Gn 4,9

Písně: 392 (1–6), 368, 477, 684, 150

Introit: Ž 84,11–13
Čtení: Gn 4,8–10
Text: Gn 4,9
Poslání: 1J 4,20–21

Probrali jsme, v předchozích kázáních, nejprve co následovalo po osudné první vraždě (otázky viny), a potom, co jí předcházelo, co k ní vedlo (téma pokušení a závist). Dnes se konečně dostáváme k bratrovraždě samé. Nicméně žádný mord, žádné krvavé obrazy, žádný morytát nám bible před očima nevymalovává.

I mluvil Kain k Abelovi bratru svému… čteme, a najednou střih: a už jsou na poli, a nežbysřeklšvec, bum, a už tu leží jeden bratr mrtev u nohou toho druhého. Ale i tohle je již fantazie. Píše se pouze toto: povstal, ve smyslu obořil se na něj, a zabil jej.

Nejprve Kain na Ábela mluví, cítíme v tom jakýsi důraz, stálo to – při vší stručnosti bible – za zaznamenání.

A tu se nabízí jedna z vícerých paralel mezi Ábelem a Ježíšem:

Kain mluvil, Ábel mlčel.

Podobně: Pilát mluvil, a Ježíš mlčel.

V určitých situacích už asi nemá cenu cokoli říkat.

Zvlášť když druhá strana ani nečeká na odpověď.

Cože mu ale Kain říkal? Copak povídal svému bratrovi? Co mu tak mohl říct? Nikdo u toho nebyl. Žádné obecenstvo. Žádné záznamy a zprávy nejsou. Monolog proběhl s nejvyšší pravděpodobností mezi čtyřma očima. Jediným svědkem by mohl být sám pachatel zločinu, a ten jako takový je pochopitelně svědkem nevěrojatným. Podrobnější zprávy nejsou k dispozici, nicméně nějaký apokryf by jeho řeč mohl vyfabulovat a rozvinout.

Doslova se píše: Řekl Kain Ábelovi bratru svému… a něco jako by chybělo!

Nepíše se v hebrejském kanonickém textu, co Kain pravil. Ekumenický překlad to pod čarou komentuje takto: Text Kainovu řeč neuvádí; nezáleží na slovech, skutek je výmluvný sám o sobě.

Nicméně vězme, že některé závažné rukopisy a také prastarý řecký překlad Septuaginta vědí; tedy doplňují, anebo naopak z hypotetické původní zprávy nevypouštějí chybějící článek: Kain podle nich ze sebe vyrazil jednu jedinou větu: Poďme na pole! Anebo, volněji: Půjdeme ven! Latinsky: „Egrediamur foras“, španělsky: „Vayamos al campo!“

Je to prostší, než jsme se nadáli.

Jako bychom to neznali: Pojď ven! Počkej na mě před školou! Poď na vzduch! Pojď se projít!…

Starověký člověk vnímal ostrou hranici mezi místem obydleným a neobydleným, mezi civilizací a ne-civilizací, mezi posvátným okrskem tábora či města a mezi divočinou či pustinou, jež člověka, resp. společenství obklopovalo.

Nejspíš tedy není nejvhodnější překládat „když byli na poli“. Neboť se nám vybaví obdělávané pole, které patří víceméně k obydlenému území. Spíš bychom mohli říct: Ve volné krajině. Mimo civilizaci. Za městem. Za branou. Mimo pozornost lidí. Dalo by se například překládat: Když byli v polích… Když byli v širé krajině… Když byli v pustině…

Starý Izrael prožíval zvláštní přítomnost Hospodinovu a tato přítomnost byla vázaná na obydlené území. Na posvátný okrsek tábora. V jeho prostoru platila a byla zachovávána smlouva, bylo to místo, v němž platily Boží řády a kde se vykonával soud.

Naopak pole – SaDeH, to je protiklad města, to je bezmezný prostor, neopevněné území, neobdělaná zem, divočina, reprezentace chaosu, prostor samoty, prostor bez Boha, prostor, v němž se nechávají působit ďábelské síly.

(V jiném zeměpásu a úplně v jiné době, ale také v pustině se potkává Faust s Mefistofelem.) Pustina je prostor plný nečistých duchů, démonů, polní zvěře a jiné havěti. Včetně hada, o němž je řeč v předchozí kapitole knihy Genesis. Koneckonců nemohl to být had, co se plazilo a válelo jakoby bez nohou ve dveřích Kainových a chtělo se vetřít. A nakonec ho to třeba zlákalo tak, aby sám za tím vyrazil a šel.

