Gn 4,1–16

Písně: 198, 638, 172, 542, (193, 446, 219) 510, 255, 419

Introit: Ž 91,1–6
Čtení: Mt 7,24–27
Text: Gn 4,1–16
Poslání: Žd 12,1–2a

Milí bratři a sestry,

Kain a Ábel, aneb když dva dělají totéž, není to totéž. O tom, bude dnešní kázání. A také se nám tam objeví podobenství z prvního čtení. Objeví se nám tam dva stavitelé, jeden moudrý a druhý bláznivý. Oba staví a na první pohled v těch jejich domech nemusí být žádný rozdíl. V určitém okamžiku se ale ukáže cosi skrytého. Tolik sumář dnešního kázání. Jde o něco víc, než o to, co je vidět. To co je vidět na první pohled, to, čemu rozumíme, co chápeme, co dokážeme jednoduše popsat a vysvětlit, to může být důležité. Ale také nemusí.

Prvorozený byl Kain a jeho matka z něj měla neskutečnou radost. Za tou větou „Získala jsem muže, a tím Hospodina“ se totiž dost možná skrývá naděje, že tohle je ten, který vrátí rodinu do ráje. Narodil se ten, který se jmenuje Kain „kopí“ a snad se tedy bude Kain ohánět zbraní tak dovedně, že bude tím zaslíbeným semenem, které potře hlavu hadovi.

Pak se narodil ten druhý. Druhorození nejsou vítáni s takovou slávou a očekáváním. Při jeho narození matka neříká nic. Tohle bude provázet Ábela častěji – mlčení. Dostal jméno Ábel, mlha. Snad byl slaboučký a neduživý, jako ten ranní opar nad Vltavou, co zmizí v prvních paprscích slunce.

Jeden jako druhý předstupují před Hospodina, každý s tím, s čím spjal svůj život. Ábel s pasením ovcí, Kain s polem a sadem. Kain přinesl Hospodinu obětní dar z plodin země, Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Jeden každý postavil svůj oltář, jeden každý na něj položil to nejlepší, co měl. A přece ke každému z nich Bůh přistupuje jinak.

K tomuto příběhu byla dopsána řada parafrází, které příběh domýšlejí: jak Kain udělal špatný oltář, jak Kain dal jen zbytky, jak Kain už měl vražedné choutky a chtěl to před Bohem zamaskovat, že tam toho na oltář nasypal strašně moc, protože chtěl trumfnout bráchu… Jenže zrovna tady Bible mlčí. Na první pohled není problém v ničem. Je tu stejný oltář a každý dává to, čím, na čem pracuje a čím se živí.

Podívejme se tedy tak říkajíc „pod pokličku“. Ábel je pastýř, Kain z rostlinné výroby. Mnozí vykladači hledají rozdíl tady. Pán Bůh na pastýře drží. Známe to z mnoha dalších příběhů, jak se z jednoho pastýře stane někdo, kdo vyvede lid z egyptského otroctví. Stačí, aby při pasení zahlédl hořící keř a pak už to jede. Jiný pastýř takhle zatočí prakem, picne jednoho padoucha v brnění do hlavy – a z pár let je z něj izraelský král. Zato s rostlináři bývá problém. Toto odvětví zemědělství je prolezlé všelijakou modlařinou. Tenhle Kain – vždyť on je to „služebník země“. Jasně, že to znamená prostě „zemědělec“, ale někde za tím slovem je skryta představa, že té zemi se musí sloužit, ba otročit. Že to je božstvo, kterému se přináší oběti. Třeba i oběť krvavá, oběť Ábela, jehož krev se do půdy vsákne právě někde na poli…

Nic z toho mi nesedne – a to proto, že to není řečeno. Nemohu se zbavit dojmu, že to všechno je něco, co vnášíme do textu, aby nám byl přijatelnější. Máe rádi věci jasné a srozumitelné a tak si ve výkladu pomůžeme znalostí dobového pozadí a tehdejších kultů a on nám vyjde Kain jako lump a pak je to v pohodě. Ale přesto myslím, že to není ono. Nic takového se tu neříká, tak to tam nevkládejme. Jeden jako druhý postavili oltář, jeden jako druhý obětovali, co měli. A Bůh to od jednoho bere a druhého ne.

Až teď se objeví první rozdíl hodný pozornost: Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. Jak reagovat, když někdo druhý má úspěch? Najednou jsou pryč všechny okamžiky, kdy měl úspěch Kain. Nemá pro něj hodnotu, že je prvorozený. Nemá pro něj hodnotu, že jeho narození matka oslavovala, na rozdíl od jeho bratra. Tohle už k našemu myšlenkovému světu patří – když se nám nedaří, zapomínáme, že se nám někdy také dařilo. To první, co nás opanuje, je vztek. Když ne já, tak nikdo!

