Gn 50,15–26

Písně: 165, 531, 554, 196, 253
Introit: Ř 8,26–28
Čtení: Ko 3,1–15
Text: Gn 50,15–26
Těmito slovy končí první kniha Bible. V závěru odcházejícího roku slyšíme o konci lidského života: jde to svým způsobem k sobě, protože čas nám plyne a život se krátí. Ale pro tyto úvahy nepotřebujeme Bibli, na to stačí naše zkušenost. Ostatně to, co jsme četli nás vede jinam, nikoliv do tmy deprese, ale k světlu naděje, že nad naším životem není osud, náhoda či zlo, ale milostivý Bůh.
Právě k němu ukazuje náš oddíl, kterým se končí Josefův příběh. Je velice rozsáhlý zabírá bezmála čtvrtinu celé knihy Genesis. A je také napínavý už tím, že ukazuje, čeho je člověk schopen ve své závisti a uražené ješitnosti. Však spisovatele Thomase Manna inspiroval k vytvoření slavného díla „Josef a bratři jeho“.
O těchto bratřích tu slyšíme nejprve. A slyšíme jejich slova, plná strachu: „Jen aby Josef na nás nezanevřel a neoplatil nám všechno zlo, kterého jsme se na něm dopustili.“ Není to nijak nadsazené: svému bratru zničili mládí. Záviděli mu mládí, protože Josef se stal egyptským otrokem. Pak se nevinně dostal na celá léta do žaláře. Na to se nezapomíná a i když je teď Josef egyptským místodržícím, může se mstít. Jákob, jejich otec zemřel a Josefovi už nikdo nezabrání, aby jim neoplatil stejnou mincí. Zdá se, že to není lítost, ale jen strach z Josefovy pomsty, který je vede k prosbě o odpuštění. Ale nevyřknou ji sami ze sebe, odvolávají se na Jákoba a vzkazují mu: „Tvůj otec před smrtí přikázal: Josefovi řekněte toto: Ach, odpusť prosím svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se dopustili zlého činu. Odpusť, prosím, služebníkům Boha tvého otce to přestoupení.“
Není to vyznání vin, je to jen vzkaz, jen to, co poručil otec vyřídit. Autorita mrtvého Jákoba má držet na uzdě Josefovu odplatu a jeho posmrtná přímluva má jim získat po dlouhých letech odpuštění. Možná, že někoho jiného by tento způsob citového vydírání podráždil, ale Josef se při tomto vzkazu rozplakal. Teprve teď si dodali odvahu a přišli osobně: „Tu jsme, měj nás za otroky.“ Snad teprve teď chtějí své zlo odčinit: když my jsme z tebe ve tvém mládí udělali otroka, chceme to odčinit aspoň tím, že se teď na stará kolena sami staneme tvými otroky.
Josef jim však říká: „Nebojte se!“ Tuto větu slyšíme mnohokrát v evangeliu z úst Ježíšových lidem, kteří jako ti Josefovi bratři jsou na dně a koncích. Ta věta říká: Nic není ztraceno, je východisko a záchrana. Josef však k této větě naděje připojuje otázku: „Což jsem Bůh?“ Já nejsem Ten, který má právo rozhodovat o člověku s konečnou platností. Proto se nemusíte bát mého hněvu a mé odplaty, protože nejsem Bůh a nemám právo posledního slova.
Tím ovšem Josef neomlouvá jejich jednání. Neutěšuje je, že v podstatě jsou docela hodní lidé a že to byl jen jakýsi zkrat v jejich myšlení. Nikoliv bylo tam zlo. „Vy jste proti mně zamýšleli zlo.“ A nebyla to náhoda, že všechno dobře dopadlo, když nakonec se stal faraonovým místodržícím. Byl tu Bůh, který zamýšlel dobro (kralický překlad má: Bůh to obrátil v dobré).
To je vyvrcholení celého Josefova složitého životního příběhu: toto vyznání. Je až na samém konci, když se Josef dívá dozadu a bilancuje svůj život. Toho zla tam bylo víc: nejen prodání do otroctví bratřími, ale i křivé obvinění Putifarovy ženy, opuštěnost ve vězení, vydanost do rukou mocných. A přece Josef to zlo zmiňuje jen proto, aby mohl říci: Bůh zamýšlel dobro. Snad se mnohdy Josefovi zdálo, že zlo ho udolá, ale na konci života, při ohlédnutí zpět, vidí Boží dobrý plán, jemuž musí i lidské zlo sloužit: „tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid.“ Jen tím, že byl prodán do Egypta, mohl zachránit před hladem nejen Egypt, ale i své bratry. Na vlastní kůži poznal, že Bůh má moc obrátit i lidské zlo v dobré. „Tak je těšil a promlouval jim k srdci.“
Nejen Josef mluví takto ke svým bratřím. Však Josef je v nejednom ohledu předobraz našeho Pána. I proti němu šlo lidské zlo, které jej přivedlo až na kříž, ale Bůh však zamýšlel dobro, a proto On vstal z mrtvých. Josef zemřel, ale náš Pán je živ. Josefovo nabalzamované tělo je uloženo do rakve tak končí Genesis. Ale náš Pán tak píše apoštol sedí na pravici Boží. A přitom je nám nesmírně blízko: každou neděli, v níž jsme se shromažďovali v končícím roce, nás těšil a nám, řečeno slovy našeho textu, promlouval k srdci.
Těšil nás, kteří se tolik podobáme Josefovým bratřím a nezasloužíme si to. Bible v jeho přítomnosti se nám stala knihou naděje a radosti, protože jsme stále slyšeli, že náš život je s ním skryt v Bohu. A že všechny věci milujícím Boha napomáhají k dobrému. Že nemusíme se nostalgicky dívat, jak nám utíká život, ale že se můžeme naopak těšit na to, co nás čeká. „Až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy s ním se ukážete v slávě.“
Dostali jsme v Ježíši Kristu bratra, který nás přijímá jako tenkrát Josef. A ve víře v jeho moc a lásku smíme slyšet pro sebe a pro své rodiny jako zaslíbení: „Nebojte se už tedy, postarám se o vás i vaše děti.“
Amen.