Gn 4,1–7

Písně: 425, 438, 440, 176, (VP: 397, 193, 219 ) 510, 672, 163

Introit: Ž 67,6–8
Čtení: 1S 13,5–13
Text: Gn 4,1–7
Poslání: Ř 2,10a

Milí bratři a sestry,

máme před sebou první příběh v Bibli, ve kterém čteme, že lidé slaví nějakou bohoslužbu. A ejhle – první bohoslužba na samém úsvitu dějin je „neděle díkůčinění“, okamžik, kdy lidé obětují díl ze své úrody jako projev vděčnosti za to, že se úroda urodila, že mají co jíst, že si mohou dokonce udělat nějaké ty zásoby na dobu, než se urodí úroda další.

Kain poctivě pracoval celý rok na poli, Ábel poctivě celý rok pásl ovce. Jeden jako druhý moc dobře vědí, kolik s tím bylo práce. Co to znamenalo pro Kaina orat, vláčet, sít i žnout. Ale kdyby jen to! Ono je potřeba promýšlet jakou plodinu osít vzhledem k tomu, co na poli bylo loni a co budu potřebovat napřesrok. Uskladnění sklizeného, aby zásoby nesežraly myši a bylo vůbec co napřesrok zasít. Další a další starosti má zemědělec Kain – a Ábel to nemá o moc jednodušší! Musí chránit ovce před dravou zvěří. Stádo mu ohrožují nemoci. Louka plná trávy taky není k mání na každém rohu, mnohdy to znamená se stádem putovat celé dny z kopce na kopec, kde je tráva a pak zase do údolí, kde je nějaký potok.

Jeden jako druhý mají své práce dost, myslím, že není dost dobře možné posoudit, kdo ji má těžší. Každá dělá něco jiného – ale v tuto chvíli se setkávají při přípravě obětního hodu. Kousek z toho, co mají pokládají na oltář a zapalují, aby dým z hořící oběti stoupal vzhůru k nebi. Na první pohled to vypadá dost bezúčelně. Pohané si tento úkon vysvětlovali tak, že bohové se tímto dýmem živí. S tím dýmem jako by posílali balíček jídla na přilepšenou. Říkali si: „Když pošlu nahoru dým z nějakého obzvlášť pěkného kousku, tak si Baal pošmákne a potom na mě bude obzvlášť hodný!“

Židovské chápání bych přirovnal spíš k indiánským kouřovým signálům. Dým stoupající k nebesům, to byla zpráva pro Pána Boha: „Bože, Ty, který jsi mi po celý rok žehnal, sesílal jsi déšť na mé pole i sluníčko na má stáda, dal jsi mi i tělesnou sílu, takže jsem vůbec mohl pracovat – nyní mám dostatek obilí a tučné ovce. Tady Ti kouřovým signálem posílám své poděkování!“

Spálil se jen malý kousek, ale ani v židovském případě určitě nic podřadného. Bylo naprosto nepředstavitelné, že by třeba Kain vzal nějaký snopek obilí napadený rzí a zeleninu okousanou od myší. Nebo Ábel že by vzal kus z nějaké ovce s prašivinou, nebo by k oběti použil ovci, která si polámala nohy a musela se tak jako tak porazit. Nic takového! K oběti se vybíraly ty nejlepší kousky, právě proto, aby si člověk uvědomil, že by neměl vůbec nic, kdyby mu Pán Bůh nežehnal.

Kain zapaluje dřevěnou hranici pod snopem obilí, Ábel zapaluje dřevěnou hranici pod kusy masa. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Vykladači si to představují třeba tak, že kouř z Ábelovy oběti stoupal krásně nahoru, zatímco okolo Kainova oltáře se dým valil po zemi. U Kaina to vypadalo jako kouř z komína, když je nízký tlak před bouřkou – no a tady je toto přirovnání obzvlášť na místě, protože tlak se mění a k bouřce se opravdu schyluje. Nejde ale o tlak vzduch a blížící se déšť. Tlak tady prudce stoupá a jde o bouři v Kainově srdci. Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.

Tohle znám z kurzu první pomoci: sinalá (namodralá) barva úst ukazuje k nějakému narušení činnosti srdce a poruchou krevního oběhu. Když se tato barva rozšíří na celý pomyslný trojúhelník mezi nosem a ústy má namodralou barvu, tak už jde o ohrožení života. Je to nějaká srdeční nedostatečnost, infarkt, poškozená srdeční přepážka nebo tak něco. Kain je tak rozzuřený, že ho z toho málem kleplo.

