J 1,1.12–14a

Písně: 264, 644, 292, 653, 306, 281

Introit: Iz 7,14–15
Čtení: Gn 1,24–31
Text: J 1,1.12–14a
Poslání: Ř 12,9–10

Milí bratři a sestry,

Slovo se stalo tělem – je to vlastně jeden z nejštědrovečernějších biblických textů, co znám. Stále ještě probíhá advent a přece už cítíme, že o Ježíšově narození je potřeba mluvit tak nějak intenzivněji, než o předchozích adventních bohoslužbách. A to je přesně to Slovo, které se stává tělem, je v tom obsaženo celé Mariino těhotenství a zároveň máme před očima už to narozené dítě.

Slovo se stalo tělem – je v tom obsaženo i napětí Ježíšova příchodu. Dvě události, které jsou událostí jednou jedinou, jakkoliv jsou tak nepoměřitelné. Ta slova popisují vstup věčného všemohoucího Boha, kterého nemohou pojmout nebesa nebes (1Kr 8,27) do tohoto světa někde v nitru Mariina těla. Jak se může něco nekonečně velkého stát něčím tak malým? Věčné Boží Slovo, kterým byl stvořen celý vesmír, se stává něčím, co je okem téměř nepostřehnutelné! I toto se skrývá ve slovech Slovo se stalo tělem.

Opusťme pro malou chvilku to, že tohle víme. Že to bereme jako fakt, že Boží Syn se narodil jako jeden z lidí. Hlavně to, že nás dávno přestal udivovat paradox spojení nespojitelného. Ono to půjde na chvilku potlačit. Zkusme si představit, jak by to u všech všudy mohlo vypadat, když se řekne, že „Bůh vstupuje do světa“. Zcela konkrétně – kdybychom věděli, že za pár minut přijde Bůh mezi nás. Bůh sestoupí na tento svět. Co bychom tedy čekali? Co by se dělo, když na tento svět přichází Bůh…?

Jistě, že by to bylo něco zásadního. Řecké divadlo využívalo příchod boha jako častý motiv. Mělo na to speciální zařízení, jakýsi jeřáb, kterým byl na scénu spuštěn herec představující některého z bohů. Znamenalo to zlom v ději. Do té doby zamotaná a neřešitelná zápletka se rázem rozlouskla jako oříšek. Asi nás to nijak nepřekvapí, že příchod Boha na svět nutně všechno změní. Kdyby Bůh přišel na tento svět, tak by se to muselo nějak projevit! Když bychom si to chtěli představovat tak nějak „po křesťansku“, tak by se nám asi v obrazech popisujících Boží příchod na svět objevovaly scény ze Zjevení Janova – zástupy andělů s trumpetami. Znamení na nebi i na zemi – krvavé Slunce, zatemnělý měsíc, zemětřesení, pukající skály… Stále je to něco mocného a velkolepého, co mění úplně všechno. Vždyť přece Bůh přišel na tento svět!

A proti tomu realita onoho okamžiku, kdy se v Mariině těle začíná rýhovat zygota, pak po pár týdnech vznikají ze zárodečných listů jednotlivé orgány, zárodek se 100× zvětší, ale pořád je to takové malé nic. Dva měsíce bude trvat, než se tomu tvorečkovi dovyvinou ruce, nohy… Tohle že je Boží příchod na svět?!

Jo. Přesně takhle se Slovo stalo tělem. Přesně takhle se rozhodl Bůh přebývat mezi námi. V naprosto překvapivém kontrastu, v paradoxu sloučení neslučitelného. To je zvěst Vánočního příběhu, to si chceme tento večer připomenout. Trochu probudit tu pozapomenutou fascinaci spojení nespojitelného. Boží velkolepost na straně jedné a lidská obyčejnost na straně druhé – a ejhle, Vánoční příběh vypráví, jak se v Ježíši Kristu tyto dvě nespojitelné krajnosti spojují. Jak do naší lidské obyčejnosti vstupuje Bůh, aby nám ukázal, že nechce být daleko. Nechce zůstávat v nepřístupném světle, jak to píše apoštol (1Tm 6.16).

