Ga 1,11–19

Písně: 111, 694, 438, 420 (408, 607, 341), 510, 360, 419

Introit: Ž 111,10
Čtení: Sk 9,1–20
Text: Ga 1,11–19
Poslání: 2Pt 3,18

Milí bratři a sestry,

životní příběh apoštola Pavla stojí za promýšlení. Jaký byl jeho osobní vývoj? Co ho v životě ovlivnilo, formovalo. V tuto chvíli tedy – co ho ovlivnilo a formovalo a začátku jeho křesťanské duchovní cesty? V prvním čtení jsme slyšeli příběh o Pavlově obrácení, v životopisné vzpomínce z listu Galatským pak to, co následovalo. Nad počátky Pavlovy činnosti tedy budeme dnes přemýšlet, byť mnohé je zahaleno tajemstvím a jsme odkázáni jen na dohady. Co ho ovlivnilo? Co ho motivovalo k tomu konkrétnímu způsobu misie, který zvolil? Uvidíme, že jeho práce koření ve třech podstatných věcech – zázračná duchovní zkušenost, touha nekonkurovat a konečně zjištění, že sám něco neumí.

Je zjevné a pochopitelné, že zkušenost z Damašku znamenala zásadní zlom v Pavlově životě. Nejednou tento příběh vyprávěl. Jen ve Skutcích apoštolských je popsáno několik situací, kdy ho Pavel používal jako vysvětlení svých postojů. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby to byla součást podstatné části Pavlových misijních rozhovorů. V listech pak apoštol zmiňuje či naznačuje i další neobvyklé zkušenosti – vidění Páně, stigmata, vytržení do nebe…

Dá se postavit víra na nějakém takovém prožitku? Zjevně ano. Jen to na tom prožitku nesmí skončit. Nebraňme se svoji víru prožívat a mluvme o tom spolu. Nenechme si pro sebe to, co aktuálně prožíváme ve svém životě víry. Je skvělé mít nějaký hluboký duchovní prožitek a právě tak je skvělé o tom vyprávět dál. Prožitek sám o sobě ale nic moc nezajistí. Takový prožitek je potřeba nějak vyložit, zpracovat, promyslet. A samozřejmě se takový prožitek dá vyložit, zpracovat a promyslet špatně! Zkušenost klinické smrti vede jedny ke Kristu, jiné k učení o reinkarnaci a třetí k víře v UFO. Lukášovo vyprávění ve Skutcích apoštolských zmiňuje, že se již v Damašku nadšený Pavel vrhl na misii, ale byly z toho jen zmatky a sváry a tak tak, že Pavel z města uprchl.

Tak se Pavel stáhl. Čas plyne a Pavel má za sebou tři roky promýšlení, co že se to vlastně stalo. Co že to vlastně prožil. Pak setkání s Petrem a Jakubem a pak – to už jsme nečetli – dalších patnáct let promýšlení. Někdy v té době si ho vyhlédl Barnabáš. Rozhodně zajímavá postava z počátků křesťanství. Žid z Kypru, který po svém obrácení prodal majetek, peníze dal apoštolům a stal se misionářem. Tedy není to apoštol z okruhu dlouholetých Ježíšových učedníků, ale člověk právě tak nově obrácený a pokřtěný, jako Pavel. Dost možná proto měl pro Pavla pochopení a důvěru. U jiných křesťanů se Pavel setkával pro svou minulost s nedůvěrou a podezřením, že to je všechno jen finta a snaha se vetřít mezi křesťany. Barnabáš mu věřil. Pavel si nejspíš ani neuvědomoval, za kolik vděčí Barnabášovi a vůbec lidem kolem sebe. Mluví o tom, že nešel o radu k žádnému člověku, ale možná že to je právě to nejlepší vedení, které člověk ani nevnímá jako vedení. Po Barnabášově boku při práci v Antiochii Pavel duchovně rostl. Pavlova antiochijská zkušenost přinese ještě další podstatný vliv, ale k tomu se dostaneme za chvilku.

Předtím si musíme připomenout a uvědomit, že dávno před začátkem veřejného působení apoštola Pavla, tak už probíhala velká misijní práce lidí podobných Barnabášovi. Sbory vznikaly a rostly i na mnoha jiných místech! Pro pochopení situace se vraťme v myšlenkách do Jeruzaléma krátce po Letnicích.

Petrovu kázání naslouchali židé ze sedmnácti národů. Velká část z nich tedy byli židé z diaspory, kteří mluvili řecky. Ti po obrácení a připojení ke křesťanské církvi ale neměli v Jeruzalémě úplně jednoduchou pozici. Lukáš ve Skutcích se zmiňuje o jejich neshodách s obrácenými místními židy, jejichž mateřštinou byla Ježíšova rodná aramejština. Židé, ze kterých se stali křesťané, byli tedy rozděleni na dva proudy – domácí a přistěhovalé – které se zřetelně odlišovaly mateřským jazykem. Zároveň se ale odlišovali i přístupem. Ti řecky mluvící byli mnohem svobodnější. Jenže proto se na ně jeruzalémští židé koukali skrz prsty a tento podezřívavý pohled se přenesl i do křesťanské církve.

Tito „Řekové“ (ale nenechme se zmást tímto slovem – jsou to řecky mluvící židé!) zároveň byli lidé, kteří chtěli svědčit o Kristu právě tak nadšeně, jako kdokoliv jiný z apoštolů. Po čase získali v Jeruzalémě určitou pozici. Usuzuje se na to z toho, že všech sedm jáhnů, diakonů, kteří byli zvoleni, aby sloužili u stolu – aspoň tak to popisuje ve Skutcích Lukáš – tak všech sedm má řecká jména. Štěpán, Filip, Prochor, Nikánor, Timón, Parmén a Mikuláš z Antiochie. Nevíme, co přesně dělali. „Služba u stolu“ popsána není, zato máme dva příběhy o jejich misijním působení. Štěpánovo kázání a mučednická smrt a Filipovo kázání v Samaří a etiopskému dvořanovi na cestě do Gázy.

