Gn 3,1-9 – Adam a Eva na Štědrý den

Máte doma stromeček? A proč?

A ještě vám položím jednu otázku: Čí svátek dnes slavíme? Ano vím, je štědrý den, ale v našem kalendáři je také skoro ke každému dni přiřazeno nějaké jméno. Dnes tam máme jména dokonce dvě: Adam a Eva. A obě ty věci spolu souvisí. Zkuste – Adama a Eva – strom…

Stromek se začal o Vánocích zdobit v luterském severním Německu. A tahle tradice se pak úspěšně rozšířila po většině křesťanského světa. Ten stromek – původně se věšel od stropu – nám má připomínat právě ten rajský strom, o kterém jsme dnes četli. Proto se na něj původně nevěšely jen tak nějaké ozdoby, ale jablka.

A to je další zajímavost. V bibli se píše, že Adam s Evou si utrhli plod, který neměli. No a když někdo maluje Evu s Adamem v ráji, tak je tam často namalované jablko. Jak to vzniklo? V bibli se o tom nepíše. Ani jestli to byl idared nebo jonagold, nebo jiná odrůda. Je to totiž taková středověká slovní hříčka. Jabloň se totiž latinsky řekne mãlum. A slovo zlo zní latinsky malum. Protože tady se stalo něco zlého. Nenapravitelného. Mimochodem, rabíni říkají, že ty plody byly fíky, protože pak se Adam s Evou oděli fíkovými listy. To dává smysl.

Ale stejně – to pořád ještě není vysvětlení. Proč si ty dva připomínáme právě dnes, v předvečer Vánoc? Proč nemá svátek třeba Zachariáš nebo Alžběta, nebo Josef nebo třeba svatí pastýři či Gabriel, podle toho anděla? Ti všichni by se přece báječně hodili do vánoční story. Proč si ve staré církvi vybrali právě Adama a Evu a proč pak Luther pověsil na stromek to jabko, aby se to ještě více zdůraznilo? Není to takové sebemrskačství? Chystáme na nejkrásnější svátky v roce a v předvečer této radosti se budeme rýpat v tom, jak to Adam s Evou tehdy zvorali. Není to jen škarohlídství zapšklých farářů, kteří chtějí z kazatelny hrozit? Dokonce i na Vánoce.

Víte, ti dva nejsou nějaký párek z roku nula. Jméno Adam znamená člověk. A Eva je – ta živá. Adam a Eva – to jsme my. Vy i já. Oni jsou naším zrcadlem. Jejich příběh je vlastně taková biblická antropologie v kostce. Příběh, jak my lidi si pořád dokola říkáme, jak budeme chytřejší než Bůh. Že bez něj budeme svobodnější. A jak se to pak pěkně veze. Bez Boha přichází stud a odcizení. Člověk přestává být samozřejmou součástí tohoto světa. Hroutí se rodinné vazby – synové Adama a Evy si závidí, Kain zabije Ábela. A když se hroutí rodina, hroutí se celá společnost, po nás potopa a už se ta potopa taky valí. A tak to jde s rodem Adamovým a Eviným dál a dál a celá Bible, jako by kráčela vedle potomků těch dvou a ukazovala, jak to s nimi (jak to s námi) vždy znovu a znovu jde z kopce a jak znovu a znovu opouštíme Boha a zříkáme se jeho řádů, jeho lásky, jeho přítomnosti. A pak se znovu skrýváme za fíkovými listy – třeba naší civilizace či kultury, o které se domníváme, že nás ochrání před prázdnotou, když jsme vyhnali Boha z našeho srdce.

Je to škarohlídství a zarytý pesimismus Bible? Nebo je to spíše realistický odhad našich vlastních možností? Dovolme si příklad z naší nedávné minulosti – kdy proroci nového věku hlásali, že stačí člověka osvobodit vnější svobodou. Dát mu do ruky výrobní prostředky, zbavit ho bídy a ráj se opět navrátí. Tedy pokud za ráj považujete to, že každému se dostane podle jeho potřeb. Jak to dopadlo víme k naší smůle velmi dobře.

Ale ono to znovu může přijít v jiné podobě a taky přichází. Naivní optimismus, že to vyřešíme lidskými silami, že tentokrát pokrok, věda či jiní spasitelé přinesou lidstvu zářné zítřky. A opět si namelete ústa Adamové a Evy, dodává Bible.