Do tohoto našeho vzteku, do této naší zsinalosti hněvem ale promlouvá Bůh. Je zajímavé, že se baví ne s Ábelem, ale s Kainem. Ábel musí mít dost na tom, že Bůh jeho oběť přijal. Bohu jde o ty slabší – a tím slabším je v tuto chvíli paradoxně prvorozený Kain. Oslabil ho vztek, se kterým se kouká po oltáři svého bratra. Ábel nepotřebuje rozhovor s Bohem, protože přijatá oběť je dostatečný projev rozhovoru. Proto ne k Ábelovi, ale ke Kainovi Bůh promlouvá. Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář?

Promlouvá už mnoho set let vlastně pořád stejně: jestli máš jakékoliv problémy s tím, co je kolem tebe, první řešení musí začít v tobě. Zamysli se sám nad sebou. Možná několik let se mi nad Biblí vrací pojem „zdravé sobectví“. Nezapomínejte na sebe. Myslete na sebe. Když tak dumáte nad dobrem a zlem ve světě, když tak dumáte nad tím, kdo komu pomáhá a kdo kde škodí, když se vám v hlavě motají myšlenky nad spravedlností a nespravedlností – zkušte na chvilku zapomenout na svět kolem sebe. Nepochybuji, že v mnoha případech nespravedlnosti a zla jste v tom nevině. Nepochybuji, že jste nikomu nezpůsobili žádnou extra křivárnu. Na té mé radě to ale nic nemění: Když máte pocit, že Bůh vás nebere, že se k vám chov nefér, zamyslete se sami nad sebou. Proč jsi Ty tak vzplanul? A proč Ty máš tak sinalou tvář?

Jde mi o to, že před Bohem hrajeme každý za sebe. Snad v případě manželství jsem ochoten uvažovat o výjimce z tohoto pravidla, ale v žádném jiném případě. Před Bohem nestojíme jako členové té které rodiny (Kain a Ábel jsou sourozenci!), toho kterého sboru, té které církve, příslušníci toho kterého národa, toho kterého pracovního týmu či jaké jiné party si ještě dokážeme navymýšlet. To všechno jsou služebné záležitosti tohoto světa, které s tímto světem pominou. Nejsou dostatečnou obhajobou ani vysvětlením ničeho v našem jednání. Buďme zdravě sobečtí! Když jde o dobro a zlo, spravedlnost a nespravedlnost – starejme se v první řadě o sebe a o to, jestli my jsme dobří a spravedliví.

Je mi jasné, že to není nic jednoduchého. Ta Kainova reakce je tak častá, že mi připadá naprosto přirozená. Je to projev naší přirozenosti, že když je mi zle a jiným okolo mne dobře, tak první, co mne napadne, je, že to není fér. Co je na nich tak dobrého? A co je na mě špatného? O co jsem horší? A myslím, že tady je zakopaný pes. V tomhle srovnávání se s druhými lidmi. Opakuji – je to projev lidské přirozenosti. Do této naší přirozenosti ale Bůh promlouvá: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ Áha – tak přece! Přece je ten Kain křivák který něco dělal špatně! Hřešil a proto ho Bůh odmítl. Tak co to bylo: postavil oltář špatně? Že by dal na oltář ty zbytky? Že by už měl vražedné choutky a snaží se je před Bohem zamaskovat? Chce ohromit bráchu svojí megaobětí? Je to „otrok země“, modloslužebník, který uctívá zemědělská božstva úrody a teď si to snaží vyžehlit u Hospodina? Samá voda…

„Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Chyba není v tom, že dělá něco špatného, ale že nedělá cosi dobrého. Drobný rozdíl, leč podstatný. Nekonal dobro! Nějaký skutek v jeho životě chybí… Jaký? Víme to. Ten první a nejhlavnější skutek, jaký můžeme udělat. Alespoň tak to píše Martin Luther. A když už Luther říká, že máme dělat nějaký skutek, protože je důležitý, tak je to hodné pozornosti, protože jinak (jak víme) tak Luther na lidské skutky shlíží s neskonalým pohrdáním.

List židům, 11. kapitola, verš 4.: Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary. Ábel věřil…

Na stejném oltáři přinesli oba bratři stejně cennou oběť. Nehledejme zápletku v tom, že Bůh drží na pastýře, nebo že pro něj má větší hodnotu ovce než snop obilí. Nehledejme zápletku v tom, že Ábel byl fajn chlapík, který od dětství pomáhal mamince s nádobím, zatímco Kain byl vždycky zlobivý hajzlík. Když se podíváte na jejich životy, tak není co vytknout ani jednomu ani druhému, či přesněji – vytknout můžete každému něco, ale z těchto dvou není jeden Mirek Dušín a druhý Dlouhé Bidlo. Klaďas a druhý záporák.

Ten jediný rozdíl je v přístupu k věci. V něčem tak nehmatatelném a špatně až nemožně vystopovatelném, jako je víra. V celkovém životním nasměrování, v motivaci, proč to či ono dělat. To se na první pohled nepozná a mnohdy ani na druhý. Roky, možná desítky let se dá spolupracovat s člověkem na nějakém společném díle a vůbec vás motivace spojovat nemusí. Nedojde k žádné krizi, k řádnému konfliktu a všechno běží pokojně dál.

