J 12,20–24

Písně: 33, 404, 443, 322, 572, 165, 136, 118, 510
Introit: Iz 66,10.12–13
Čtení: 1Pt 1,13–21
Text: J 12,20–24
Do Jeruzaléma přicházeli na svátky lidé ze všech stran. Není nic divného, že jsou mezi nimi i řečtí poutníci, proselyté, kteří se ve víře v Hospodina připojili k Božímu lidu. Ale co je překvapující, že tito lidé chtějí vidět Ježíše. Mohli ho jistě vidět jako všichni ostatní, ale jim jde zřejmě o to, aby s ním mohli vstoupit do osobního kontaktu. A proto prosí Filipa – snad jeho řecké jméno u nich budilo důvěru – aby jim toto setkání zprostředkoval.

Filip si zřejmě neuvědomoval, o jak velikou věc tu jde, když se o Ježíše zajímají Řekové. S jejich pomocí by se přece mohl otevřít Ježíšovu působení svět řecké kultury a evangelium o Božím království by dostalo zelenou i za hranicemi Palestiny. Jde teď o jedinečnou příležitost, kterou je třeba využít. Proto se ještě o tom radí s Ondřejem a pak to oznámí Ježíši.

„Ježíš jim odpověděl: Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.“ Když oba učedníci slyšeli o slávě, zněla jim v uších prosba řeckých poutníků; Filipovi to lahodilo, že v úctě k jeho Mistru jej tito lidé oslovili snad až servilně „Pane“. Ale Ježíš pokračuje a oni slyší, že k té slávě se jde jinak, než si představovali. Ježíš mluví neo úspěchu, ale o smrti.

K svému oslavení musí jít cestou kříže. Aby jim to vysvětlil, vypráví jim o zrnu, které musí také odumřít samo sobě v zemi, ztratit svou podobu, aby vyklíčilo a přineslo užitek. Tím užitkem jsme my, když se po dvou tisících letech stále shromažďujeme jako jeho církev, která jej vyznává a oslavuje jako svého jediného Pána. Z jeho vykupitelské smrti, kterou nám připomíná chléb a víno jeho stolu, vyrůstá náš život víry. „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li, vydá mnohý užitek.“ Každá Večeře Páně, kterou nám podává, je potvrzením, že nezůstal sám: má nás kolem sebe, ubohé, dnešní dobou poznamenané a pošpiněné, a přece na něho očekávající. Na kříži z lásky k nám sestoupil až na dno vší lidské ztracenosti – proto vyznáváme ono „sestoupil do pekel“, aby i z té největší hlubiny lidského hříchu a beznaděje byla otevřena cesta do nebe. On sám řekl – a je to jen o pár veršů dál – „Až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě.“ (J 12,32) Zrno, jenž zemřelo, nezůstane samo, ale vydá mnohý užitek. A to se stalo: jsme jeho, protože i nás si přitáhl mocí své smrti i svého vzkříšení. Přitáhl nás do své blízkosti, abychom nežili prázdný život. „Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou.“ (1.Pt 1,18)

Má nás teď kolem sebe, malomyslné, vystrašené a smutné, aby nám dával svou radost a svůj pokoj. Vždyť v něm, který své církvi dává stále Ducha Utěšitele, se naplnil Boží slib: „Jako když někoho utěšuje matka, tak já vás budu těšit.“ (Iz. 66,13)

Amen.