(Tu na okraj poznamenávám, že ThDr. Petr Sláma přeložil onen úsek, v němž se Kain ocitá ve stavu pokušení, takto: „Když ale nebudeš dobrý, budeš se povalovat u bran hříchu a pošilhávát po něm.“)

Kain nezačal činit dobré, naopak zvolil cestu protichůdnou. Otevřel dveře a vyšel v ústrety negativním silám, aby se stal jejich hříčkou, aby se jimi nechal ovládat.

A s sebou vzal nebohého bratra.

Ta situace – dva muži vyjdou někam ven – připomíná souboje, zvláště z dob, kdy již byly zakázané. Rozdat si to v duelu. Nechat rozhodnout vlastní sílu plus: osud, náhodu, bohy a božstva, nebo snad démony. Ať se ukáže, kdo s koho, ať se ukáže, na čí straně je pravda! Ale bez obecenstva a bez poroty, bez soudu, bez světla a autority lidského společenství.

Snad Ábel přistoupil na souboj? Ale to už bychom se přespříliš domýšleli. Anebo, ještě jiná, zcela převrácená verze: Kain zabil v sebeobraně, a byl to Ábel, kdo úkladně vylákal Kaina do polí. Dějiny píšou vítězové – a tato verze není rozšířena možná jenom proto, že Kain a jeho potomci neuměli psát.

Ta situace odpravení nežádoucího člověka někde mimo, někde venku za městem připomíná též justiční vraždu Ježíše. Jakkoli šlo o veřejný proces, sledujeme na této popravě cosi pokoutního. Ježíš byl sice ve městě odsouzen, ale potom byl podobně jako Ábel zabit v polích, za branou, tak trochu stranou, mimo lidské společenství. Popravčí místa bývala často vně, za městem. A to nejen ve starověku. Ano, Ježíš nesl potupu vrchovatou měrou, včetně toho, že musel vléct svůj kříž pryč, pryč od lidí. Jen nejvěrnější šli a zpovzdálí byli s ním:

„Protož i Ježíš, aby posvětil lidu skrze svou vlastní krev,“ (Žd 13. kap.) „vně za branou trpěl. Vyjděmež tedy k němu ven z stanů, pohanění jeho nesouce. Neboť nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme.“

Ábel šel jako ovce. Vlekl svoje tělo někam pryč, do polí. Šel jako Izák na horu Mórija. Jako bychom zahlédali rizika onoho povědění: „Nutil-li by tě kdo jíti s sebou míli jednu, jdi s ním dvě.“ A podobně je tomu i s nastavováním druhé tváře. Když vycházel s Kainem do volné přírody, nepochybně věděl, nebo aspoň mohl tušit, že nejde o pouhou podvečerní procházku. Snad můžeme dovozovat, že počítal se sebeobětí: věrou obětoval, a věrou nyní kráčí, aby byl obětován:

„Věrou lepší obět Bohu obětoval Abel…“ (Žd 11,4) „A skrze tu víru umřev… pořád mluví.“

Ábel a Kain ztělesňují protichůdná pojetí Boha a víry. Kainovým bohem je bůh síly, bůh, který chce akci, čin, skutek. Rázně zakročit. Bůh, který vyžaduje konečné řešení. Anebo, jinak řečeno, Kain nemá již žádného boha, a nebude přece čekat, až mu nějaký bůh požehná. Vede jej jen netrpělivost, touha po sebeprosazení, závist a nenávist (jak jsme si řekli v minulém kázání).

Jsou známy gnostické sekty, které považují Kaina za nositele pravého poznání, čili gnose, takřečení Kainité. Podle gnostiků obecně to byly právě negativní figury Starého zákona, jež prostředkovaly pravé poznání. Kainité tvrdili, že Ábel ztělesňoval slepou víru ve zlého Boha stvořitele. Bratrovražda, chápaná někdy jen symbolicky, byla prý nutným krokem na cestě k sebeosvobození.

A v duchu nějakých takových kainitů bychom se mohli domýšlet, že Kain chápal vraždu svého bratra jako oběť. Jako tu pravou, bohumilou a tedy úspěšnou oběť. Anebo, jinak řečeno: když se Pánubohu předtím nelíbila jeho pokojná oběť nekrvavá, tak teď se mu dostalo, čeho žádal. Když to nešlo po dobrým, tak to pude po zlým (!).

Jestliže Kain prezentuje závist a netrpělivost, pak Ábel představuje pokoru a víru. Víru, kterou bychom mohli definovat jako opak netrpělivosti. Kain žije ze skutků, Ábel z víry.

