Fp 4,6–7

Písně: 167, 442, 191, 161, 452
Introit: Ž 48,18–19
Čtení: 2Kr 19,9–20.32–37 a 2,1–7
Text: Fp 4,6–7
Když řekneme člověku, který má opravdu vážné starosti, aby se tím netrápil, moc mu tím nepomůžeme. Je to příliš laciné a povrchní povzbuzení, protože tím se jeho situace neřeší, starost zůstává a k tomu přibývá hořký pocit, že mu vůbec nerozumíme. Právě to, si mohou myslet křesťané ve Filippis i my dnes tady, když i nám apoštol píše tak odvážnou větu: „Netrapte se žádnou starostí.“ Copak tohle je vůbec možné? Není to jen plácnutí do vody, protože se touhle výzvou stejně nic nezmění?

Kdyby zůstal Pavel jen u těchto slov, pak to je „marné volání“ a nic se tím v našem životě neřeší. Ale apoštol pokračuje a tím všechno nabývá smyslu: „v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.“ Když král Chizikáš dostal dopis assyrského krále, z něhož měl strach, rozložil jej v chrámě před Hospodinem. Nenechal si jej v kapse, ale předal jej Pánu Bohu. A to vlastně smíme dělat i my: smíme „rozbalit“ před ním všechny své starosti a odevzdat mu je v modlitbě a prosbě. Ale to není všechno: můžeme při tom děkovat. Když děkujeme, říkáme, že Pán Bůh má ve všem poslední slovo, když děkujeme, říkáme, že je milostivý a věrný a že o nás ví a neopustí nás, ať přijde co přijde; v tomto vděčném spoléhání na něho ztrácí všechny starosti svou ničivou moc. Vždyť smíme v každé modlitbě a prosbě děkovat a předkládat své žádosti Bohu.

Toužíme po tom, aby Pán Bůh naše žádosti, tedy naše přání, vyslyšel, aby učinil, oč ho prosíme. V Bibli je mnoho ujištění, že On vyslýchá modlitby, že – řečeno slovy „Žalmu – „vyplňuje přání těch, kdo se ho bojí, slyší, když volají o pomoc a zachrání je“ (Žalm 145,19). A přece Bible nás zároveň učí pokorně se podřizovat Boží vůli, aby On s námi jednal tak, jak chce, aby v našem životě uskutečňoval ne naše, ale svá řešení našich problémů a starostí. Však apoštol Pavel, který nás vybízí. abychom mu předkládali své žádosti spolu s díkučiněním, také neslibuje, že dostaneme všechno, oč žádáme, aspoň ne hned a v té podobě, jak bychom si přáli. Ale jedno dostaneme zcela určitě: Boží pokoj do svého nitra. Pak už nejsme bezbranní proti útoku všech starostí, které na nás dotírají, ale jsme chráněni tímto darovaným pokojem i ve svém myšlení; ta nejhlubší jistota, že patříme Ježíši Kristu, je střežena Božím pokojem; nic a nikdo ji nemůže zničit.

Své žádosti můžeme předkládat Bohu s děkováním, že vždycky platí slovo apoštola: „Pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“

Amen.