O co tu jde?! Co udělal Kain špatně? Zavzpomínejme na ten text, kde tam byla nějaká výtka… Vzal špatné obilí? Postavil špatný oltář, zapálil nějak nevhodně oheň, nepoužil správné modlitby…? Jistě, že tady se dá napáchat spousta chyb! Jenže nic takového tu nečteme. Čteme jen: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Tak to řekl Kainovi Pán Bůh a pro nás je to jediná stopa. Ale dostatečná.

Kain nekonal dobro. Abychom lépe pochopili, v čem měl Kain problém, tak připomínám první čtení a Saula, který obětoval místo Samuela. Tam to bude zřetelnější. Král z principu obětovat může. Je to představitel lidu – právě tak, jako býval při bohoslužbách v rodině obětujícím otec. Problém tedy není v tom, že Saul je král a ne kněz, ale v Saulově srdci. Tam se skrývá chyba, která lidem nedochází, Saulovi nedochází, ale je tu ještě Samuel. Prorok Samuel. Samuel je prorok, Samuel vidí pod povrch věcí. Samuel se jako prorok dívá na svět Božíma očima a Bůh hledí na srdce. V Saulově srdci není důvěra v Boha, ale strach z toho, co bude. Tento strach teď Saul maskuje za zdánlivě zcela korektní obětní hod. Vnějšně je Saulova oběť v pořádku, ale v postoji Saulova srdce je něco špatného.

Tohle je ta chyba to je a Samuel to jasně vidí. Proto říká, že Saul si počínal jako pomatenec. To slovo neukazuje k blázinci: „Saule, ty jsi se pomátl!“ Slovo „pomatenec“ ukazuje k bezbožnosti. Pomatenec, blázen, bloud – to jsou v Bibli slova, kterými je označován člověk, který neuctívá Hospodina. Bezbožník. Říká blázen v srdci svém: „Není Boha!“ čteme na začátku 14. a 53. žalmu. Saul se ve svém srdci začal chovat jako pohan. Jako by Bůh byl na úrovni kdo ví jakých pohanských bůžků a modliček a bez oběti „nefungoval“. On neměl obětovat, ale nejde tu o to, že je král a ne kněz. Chyba je v nedůvěře v Boha. V tom, že si myslí že bez oběti Pán Bůh nefunguje Ta zásadní chyba, která se v celém příběhu skrývá, je ukryta v Saulově srdci.

Když Saul porazil jen pár týdnů předtím u Jábeše Amónce, také tam žádná oběť nebyla. Zato tam čteme, že Saula se zmocnil Duch Boží a všechen lid šel za ním jako jeden muž. Tenkrát Saul jednal jako Boží člověk a Boží lid za ním šel. V tuto chvíli ale Saul myslí jako pohanský obětník a lid se od něj začíná rozprchávat. To pomatenou uchvátanou obětí Saul neukázal sám sobě ani lidu k Hospodinu. Jen potvrdil to, že jeho srdce cele při Hospodinu není a že tak ani on sám lid k Hospodinu nepovede. V téhle době už si Bůh vyhlédl Davida.

Zapamatujme si, v čem byl problém Saulovy oběti. Na první pohled vypadala zcela v pořádku! Při bližším zkoumání vidíme, že nevyjadřovala víru, ale strach. Ne Saulovo odhodlání sloužit jedinému Bohu, ale Saulovu nedůvěru, že by Bůh skutečně mohl pomoci. Snaží se Pána Boha k pomoci dotlačit obětí. Navenek korektní pěkná oběť. Nikdo z těch lidí okolo by jí nic nemohl vytknout. Ale prorok Samuel jasně vidí, že. V Saulově srdci vládne jen strach z toho, co bude. Víra žádná. Svůj strach se teď Saul snaží zakrýt. Zahnat ho náboženskými úkony. Na první pohled správnými, ale ze špatných důvodů konanými.

Něco takového vidím u Kaina a usuzuji na to z té Hospodinovy věty: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Vypadá to tak, že Kain se dokázal hezky chovat – řekneme-li to dnešními slovy – když byl v kostele. Když šlo o oběť Hospodinu, to mu nebylo co vytknout! Jistě dal to nejkrásnější obilí, které měl! Jenže Pánu Bohu nejde jen o to, co děláme v kostele! Je hrozně hezké, že dokážeme vydržet být slušní tu hodinu týdně – v neděli dopoledne. Jenž Pánu Bohu jsme byli ve křtu odevzdáni nejen na neděli, ale na celý život.