Podle evangelisty Jana je Kain takřka ztělesněním ďábla:

„Nebo toť jest to zvěstování… abychom milovali jedni druhé. Ne jako Kain, který byl z ďábla a zabil svého bratra. A proč ho zabil? Protože jeho vlastní skutky byly zlé…“ (1J 3,11–12)

Zato Ábel je spravedlivým mezi spravedlivými. Svým způsobem prorokem, prvním z řady proroků: „… aj, já posílám k vám proroky a moudré a učitele,“ říká Ježíš k farizeům: „a vy z těch některé zmordujete a ukřižujete, a některé z nich bičovati budete v školách vašich, a budete je honiti z města do města, aby přišla na vás všeliká krev spravedlivá, vylitá na zemi, od krve Abele spravedlivého, až do krve Zachariáše syna Barachiášova, kteréhož jste zabili mezi chrámem a oltářem.“ (Mt 23,34–35)

Připomeňme si, že vražda Ábela je nejen příběhem první vraždy, ale v rámci biblických souřadnic je to příběh první smrti. Podle Nového zákona vešla smrt do světa skrze jednoho člověka, totiž hříchem Adamovým, nicméně podle první knihy Písma první smrt nebyla smrtí takzvaně přirozenou – nastala vraždou. Rukou Kainovou. Jako kdyby Kain realizoval a do důsledku dovedl to, k čemu položili základ svým hříchem první lidé a co je možno nazvat dědičným hříchem.

Napadají nás možná otázky, jak a čím zabil Kain svého bratra, a napadne nás možná taky, kamže se podělo tělo zamordovaného. Zůstalo v polích? Bylo pohřbeno? Ne náhodou jméno Ábel naznačuje vyvanutí. Pouhý vítr. Nicotu. Znicotnění. Zmárnění. Jeho jméno znamená též Marnost, tak jak ji známe z knihy Kazatel.

Tělo mohli sežrat supi nebo je Kain mohl rozsekat na kousky; prolitá krev však usvědčí toho, který ji prolil. Dříve nebo později.

Bůh se ale neptá po mrtvole. Bůh se ptá po živém bratrovi, který byl přece tady – ještě před poměrně krátkou dobou – živ a zdráv. Bůh vyhledává nevinnou krev z ruky těch, kteří se jí poskvrnili; a nejde o poskvrnu jako takovou, krev na rukou je dodnes platným výmluvným symbolem viny. Ta hlavní otázka zní: Kde je tvůj bratr?

Není to ani tak otázka po tom, kde se zrovna nalézá. Alebrž otázka po tom, v jakém vztahu je ke svému bližnímu dotazovaný. Kam ho umístil ve svém srdci? Kam si ho připustil, anebo naopak kam ho vypudil? Kam ho zahnal? V jaké pustině a v jaké samotě ho zanechal. Kde je ten nyní nezvěstný?

„Nejsem strážcem svého bratra.“ Copak jsem jeho hlídač? Co je mi do něj? Já nic, já muzikant. Nevědomost Kainova je nevědomostí předstíranou. Perfidní vědomá nevědomost. A můžeme se (opět) dohadovat: Je ta ignorance rouškou nenávistného afektu, který přetrvává až za hrob? Anebo je již projevem strachu a hloupým pokusem zapřít a zakrýt svou vinu?

Podobně jako Kain i sv. Petr, když je zahnán do úzkých, zradí a řekne o Ježíši, že nezná toho člověka: „Nevím, člověče, co povídáš.“

Existuje (v židovské tradici) cosi jako chucpe. Nehoráznost, drzost. Například zabít rodiče, a potom se domáhat práv sirotka. Podobně zhůvěřilé je zabít bratra a říkat, že nejsem jeho strážcem.

Sv. Jan vidí již samu nenávist a vražedlnost jako jedno a totéž:

„Každý, kdož nenávidí bratra svého, vražedlník jest, a víte, že žádný vražedlník nemá života věčného v sobě zůstávajícího.“ (1J 3,15)

Nenávist a zpupnost v Kainově zločinu obsažená je ďábelskou vzpourou vůči Bohu, a tudíž i vnitřním rozměrem jeho viny. (O vině jsme hovořili v předchozích kázáních na kainovské téma.)

„Kdož nemiluje bratra, zůstává ve smrti,“ píše v předchozím verši Jan.

Ona nevědomost – nevím, kde je můj bratr, není mi o něm nic známo – ona ignorance by zřejmě byla zlá, i kdyby Kain nic Ábelovi neudělal. (Ignorance jako popření druhého. Ignorance jako výraz neodpuštění. Ignorance jako zrušení vztahu. Ignorance jako sublimovaná nenávist. Ignorance jako pohrdání. Ignorance jako latentní nenávist.) Nejde jen o to nechat druhého být. Nic špatného mu neudělat. Bůh nás vyzývá ke vztahu a vstřícnosti k druhému člověku.

Člověk totiž JE strážcem svého bratra. Ve smyslu svobody a lásky. Ne aby ho hlídal a dozoroval, ne aby ho kontroloval, ale aby ho miloval a přál mu svobodu.

Žádnému nebývejte nic dlužni, praví apoštol Pavel, než to, abyste se vespolek milovali. (Ř 13,8)

Amen.