Gn 39,1–6b

Písně: 189, 642, 333, 196, 554, 637

Introit: Ž 46,8–9
Čtení: Mt 13,45–46
Text: Gn 39,1–6b
Poslání: Př 3,13–15

Milí bratři a sestry,

Josefovy příběhy známe již od časů nedělní školy. Příběh plný dějových zvratů, příběh nejmladšího bratra, který je bratry zavržen odmítnut, pohrdán, ba dokonce prodán do Egypta jako otrok. A po mnohých peripetiích se z něj stává zachránce a vysvoboditel právě těch nehodných bratrů.

Uprostřed těchto peripetií teď Josefa potkáváme. Shodou okolností na tom není nejhůř. Na stranu jednu je prodán jako otrok, což je situace dozajista nezáviděníhodná. Na stranu druhou ho koupil člověk, který dokáže docenit jeho kvality. Biblický pisatel odhalil v Josefovi Boží požehnání. Nejsem si úplně jist, co si tak myslel Potífar – konec konců jeho jméno znamená „zasvěcenec bohu Ra“, takže co by mu bylo do Hospodina. Na stranu druhou je mi to celkem jedno, protože souhlasím s pohledem biblického pisatele. To, co Josef dokázal, to neměl ze své hlavy, ale z Boží milosti.

I v nejkrajnějším případě ale Potífar vidí v Josefovi prostě velmi schopného člověka, kterému stojí zato svěřit vlastní majetek. A Potífar není troškař – svěřuje Josefovi úplně všechno, co má, jen ten krajíc chleba, pro který musí natáhnout ruku a strčit si ho do pusy, ten si nechává na starosti. Prostě pouští z hlavy všechno, čím se kdy zaobíral ve věci svého vlastnictví a užívá si. Tenhle Josef, ten už se postará o všechno a postará se o to rozhodně dostatečně. Nedělá to z nijakého milosrdenství! To je docela logický kalkul. Josef to dělá dobře, ba lépe, než by to dělal on. Proč se tedy honit, když je to takto mnohem snazší a přitom lepší?!

Sledujme ještě jednou toho Potífara, projděme si jeho myšlenkové pochody v tom, kde to je zřetelné. Proč svěřil Josefovi do rukou všechno co měl a sám už se staral jen o to, jak si užívat? No protože se mu to vyplatilo! Bylo to pro něj výhodné! Od chvíle, kdy to udělal, tak najednou zmizely starosti o budoucnost. O budoucnost je postaráno.

Když jde o některé dílčí věci, tak to děláme obdobně. Když odvezete auto do servisu a chcete vyměnit olej, také to necháte na odborníkovi. Jasně, že člověk o tom něco ví. Více či méně tuší, co by tak měl dělat – ale proč by to u všech všudy dělal, když to technik bude mít rychleji a lépe! Zvládli bychom upéct chleba. V takové té domácí pekárně to mnoho lidí dokonce baví – ale z principu je snazší koupit bochník v obchodě.

Nechme si ale v hlavě toho Potífara, který ponechal všechno, co měl, v rukou Josefových. Nestaral se přitom o nic, leda o chléb, který jedl. Zkušte si to představit ve svém životě, že by se Vám někdo staral o domácnost takovýmto způsobem. Vy byste vyrazili na procházku, na bowling či na squash, vrátíte se, vytáhnete z chladničky láhev nějakého dobrého vína a něco menšího k zakousnutí. Klídek pohoda – s vědomím, že druhý den vás čeká nějaký výlet či jaká radovánka. Víte, že o vaši domácnost se stará někdo, kdo ví, kam investovat, kde nakupovat. Ne, že byste o tom nemohli rozhodovat vy! Kdykoliv do toho můžete vstoupit a říct si, že by to chtělo změnu ve značce vína, ve výběr sýrů či druhu ovce – ale není to starost. Stejně jako Potífar se nestaral o nic, jen o to, aby si užíval toho, co má, tak ani my bychom se nemusel o nic starat.

Pořád je v tom ten velmi logický kalkul! Chladně rozvážená investice, která se mnohonásobně vrátí a právě proto byla investována. Tak, jako si promýšlíte, do jaké banky dát svoje úspory, kde jsou jaké poplatky, kde vám dají jaké úroky, jaké služby vám nabízejí a v řadě neposlední, jestli to není nějaký pofidérní ústav, tak právě takto přemýšlel Potífar a právě tak přemýšlejme my. Výsledek toho přemýšlení je pak stejný jako u Potífara – stojí zato přenechat všechno, protože zisk je mnohonásobně větší, než když si cokoliv necháme pro sebe a zkusíme s tím hospodařit sami.