Jistě bychom nechtěli, aby nám Bůh žehnal jen v neděli dopoledne! Prosíme ho o ochranu před každým nebezpečím, které nás může potkat. Prosíme ho o potěšení ve všech našich starostech. A poslouchat ho – to bychom měli jen tu chviličku, co tu teď sedíme?! My hrozně snadno na Pána Boha zapomínáme, když je nám dobře. A když nám není zas úplně hrozně, když si myslíme, že „na to máme“ – tak to si na něj také často nevzpomeneme. Jen když nám je hodně „ouvej“, když už nevíme kudy kam, pak si vzpomeneme. A rádi. Jenže není se co divit Pánu Bohu, že nemá chuť na naše první písknutí přiběhnout. Snadno dopadneme jako Kain, na jehož oběť Hospodin neshlédl. Nezajímají ho jeho díky a jeho prosby o požehnání pro další dni – k čemu také, když mimo samotný obětní hod má Kain v srdci zlo.

Ve své dobrotě nás Pán Bůh ale nejen napomíná, ale také nám ukazuje, kudy z toho problému ven. Bůh Kainovi řekl: Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout. Nejde jen o tu vděčnost. Nejde jen o to vzpomenout si na Pána Boha o neděli díkůčinění. Jde o to, že při všem našem konání máme pamatovat na to, že patříme Bohu. Že dříve, než přijde radost či starost – i při té sebeobyčejnější práci – máme mít na paměti, že patříme Bohu. Pokud na to zapomeneme, riskujeme, že začneme jednat podle své vůle (a již v tom proznívá slovo „svévole“) a co hlavně – proti JEHO vůli. A tomu Bible říká hřích, jednat proti Boží vůli.

Když už jednou člověk začne s hříchem, těžko se od něj odvrátí. Hřích se u něj zabydlí, začne se tam roztahovat. Začne ovlivňovat všechno další jednání. Můžeme ho z jedné strany maskovat, ale on někde jinde vyhřezne na povrch. Někdy velmi nenápadně, jako u Saula. Řekl bych, že nebýt Samuele, tak by si Saulova zpohanštění nikdo ani nevšiml. Někdy ovšem velmi nápadně – to je případ Kaina a bratrovraždy.

Nad hříchem máme vládnout. Nenechat vlastní zlobu, vlastní závist – prostě všechno to špatné, co v sobě máme, aby to nad námi vládlo. Vždycky to nedokážeme. V každém z nás je kousek Saula který svojí vlastní nedověru maskuje nějakou tou rádoby zbožnou habaďůrou, ale ta nedověra v našem srdci zůstává. V každém z nás je kousek Kaina, který se neovládne a nechá to špatné vyplout na povrch.

Kudy z toho ven? Pán Bůh Kainovi nabízí překvapivě jednoduchou cestu. Tedy aspoň na první pohled jednoduchou. „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ My víme, že Kain dobro dělat nebude, takže ho jako příklad opouštíme, ale tohle mi připadlo dost zajímavé. Jako by stačilo prostě konat dobro. Nu – zjevně konat dobro není tak málo, abychom nad tím mohli prostě mávnout rukou a říct si, že tenhle laciný aktivismus je poněkud zprofanovaný. „Konat dobro“ je něco, co má pro Pána Boha stále ještě nějaký význam. A právě tak je zjevné, že nemá hodnotu nepřítomnost dobra maskovat nějako rádoby zbožnou hurá-aktivitou. Vnějšími projevy zbožnosti možná ošálíme lidi kolem nás, ale Pána Boha ne.

A přitom škodíme sami sobě. Sami před sebou se snažíme hrát si na něco, co nejsme a protože to opravdu nejsme, tak se někdy a někde ukáže, co doopravdy jsme a k dobrému to nebude! Pro Pána Boha a jeho práci jsme ale v takovém případě nepoužitelní. Proto si Pán Bůh volí Davida místo Saula a Kaina také posílá pryč. Kdo ví, co by z nich kde vylétlo?!

Jsme na tom úplně stejně. Nic nám nepomáhá zkušenost z minula.Tady je první čtení zřetelnější, protože víme, že Saul už s Hospodinem vítězství nad nepřáteli prožil! A přece má najednou strach, že Pán Bůh nepomůže a to ho vede k pošetilé oběti. My slavím neděli díkůčinění, děkujeme za to, co jsme s Pánem Bohem prožili. Nechť jsou tedy tyto bohoslužby zároveň i vyznáním naší důvěry v tom, že Bůh nám vše potřebné bude dávat i nadále.

Jako odpověď Pánu Bohu na jeho požehnání a jeho dobré dary pak přijímáme i Boží výzvu Kainovi. Pro každého z nás platí Boží otázka: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Každý z nás je dobře použitelný pro budování Božího království na tomto světě a Bůh i skrze nás toto své království šířit chce.

Amen.