U Kaina a Ábela je tím konfliktem nepřijatá oběť, v Ježíšově podobenství o dvou stavitelích je to déšť a následná povodeň. Kdyby nic takového nepřišlo, mohly ty dva domy stát vedle sebe roky. Vůbec se neřeší, který by byl hezčí, větší, komfortnější, pohodlnější… možná tenhle a možná ten druhý – co my víme. To Ježíšovo podobenství je o tom, jak vypadá lidský život. Tímhle podobenstvím končí kázání na hoře! Jde o to, co je na našem životě vidět. Žádná suchá teorie, žádné hlubokomyslné úvahy, ale návod pro životní praxi. V této souvislosti Ježíš řekne: A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben … ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben… Svět není rozdělen na Mirky Dušíny, což jsou křesťané a Dlouhá Bidla, což jsou nekřesťané. Ty domy mohou na první pohled vypadat úplně stejně a dost možná i na druhý. V tomhle světě je spousta nevěřících, kteří konají dobré dílo, o čemž není pochyb, protože kdyby konali dobro jen křesťané a nekřesťané byli padouši, tak by to v neznabožských Čechách vypadalo o poznání příšerněji.

Jde ale o tu situaci krize. Vykladači nejsou jednotní v tom, o jakou krizi Pánu Ježíši v tomto podobenství jde. Co je tím přívalem vody a vichřicí? Jde o běžné životní problémy, nebo o poslední soud? Protože znám příliš mnoho křesťanů, kteří v běžných životních problémech neobstáli, přinejmenším vidím jednoho každé ráno v zrcadle, kloním se spíš k druhé možnosti. Jde o to, jak obstojíme na posledním soudu. Na posledním soudu možná spadnou všechny naše životní stavby jako domečky z karet, ale přesto se nebojím, že by nás proto Pán Bůh zavrhnul.

Ladí mi to s tím příběhem Kaina a Ábela. Tedy teď už jen Kaina. Bůh totiž neukončuje diskusi s Kainem nějakým: „Marš do pekla, vrahoune! Zmiz, už mi nikdy nesmíš přijít na oči!“, ale dává Kainovi další šanci. Šanci srovnat se. Kainovo znamení je znamení Boží ochrany. I v zemi Nódu, v zemi „běženectví“, kdesi na útěku – i tam je Kain stále pod Boží ochranou. Na prvním místě před pomstou nad vrahem, ale v řadě neposlední je to připomínkou i jemu samotnému. Aby snad neupadl do naprosté beznaděje, tak i jemu má znamení připomínat Boží ochranu, kterou neztratil.

Vrah, který v tuto chvíli o nějakou diskusi s Bohem vlastně vůbec nestojí. A je otázka, jestli kdy stál, když jeho oběť nebyla projevem víry, ale kdo ví čeho. Ábelova oběť byla projevem víry. Proto ji Bůh přijal a pro Ábela to byla Boží odpověď. I k takovému člověku Bůh stále mluví, chrání ho – a čeká, že se vrátí. Lewisův obraz pekla jako místa, kam odešli lidé, kteří se s Bohem setkat nechtějí. Ne nemohou – i když v takové situaci je těžko posuzovat, co mohou či nemohou, do jakých představ uvěznili sami sebe. Kainovo: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.“ – z toho přímo čiší poraženectví a nechuť s tím něco dělat. Stane se, že něco tak moc nechceme, že už je to jako bychom nemohli.

Bůh ze své strany tuhle cestu nezavírá. Kain se má kam vrátit. Nevrátí to život Ábelovi, ale nemusí proto zemřít i Kain. Muž bláznivý, který stavěl dům svůj na písku nezůstal pohřbený v troskách svého díla. Jo – to jeho dílo je v háji. Nezůstal z toho kámen na kameni, protože když spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům, tak ten dům padl, a jeho pád byl veliký. Ale žít se dá i potom, když to člověk nevzdá.

Kain a Ábel. Muž moudrý a muž bláznivý. Když dva dělají totéž, není to totéž. Jde o to žít z víry, tedy ze vztahu k Bohu – ne ze srovnávání se s druhými. Na první pohled ten rozdíl nemusí být poznat. Mnohdy na jiném člověku nepoznáte, jestli pomáhá lidem proto, aby byl oblíbený u lidí, nebo aby se líbil Bohu. Skutky může dělat stejné jeden jako druhý.

Proč bychom to ale měli poznávat? Co je nám přinejmenším v tomto ohledu po druhých lidech?! V tuto chvíli jde o nás, o to, jestli se my postavíme do jedné řady s Ábelem, nebo s Kainem. Jestli náš život bude formovat víra, nebo srovnávání se s druhými. Když náš život formuje víra, tedy vztah k Bohu, hledání Boží vůle a její následování, pak (i když nebude tak honosný, jako život jiných lidí), je to dům s pevnými základy dobrý k životu tady – i u Boha.

Amen.