L 13,1–9

Písně: 51, 495, 158, 171, 446
Introit: Ez 18,30–32
Čtení 1K 10,1–12
Text: L 13,1–9
Když ti lidé Ježíše informují o tom, co potkalo Galilejce, kteří šli do chrámu a byli povražděni, chtějí nepochybně slyšet jeho stanovisko k této hrůzné události. Měl ji na svědomí Pilát, římský prokurátor, který – a tak to čteme v našem textu – „smísil jejich krev s krví jejich obětí“; chystali se obětovat Bohu a přitom zahynuli. Odsoudí Ježíš tento teroristický útok a prohlásí Piláta za zločince a Galilejce, své rodáky, za národní mučedníky? Nic takového však z úst Ježíšových nezaznělo a on neodsuzuje toho, kdo to má na svědomí a nevyjadřuje lítost nad těmi, jež to postihlo.

Možná, že to mnohé překvapilo, ale jistě čekali aspoň Ježíšovu zásadní odpověď na otázku, která každého z nás napadne: jak takovou hrůzu Bůh vůbec může dopustit? Tenkrát Pilát v Jeruzalémě, dnes anonymní zločinci ve Španělsku, kteří zabijí jen tak na stovky lidí – proč to Bůh dovolí? Člověk touží po odpovědi na toto proč, po nějakém vysvětlení, bez něhož je všechno úplně nesmyslné a absurdní. Celá biblická kniha Jobova ukazuje, jak lidé pro svůj vlastní klid utrpení dávají do souvislosti s vinou; přátelé těžce zkoušeného Joba chtějí přesvědčit, že netrpí pro nic, ale zaslouženě. Když se něco vysvětlí, ztrácí to svou hrůzu. Zřejmě i lidé kolem Ježíše se pokusili tuto událost v sobě zpracovat tak, že ti Galilejci se nějak těžce provinili proti Bohu a zasloužili si trest. To je logické vysvětlení a dá se s tím žít.

Ježíš právě tady toto lidské, příliš lidské vysvětlení nepřijímá. „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám.“ A teď bychom čekali, že přijde vysvětlení Božího Syna, který jediný může odpovědět na naše PROČ? správně. Ti ubožáci nebyli horší než ostatní – říká Pán. Ale nic víc, co by odhalilo roušku tajemného Božího dopuštění. Nemluví o tom, po čem člověk touží jako po skutečném vysvětlení svého bolestivého tázání. On mluví naopak o tom, co člověk nechce – totiž o pokání, o obrácení k Bohu. „Nebudete-li pokání činit, všichni podobně zahynete.“

Ježíš nevysvětluje to, s čím si nevěděli rady tenkrát a s čím si nevíme rady ani my dnes. Tenkrát to bylo jen osmnáct lidí, na něž se zřítila věž, dnes jsou to tisíce, ba miliony, kteří hynou lidským násilím či přírodními katastrofami. Už to ani nestačíme všechno vnímat; jen víme, že ti lidé nejsou horší než ostatní. Žádné vysvětlení nemáme a Ježíš ho nedává. To nás čeká na věčnosti – poslední smysl všeho je nám dosud skryt. Nyní poznáváme jen v hádance, jen částečně, jak říká apoštol (1 K 13,12), jednou poznáme všechno v úplnosti, tak dokonale, jako Bůh zná nás.

Ale i to, co vysvětlit nemůžeme a nedokážeme, nás má vést k pokání. To je správný výsledek všech zlých zpráv a událostí; nikoliv abychom Boha, jemuž nerozumíme, odmítli, ale více se k němu přimkli. Pokání znamená celoživotní pokorné směřování k Pánu Bohu: z naší pýchy, že jsme lepší, z našeho sobectví, že máme na něco právo, z naší nevěry, nesmířlivosti a lhostejnosti. Všechna bolest, utrpení o němž slyšíme ze všech stran, je nevysvětlitelné, ale může být srozumitelným voláním k našemu pokání, protože jinak všichni na sebe přivoláváme Boží soudy. Proti i k nám zní Boží hlas z proroctví Ezechiele: „Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli a obnovte své srdce i svého ducha.“ (Ez 18,31)

Když apoštol Pavel vypráví o Izraelcích, kteří nečinili pokání, naopak Pána Boha pokoušeli a zahynuli, dodává: „To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám…“ (1 K 12) Pán Bůh dává své výstrahy, upozornění a varování: jsou to události z dějin Božího lidu i události, které vidíme v televizi. Všechno je burcování, abychom vzali vážně Ježíšovo slovo: „Nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“

V pokání si člověk uvědomuje, že je jako ten neúrodný fík, o němž Pán Ježíš mluví ve svém podobenství. Přiznává Bohu, že má právo jej vytnout. Ale ten zbytečný strom má někoho, kdo má pro něj naději, kdo se za něj bere: „Pane, ponech ho ještě tento rok.“ Ten, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých, Ježíš Kristus, nás stále vede k pokání, ale stále se za nás přimlouvá.

Amen.