Tohle byla řecká pohanská představa o Bohu, když už opustili Olymp a handrkující se bohy, jak to známe z řeckých bájí a pověstí – bůh je kdesi daleko a o lidi se nestará. Co on a lidé?! Co by se u všech všudy zajímal o ty nedokonalé pomíjivé tělesné schránky, když je dokonalý a nepomíjející?! Bůh jako nehybné jsoucno dokonalé samo v sobě.

Až skorem natruc této představě apoštol Jan napíše, že Slovo se stalo tělem. Slovo se stalo masem. Kouskem flákoty. Dyploidní zygotou, maličké dvoubuněčné embryo se vyrýhovalo do šestnáctibuněčné moruly, která se změnila v gastrulu… Takhle jsem se to učil k maturitě, ale je potřeba si zároveň s tím připomínat, že od doby vánočního evangelia jsou to výsostně teologické informace. Pro mluvení o Bohu je potřeba vědět, že touto navýsost materiální cestou se Slovo stalo tělem. Takhle vstoupil Bůh do našeho světa. Vyplývají z toho zásadní důsledky pro naše chápání světa. Na prvním místě ten, že nelze pohrdat ničím tělesným, protože tělem se stal Bůh. Jestliže lidskou schránkou nepohrdl Bůh sám, tak je naše tělo něco vzácného a cenného. Běda tomu, kdo by začal velebit duši či ducha na úkor těla. Kdo by zesměšňoval tělesné trápení. Kdo by s povýšeným úsměškem mávl rukou nad tělesnými radostmi.

Vánoce jsou oslava Božího posvěcení tělesnosti. Můžeme pochopit Vánoce jako oslavu Božího posvěcení všeho toho hmatatelného a konzumně pomíjejícího. Dobrého jídla, pohody, klidu. Nejpozději od okamžiku, kdy se Slovo stalo tělem všechny ty zcela hmotné věci patří do Božího řádu věcí. Naše lidské tělo, jeho potřeby, jeho radosti i starosti – to se stalo součástí Božího plánu, jak přinést do tohoto světa spásu.

Židé, Boží lid Staré smlouvy, to věděli už dávno. Z první knihy Mojžíšovy věděli, že když Bůh stvořil tento svět, tak viděl, že tento svět je dobrý. Země, kytky, zvířata – to všechno je dobré. Člověk je dokonce velmi dobrý. Hmotný svět nikdy nebyl něco nedokonalého či dokonce hrozného, špatného, zavržení hodného. Vždycky byl Božím stvořením a to znamená dobrým Božím stvořením.

Adventní příběhy nám k tomuto rozpoznání přidal ještě něco navíc. To, co vyhlíželi proroci, se naplňuje. Bůh vstupuje do tohoto světa. Svět je víc, než jen dílo Božích rukou, je to navíc k tomu ještě prostor, do kterého Bůh přichází. V tomto světě se můžeme setkat s Bohem. Bůh neopustil dílo svých rukou. Naopak – znovu a znovu se ho ujímá, když toto dílo jeho rukou na svého tvůrce zapomíná. V nebeské trpělivosti se Bůh znovu a znovu sklání ke svému lidu, očišťuje ho, tříbí a zdobí aby byl krásný, jako nevěsta pro svého ženicha. Celý předchozí měsíc byl naplněný adventními příběhy, tedy příběhy o tom, jak Bůh přichází do tohoto světa, aby ho vrátil do jeho původního určení.

Text ze začátku Janova evangelia nám pak k tomuto rozpoznání říká něco úžasného: Svět je (1) nejen dílo Božích rukou a je to (2) nejen prostor, do kterého Bůh vstoupil. Je to (3) dokonce cosi, čeho se Bůh stal pevnou a neoddělitelnou součástí. Slovo se stalo tělem. Bůh se stal hmotou. Duchovno a tělesno nestojí proti sobě, nestojí vedle sebe, ale jsou propojeny. Provázány. Všechno to, na co si v tomto světě můžeme sáhnout, je posvěceno Boží přítomností. Každá dočista materiální radost v sobě nese odlesk této Boží přítomnosti. U čehokoliv, na co si můžeme sáhnout, si můžeme říct: ano, tohle stálo Pánu Bohu zato, aby to (1) stvořil, aby k tomu (2) přišel a aby se (3) stal tohoto součástí.