Když nastalo pronásledování, tak tito řecky mluvící židokřesťané opustili Jeruzalém (Sk 8,1). Apoštolové zůstali, ale oni na něj neměli žádnou osobní vazbu a tak jim nečinilo problémy rozejít se po Judsku, Samaří a postupně i dál. Dost možná do svých domovských měst v oněch sedmnácti národech. Byli to tedy právě tito řecky mluvící křesťané ze židů, kdo jako první zajišťovali misii mimo Jeruzalém. Můžeme jen litovat, že o jejich práci nevíme víc. Žel, z dob prvotního křesťanství máme jen ty Skutky apoštolské a mnoho věcí se můžeme jen opatrně domýšlet.

Co je ale zjevné – apoštol Pavel po svém obrácení nastoupil po Barnabášově boku do pomyslného rozjetého vlaku křesťanské misie. Viděl dílo, které konali mnozí a měl se z čeho poučit. Sám pak časem udal směr, kterým se tento vlak vydal dál. Je ale dobré vědět, že Pavel je jedním z mnoha, kdo naplňoval Ježíšovu výzvu k misii z Jeruzaléma přes Judsko, Samaří a která půjde až na sám konec země. Než se Pavel stal apoštolem národů, tak po celém tehdy známém světě již chodili jiní misionáři. To, co je odlišovalo, byla cílová skupina. Pavel se záhy obrátil k pohanům. Za tímto rozhodnutím vidím dva podstatné vlivy, které budou oněmi dvěma zbývajícími základními kameny Pavlovy práce, spolu se zázračnou duchovní zkušeností od Damašku.

Prvním vlivem je jeho zkušenost ze sboru v Antiochii, kde roky s Barnabášem působil.

V prvním století po Kristu byla Antiochie Syrská po Římu a Alexandrii třetím největším a nejbohatším městem Římské říše. Podle vyprávění Josefa Flavia se odhaduje, že deset procent obyvatelstva tvořili židé a to znamenalo desítky tisíc lidí. Flavius se pak také zmiňuje o úspěších židovské misie mezi řecky mluvícím obyvatelstvem. Jednoho takového proselytu (pohana obráceného na židovství) známe jménem – Mikuláš z Antiochie, později obrácený ke křesťanství, který se v Jeruzalémě stane diákonem. Mezi pohany, kteří přijali židovskou víru, tedy zjevně misie fungovala

Vedle pravověrných židů tu byly i řady lidí, kteří věřili v jediného Boha, kterým bylo židovství sympatické, ale ne natolik, aby přijali obřízku a židovské předpisy o rituální čistotě. Tito lidé s velkým nadšením přijímali křesťanskou zvěst, která zachovala víru v jediného Boha, ale k zachovávání Mojžíšova zákona nikoho nenutila. Příkladem nám budiž třeba setník Kornelius překvapený tím, že křesťan Petr už neodlišuje čisté a nečisté a vstoupil do jeho domu.

Pavel vidí židokřesťanskou misii, která funguje, které se věnují mnozí obrácení židé. Jdou od synagogy k synagoze a svoji práci dělají dobře. Živé křesťanské společenství v Antiochii je toho zjevným důkazem. Křesťanský sbor v Římě také vznikl bez jakéhokoliv Pavlova vlivu. Máme tu první velký motiv Pavlova obrácení k pohanům – proč dělat něco, co dobře dělají jiní.

Druhým velkým motivem je osobní špatná zkušenost s misií mezi židy. Ve Skutcích apoštolských je takových příběhů dost a to navíc Skutky pochopitelně nepodávají kompletní Pavlův životopis. Když si toho budeme vědomi, tak už pro nás nebude takovým překvapením číst Pavlovu vzpomínku, kterou píše do Korinta (2K 11,23–27): … ve vězení jsem byl vícekrát … od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí… Jenže vězení a bití popisují Skutky jen jednou a to ve Filippis.

Vypadá to tedy, že jsou to zkušenosti právě z těch patnácti nejasných let. Pavel se stával misionářem. Zmiňuje třeba, že třikrát s lodí ztroskotal, noc a den jako trosečník strávil na širém moři – a my víme o jediném ztroskotání u ostrova Malta, jenže k tomu došlo po napsání dopisu do Korinta.

Osobní zkušenost Pavlovi v pravém slova smyslu bolestně ukázala, že židé jeho zvěst nepřijímají. Jejich odmítnutí evangelia je pro Pavla výzvou nabídnout evangelium pohanům. V listě do Říma to vysvětlí tak, že obrácením k pohanům chce vzbudit žárlivost židů a někteří z nich se pak třeba přece jen obrátí (Ř 11,11). Sám se ale do misie mezi židy nepouští. Vidí, že tohle není jeho parketa. K tomu ho Bůh nepovolává – nedal mu k tomu obdarování. Tohle Pavel neumí. A tak se o to ani nesnaží.

Tři stavební kameny vidím v základech Pavlova misijního působení: Náboženský prožitek, se kterým se sdílí. Druhý je Pavlova touha nekonkurovat tam, kde se už dobrá práce dělá a konečně za třetí je tu zjištění, že ani on nemá obdarování ke všemu a tak se nebude pouštět do toho, co sám neumí. Tři stavební kameny, které můžeme určitě využít i my.

Amen.