Izaiáš 63,7–14

Písně: 98, 295, 531, 161, 559
Introit: Žalm 103,13–22
Čtení: Lukáš 2,21–38
Text: Izaiáš 63,7–14
Dnes jsme zde shromážděni jako každou neděli, den Páně. Tato neděle je první po vánocích a Církev si čte od dávných dob perikopu o setkání Simeona a Anny s dítětem Ježíšem. Tento oddíl z Lukášova evangelia je plný radosti a chvály, protože tito dva staří lidé v Ježíši poznali očekávaného Spasitele. Simeon o něm mluví jako o světle, jež zazáří pohanům, ale zároveň předpovídá, že tomuto znamení Boží lásky se lidé budou vzpírat.
Náš starozákonní text z Izaiáše také svědčí o Božím milosrdenství a o lidské vzpurnosti. Je to vlastně žalmová píseň, která Izraeli připomíná jeho cestu dějinami. A jestliže my – podobně jako Simeon – jsme poznali v narozeném Spasiteli Boží světlo pro svůj život – můžeme jako Kristův lid slyšet Izaiášova slova se stejnou pozorností. Dnes neskončíme jen rok, ale celé druhé tisíciletí. Pro mnoho lidí to bude důvod k oslavám, při nichž budou dnes večer vybuchovat ohňostroje víc než jindy. Uzavírá se zároveň století, které poznalo dvě světové války a nekonečně mnoho lidského utrpení. Znamení, jež Bůh dává člověku v Ježíši Kristu, který ukázal cestu ke skutečnému míru mezi lidmi, bylo přehlédnuto a bylo mu odpíráno přesně tak, jak o tom prorokoval Simeon. Ke škodě celého lidstva, které bez světla, jímž je Pán Ježíš, může i ve třetím tisíciletí zabloudit v temnotách sobectví a pýchy stavitelů babylonské věže. Leccos tomu nasvědčuje, jak všichni víme.
A přece do všech odůvodněných obav, jež lidé přehlušují křečovitou veselostí, zní jásavé slovo Izaiáše: „Milosrdenství Hospodinovo připomínati budu a chvály Hospodinovy ze všeho, což učinili nám Hospodin, i množství dobroty, kteréž dokazoval k domu Izraelskému z veliké lítosti své a z velikého milosrdenství svého.“ Nám všem je třeba slyšet toto připomínání, protože máme krátkou paměť, kterou bychom mohli označit jako nevděčnost. Každý s tím máme co dělat, i ten žalmista, který sám sobě říká: „Dobrořeč duše má Hospodinu.“ Boží dobrota, Boží litost s námi, Boží milosrdenství – zkráceně Boží láska nás provázela všemi dny, jež nám byly přidány. Naše trápení nebyla jenom naše, ale milosrdný Bůh nesl s námi jejich tíhu: „Ve všelikém soužení jejich i on měl soužení.“ To je zvěst o té nejhlubší solidaritě v utrpení, které může postihnout člověka: nejsi v tom sám, ale Bůh, který se stal Spasitelem, zachráncem, ten trpí s tebou, ví, jak ti je. Možná, že jsme poznali v těch uplynulých dnech i to, jak Pán Bůh nás nenechal na holičkách, skutečnost, kterou vyjadřuje Izaiáš slovy „anděl přístojící jemu vysvobozoval je.“ Kolik andělů ten milostivý Bůh poslal k naší ochraně a záchraně, aniž bychom si to často uvědomili!
Týká se to každého z nás a týká se to celku Božího lidu, celé Kristovy církve, jež jde dějinami dvě tisíciletí. Kdyby tu nebylo Boží milosrdenství, nebyli bychom tu shromážděni, nebyli bychom vůbec. Jen proto církev trvá, že je pravda to, co slyšíme z proroka: „Z milování svého a z lítosti své on sám vykoupil je a pěstoval je i nosil je po všechny věky věků.“
Nosil nás, ale my jsme jako Církev těžké břemeno. Naše dějiny jsou poznamenány – stejně tak jako dějiny Izraele – vinami, neposlušností a nepochopením evangelia. V Kristu jsme dostali všechny důkazy Boží lásky, ale to, co je řečeno o Izraeli, může se týkat stejně tak křesťanů: „Ale oni vzpurní byli a zarmucovali Ducha svatého jeho, protož obrátil se jim v nepřítele a sám bojoval proti nim.“ Bůh, který miluje, může být nepřítelem těch, kteří zraňují trvale jeho lásku. Ten Bůh, který nám dal svého Syna, jehož jméno je IMMANUEL, S námi Bůh, může být proti vzpurné církvi, jež zarmucuje jeho svatého Ducha.
Nezbývá nám, než v tento poslední den tisíciletí pokorně vyznávat i za minulé generace křesťanů viny, své viny, prosit za odpuštění a dovolávat se stále znovu milosrdenství Božího.
A i v našem textu slyšíme zvěst, že lidé, kteří se tak těžce provinili – a mysleme teď na sebe, kdy jsme Duchu svatému působili zármutek – tito lidé přesto nezůstali sami. „Jako když hovádko do údolí sestupuje, tak Duch Hospodinův poznenáhlu vedl z nich každého. Tak jsi vedl lid svůj, abys sobě způsobil jméno slavné.“ Slyšme z toho ujištění: přes všechna naše dvoutisíciletá provinění se Pán Bůh nás, své Církve, nezřekl. Simeon byl veden Duchem svatým do chrámu, aby se setkal s Ježíšem, svým Pánem. My jsme – vzdor všem svým slabostem a nevděčnosti – byli vedeni i v minulých dnech jako ta hovádka, nerozumná a nechápavá. A to, co Hospodin s námi činil ve svém slitování, soucitu a milosrdenství, za co jej chválíme a oslavujeme, je důvodem k naději do dalšího tisíciletí. „Milosrdenství Hospodinova připomínati budu!“
Amen.