Právě Adam s Evou nám vypráví, že vnější svoboda nestačí, že se totiž dá docela dobře zneužít. Lidská touha – být jako bůh, která posedne celé národy, jejich osvícené vůdce. Sobectví, ve kterém devastujeme prostor k našemu vlastnímu životu. Pýcha, ve které pohrdáme druhými a ničíme jim život, zneužíváme je pro své vlastní cíle. Až si bible v jednu chvíli povzdechne, že snad každý lidský výtvor je od počátku zlý. To není pesimismus. To je smutek a lítost a možná i úzkost, která člověka jímá nad vším tím zlem, které je tu přítomné právě když bychom chtěli prožívat ten nejkrásnější čas.

Dobře tedy, ale co dál? Adam a Eva. To jsme my. To nám má zaznít.  Jaká je ale naděje tváří v tvář tomu nejpravdivějšímu obrazu člověka, tváří v tvář těm nejhorším zkušenostem s lidmi? A je tu vůbec nějaká naděje?

Vraťme se ještě k tomu stromku. Visí tam to jablko. Ale na druhou stranu Martin Luther pověsil ještě něco jiného. Totiž hostii. Chléb večeře Páně. Symbol Boží milosti, která se k nám sklání. A teprve teď je ten biblický obraz kompletní. Adam a Eva zatratili Boha a opouští ráj. Ale Bůh neopouští je. I když už nikdy nebudou smět zpátky, dostanou od Hospodina kompletní výbavu pro přežití do nepříznivých podmínek. A přestože by kdekdo pro Kaina nejraději odhlasoval přinejmenším elektrické křeslo, Bůh mu dává novou šanci k pokání. A i když ji nevyužije, přesto mu udělá křížek na čelo, aby ho ochránil. A i když se vymknutá doba a šílená společnost zhroutí v potopě vlastního zla, přesto po vlnách pluje archa záchrany, aby tu byl vůbec nějaký další začátek.

A tak to jde taky dál a dál. Naděje nekončí. Končí jen pro toho, kdo by se chtěl spolehnout na toho Adama a Evu, kdo chce věřit v člověka a v lidstvo. Ale skutečná naděje tu je přítomná, protože proti naší adamovské a Evině nevěrnosti stojí věrnost Boží. To je šance, které se můžeme chytit. Proti lidské pýše stojí Boží pokora. Proti lidské svévoli stojí Boží odpuštění. Bůh znovu a znovu dává šanci svému lidu. A znovu jim posílá vůdce, soudce, proroky. A ti jsou znovu a znovu oslyšeni, biti a zabíjeni. Dokonce o našem Bohu čteme že litoval, že stvořil člověka. To je odvážné vyznání Boha jako rodiče rmoutícího se nad svými dětmi.

Přesto to Bůh s námi zkouší znovu a znovu. Nepochopitelně pro nás lidi, kteří odpustíme možná jednou, možná třikrát a dost. Bůh odpouští nejen sedmkrát a ale sedmdesátkrát sedmkrát. Znovu a znovu se o něj může jeho lid opřít i když se už tolikrát opřel do něj.

Bůh znovu a znovu přichází se svým řešením, aby nakonec k tomu Adamovi a k té Evě přišel on sám. Osobně. Tehdy o Vánocích i dnes v kostele. V Kristu přichází nový Adam. Který začíná tam, kde ten původní skončil. Nový Adam, který otevírá brány Božího království. Království, které přichází tehdy, když přestaneme v Bohu vidět nepřítele bažícího po naší svobodě, tehdy, když zapomeneme na své nároky, a otevřeme svůj život, abychom zaslechli jeho volání.

Adam a Eva. To není žádné sebemrskačství. To je vyznání tohoto dne, který nazýváme štědrý. Totiž, že navzdory naší chudobě jsme obdarováni Boží blízkostí, boží možností. Štědrost není v dárcích pod stromečkem, ale v bohatství naděje, která je větší než my lidé můžeme myslet, doufat, než můžeme dosáhnout.

Vzpomeňme si na to dnes večer u stromečku. Abychom pochopili – u koho leží ta skutečná štědrost. Abychom si uvědomili, že o Vánocích nezáleží na tom, jaké si je uděláme, ale jaké je přijmeme. amen