještě hůř, než my.

Amen.