K tomuto kroku jsme došli ne tedy z nějakého bláhového idealismu, ale z velmi racionálního, rozumného, chladného obchodního propočtu. Zachovali jsme se jako obchodník, který nemůže být nějaký bláhový idealista s hlavou v oblacích, ale musí si rozmyslet svůj obchodní záměr. Jistě, že má nějakou vizi, nějaký sen, nějakou představu, čeho by chtěl tím kterým obchodem dosáhnout. Ale mít sen a být snílek, to jsou dva odlišné postoje. Odlišuje je od sebe právě ta logika a promyšlenost jednotlivých kroků.

Potífara s můžeme představit jako obchodníka, který si spočetl příjmy a výdaje a dospěl k závěru, že když všechno svěří Josefovi, tak nemůže prodělat. Jako obchodníka – no dejme tomu obchodníka s perlami. Perla byla vyjádřením bohatství a společenského postavení už za Ptolemaiovců v Egyptě a Rudé moře bylo jedním z nejvýznamnějších zdrojů perel té doby. Obchodník s perlami byl vážený člověk, který se pohyboval v té nejlepší společnosti. Dnešním jazykem – ve společnosti politiků, celebrit a vlivných lobistů. Tohle není parta, kde by měl nějaké místo snílek, ale je tam řada lidí, kteří se v této společnosti pohybují, jsou lidé, kteří velmi usilovně pracují na splnění nějakého toho svého snu.

Obchodník s perlami, který si chce splnit svůj životní sen, totiž koupit tu nejdrahocennější perlu na světě. Není to snílek který leží na louce a s rukama za hlavou si představuje, že se půjde koupat do moře, potopí se a vyloví perlu velkou jako pomeranč. Je to obchodník, který s perlami obchoduje už dlouho a v oboru se vyzná. Takhle snadno se k žádné perle nedostanete, tolik jich v moři není, aby se člověk prostě někde potopil a ejhle – byla tam. Také ví, že perla, která bude mít v průměru víc, než 15 milimetrů je téměř jistě nějaký švindl. Navíc ví, že nejde jen o velikost. Jasně, že z principu je velká perla cennější, než malá. Jenže on se ihned zajímá se o povrch perly. Většina perel má nějakou povrchovou nerovnost. Vrásku, šupinku, proláklinu, plošku či dokonce dolíček – a to všechno cenu perly snižuje. Prohlíží si perlu v jasném světle slunce, protože ho zajímá lesk – v dějinách obecně platilo, že lesklý povrch je cennější, než povrch hedvábný či dokonce matný. Dále je důležitý tvar. Dokonalost kulaté perly či alespoň symetrie protáhlé perly zvyšuje cenu a jen v málokterých obdobích se cenila perla nepravidelná. Někdy a někde ale ano a tak se již dostáváme do oblasti vkusu. Obchodník musí znát vkus svých zákazníků a to je něco, co se dá získat jen zkušenostmi a v letité pravidelné praxi s obchodováním. V žádné knížce se nedočtete, jaká perla se bude líbit tomu konkrétnímu zákazníkovi, který vejde do vašeho obchodu. Když jde o takovou barvu perly, pak ne každého uspokojí perla jasně bílá a u perel se potkáte se spoustou odstínů nejrůznějších barev. A opět odborník, který ví, že jeho zákazník (tady spíše zákaznice) dává přednost krémovým odstínům, bude zkoumat jednolitost vybarvení, protože všechny ty perlorodky, perlotvorky, velevrubové, ušni či křídlatci jsou koneckonců jen hloupá zvířata a jen málokdy se jim podaří perla bez nějaké té šmouhy.

