Iz 53,3–6

Introit: Ř 5,6–8
Čtení: J 18,15–19,35
Text: Iz 53,3–6
Vyprávění evangelií o Ježíšově utrpení a jeho smrti na kříži zná hodně lidí. Budí stále zájem, dokonce i filmových tvůrců, kteří nešetří na drastických detailech. Je to příběh, který se stal námětem muzikálu, který v Ježíši vidí jakousi superhvězdu; nikdo proti tomu nic nemá. Lidské utrpení budí soucit a dokáže rozčeřit citovou hlubinu naší duše.

V Janově evangeliu jsme četli ujištění, že nejde o smyšlený příběh, ale o skutečnost: „ten, který to viděl, vydal o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé.“ A zároveň tu slyšíme, že celé to vyprávění má jiný smysl, než působit na naše city a dojetí: „on mluví pravdu, abyste i vy uvěřili.“ Jde o víru, že tento dávný příběh má souvislost s naším životem a že se nás týká.

A právě ten oddíl z proroka Izaiáše o trpícím Božím služebníku je klíčem k tajemství pašijního příběhu.

Prorocká slova tento příběh naznačují až neuvěřitelně přesně. O posmívaném, zbitém, poplivaném Ježíši, kterého odmítla starozákonní církev i tehdejší politický svět, reprezentovaný Pilátem, slyšíme už o pět století dříve jako o tom, který „byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl… tak opovržený, že jsme si ho nevážili.“ Kdo by si vážil toho, který je přibit na kříži, na nejpotupnějším místě, určeném pro zločince a proklatce? I ten jeho nejodvážnější učedník se ho zřekl, aby neměl problémy. Ježíš zůstává sám a kolem zní řev davu: „Pryč s ním, ukřižovat!“ Na kříži také v nezměrných bolestech skonal.

A právě z Izaiáše slyšíme, že všechno jeho utrpení bylo za nás, pro nás a kvůli nám. My jsme nevěrní Bohu už svým habitem, ale „on byl proklán pro naši nevěrnost.“ Jako by se tu už zablýskly hřeby a kopí, které proklálo jeho tělo – pro naši nevěrnost. Bůh potrestal toho jediného nevinného, svého Syna, za nás. Taková je Boží spravedlnost, které vůbec nerozumíme, že toho, který od věčnosti patří k němu, obětuje za lidi, kteří stojí ve vzpouře proti němu. V tomto trucovitém vzdoru jej leckdy obviňujeme z toho, že dovoluje války, ačkoliv si je děláme sami, ale ani nás nenapadne, jak je Bůh tvrdý a nemilosrdný k svému Synu, který „naše bolesti na sebe vzal“. Pořád se to týká nás: „byl zmučen pro naši nepravost.“

Za všechna malá i velká darebáctví, zrady a zločiny, které jsou zapředeny do dějin, je zmučen ten, jehož království není z tohoto světa a přece za svět, který se ho zřekl trpí. Za všechno, co v našem životě není správné podle Božích měřítek a je tedy nepravostí a vinou (a my víme, proč se modlíme „Odpusť nám naše viny“!), za to všechno on je stíhán. „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ Celé lidstvo tak jako každý jednotlivec je spojen s tím, jehož vidí prorok jako „muže, plného bolesti.“ Jeho dílo spásy člověka je dokonáno a ani lidská nevěra je nemůže anulovat. Ale když člověk uvěří tomu, co jsme četli dnes z Janova pašijního příběhu, když mu konečně dojde (s pomocí Ducha svatého, jak jinak), že nejen naše viny, ale i naše bolesti a trápení Pán Ježíš důvěrně zná, že je vzal na sebe, abychom my pod tím vším nepadli, pak můžeme opakovat s apoštolem Pavlem: „Bůh prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel.“

Amen.