Na prvním místě musí být tuto chvíli řeč o nás – lidech. To, že Slovo se stalo tělem, znamená především to, že Bůh se stal člověkem. Být člověkem tedy znamená nejen být vrcholem stvoření, ale také nějakým způsobem odkazovat přímo k Bohu. Opět je to něco, co v jakémsi náznaku věděli již židé. Stále z té první knihy Mojžíšovy, ze zprávy o stvoření. Již tam se píše, že člověk byl stvořen, aby byl obrazem Božím. Tak byl člověk stvořen v ráji, to je tedy naše původní určení. Máme být jako Bůh: Ve vládě nad stvořením. V bezhříšnosti. Měli bychom žít v dokonalém společenství mezi sebou. Měli bychom svým jednáním připomínat Boha. Stejně, jako Bůh, tak i my máme svobodnou vůli – jen ji na rozdíl od něj zneužíváme ke zlému.

Vánoční příběh na toto rozpoznání navazuje. Vypráví o narození toho, kdo je dokonalým obrazem Boha neviditelného (Kol 1,15). Člověk Ježíš, který se narodil, rostl a žil jako jeden lidí, ale zároveň byl Bohem. Slovo se stalo tělem, Bůh se stal člověkem. Lidský život dostal nejvyšší možné zhodnocení. Bůh a člověk nestojí proti sobě, nestojí vedle sebe, ale jsou propojeni. Provázáni. Každý člověk, se kterým se v tomto světě setkáme, je nejen Božím obrazem, jako velmi dobré Boží stvoření. Má v sobě moc stát se Božím dítětem

Slovo se stalo tělem a těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Bůh se stal pomíjitelným stvořením – a my můžeme přijmout podíl na Boží nepomíjitelnosti. Už tím, že jsme se narodili jako jiní lidé, tak jsme získali nezměrnou hodnotu, protože takto se narodil Bůh do tohoto světa. Být lidským dítětem, lidským tvorem, už to je vznešené, protože i Pánu Bohu to stálo zato se takto narodit. K tomu pak máme ještě moc stát se Božími dětmi. Narodit se nejen, jako jakékoliv jiné pozemské dítě, ale také narodit se z Boha. Evangelista Jan nám jasně a srozumitelně říká, jak na to: Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.

Dvě podmínky: přijmout Ježíše a věřit v jeho jméno. Ta biblická řeč je hodně obrazná, ale tyto dva obrazy hovoří vlastně o jedné společné věci – mít Ježíše jako základní hodnotové měřítko. Doposud byla řeč o čemsi pasivním, teď je řeč o naší aktivitě. Byli jsme stvořeni k Božímu obrazu a Slovo se stalo tělem – to je Boží činnost, která dává našemu životu jakousi zvláštní hodnotu, aniž bychom s o to jakkoliv zasloužili. Být Božím dítětem, narodit se z Boha – to je naše rozhodnutí. Tedy přesněji – rozhodnutí a rozhodování. Je to tak říkají „dvousložkové“. Přijmout a věřit. Jednou se pro něco rozhodnout a pak to celý život dělat. To je poznávací znak Božích dětí.

Dnešní štědrovečerní evangelium nás tedy na prvním místě potěšuje. Slova o tom, že Slovo se stalo tělem nám ukazují, že naše lidské hmotné snažení má cenu i v Božích očích. Zároveň nás vyzývá, abychom se nespokojili jen s tím, ale sami napřeli síly a šli ještě dál. Nejen, že Bůh s námi sdílí naši lidskou pomíjivost, ale nabízí nám, abychom měli podíl na jeho božské věčnosti.

Amen.