Suma sumárum – co to je ta nejdrahocennější perla, na to žádná objektivní a obecně platná odpověď není. K takovému závěru nad jednou konkrétní perlou došel obchodník díky mnoha letům zkušeností, obchodování a vůbec pohybování se v oboru mezi zákazníky i kolegy a konkurenty. A právě tak uvážlivě, jako za celá ta léta perly nakupoval a prodával, tak teď jde, prodá všecko, co má, a koupí tu jednu perlu, kterou objevil. Tímto nákupem si splní svůj obchodnický sen, nejlepší kauf svého života. Ne jako snílek, ale jako obchodník, který dělá věci, protože se mu vyplatí je udělat. Spočetl si náklady a výnosy a nakonec prodá všechno co má, protože ví, že tento obchod se mu vyplatí.

Dá všecko. Nic menšího, než všecko co má. Kdyby si cokoliv nechal, tak by tento obchod uskutečnit nemohl. Protože ale dal všechno, tak získal to, co podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí, tak jak to po léta pozoroval, studoval – že to je ta nejdrahocennější perla.

Království nebeské je jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji. My jsme přece poznali, že království nebeské je to nejdrahocennější, co je na tomto světě k mání. Království nebeské, které už tady a teď mezi námi, přináší pokoj, radost, odpuštění hříchů. Pán Ježíš jednou řekl lidem, kteří váhali, kde vzal moc, kterou má: Jestliže vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. (Mt 12,28) Tak jak to tedy s tím Ježíšem je?! Kde vzal moc, kterou má? Čemu věříme? Je to nějaký švindl? Je to ďábelské pokušení? Nebo to opravdu od Boha? Ale jestliže to má opravdu od Boha, pak to Boží království tady opravdu někde je a my máme možnost ho získat. Takže teď se ukáže, jestli pro nás opravdu je tak cenné, nebo jsme sobě i druhým jen něco nalhávali.

Celou dobu mluvím o chladném kalkulu. O rozvážení pro a proti. Nevybízím k žádnému emocionálnímu rozhodnutí, jako že to „tak nějak přece cítíme, že to tak nějak má být, co ten Pán Ježíš povídal…“ O tohle mi nejde. Ta otázka zní: Když se tak zamyslím nad tím, co mi Pán Ježíš nabízí – chci to? Považuji to za dobré? Pořád je řeč o Božím království. Pořád je řeč o pokoji, o odpuštění hříchů, je řeč o životě věčném a to o životě bez nemocí trápení, smrti… Je to pro mě něco drahocenného, nebo mě to vlastně nezajímá a chtěl bych něco jiného.

Jestliže to pro mě drahocenné je, jestliže věčný život s Bohem je něco, o co stojím, pak bych neměl váhat a měl bych udělat ten nejlepší obchod svého života. Vzdát se toho, co tak drahocenné není. S klidným srdcem prodat vše co mám. S klidným srdcem – jsem chladně kalkulující obchodník, který prostě jde za svým cílem, tedy udělat nejlepší obchod svého života a koupit tu nejdrahocennější perlu. Jdu do obchodu, na kterém podle svého nejlepšího vědomí a svědomí nemohu prodělat.

Kdybych do tohoto obchodu nešel, byl bych pomatenec a ne moudrý a rozvážný, jako Potífar, který ponechal všechno, co měl, v rukou Josefových. Nestaral se přitom o nic, leda o chléb, který jedl. Kdyby si Potífar nechal ve svých rukou třeba obchod s obilím – byl by rozumný? Nebyl, protože s Josefem je Hospodin a proto se Josefovi dílo daří. Kdyby si Potífar nechal ve svých rukou kontrolu služebníků, kteří pečují o dům – byl by rozumný? Nebyl, protože s Josefem je Hospodin a proto se Josefovi daří i toto dílo.

Proč bych si měl ponechávat cokoliv ve svých rukou a neměl to svěřit Pánu Ježíši, když on s tím nadělá víc, než já! Cožpak bych byl rozumný? S Josefem byl Hospodin a Josefa provázel zdar. Všemu, co Josef činil, tak dopřával Hospodin zdaru. A v Pánu Ježíši přišel Hospodin sám. Co bychom mohli chtít ještě víc, než samotného Boha, který říká, abychom mu svěřili svůj život a on z něj vytvoří své království?!

Jde ale o všechno, protože jde o Boží království. Boží království je království, kde vládne Bůh a nikdo jiný. Jakmile si vyhradíme nějaký kousek svého života, kam Boha nepustíme, není divu, že tam Boží království nebude. Když mu ale svěříme vše, on už si s tím poradí a na nás bude jen – jako ten Potífar – užívat si toho, co budeme dostávat.

Amen.