J 12,20–26

Písně: 167, 373, 255, 553, 425
Introit: 1 Pt 4,12–13
Čtení: Iz 54,1–10
Text: J 12,20–26
Je těsně před velikonočními svátky a do chrámu v Jeruzalémě přicházejí zástupy lidí. Na tom není nic zvláštního. Tak tomu bylo každý rok. Ale Jan jako jediný z evangelistů zmiňuje, že „někteří z poutníků, kteří přišli o svátcích se klanět Bohu, byli Řekové.“ Neměli židovský původ, ale uvěřili v Hospodina a stali se tak zvanými „proselyty“, kteří se účastnili bohoslužby v chrámovém nádvoří. A tito lidé, když už přišli do Jeruzaléma, touží se setkat s Ježíšem. Jaký mají k němu respekt ukazuje už to, že Filipovi, Ježíšovu učedníku, říkají „Pane!“ To je dost nezvyklé; s jakou úctou budou poslouchat asi jeho Mistra! Netouží poznávat jeruzalémské pamětihodnosti, ale právě Ježíše: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše!“

Filip zřejmě pochopil, že jde o mimořádnou událost. Tito lidé mohou pomoci k tomu, aby se evangelium dostalo daleko za hranice židovství, aby se Ježíš stal obecně známým ve světě, který mluvil řecky. Však Filip byl rodem z Betsaidy, kde byl všude patrný vliv helénizmu. Také měl řecké jméno. Proto asi řečtí poutníci se na něj obrátili se svou prosbou. A on věděl, co to znamená: Teď je chvíle, kdy Ježíš může oslovit mnohem víc lidí, než zde, kde stejně jej nemají rádi a mnohokrát mu to dali najevo. Proto jde Filip za Ondřejem, aby pak společně svému Pánu mohli sdělit tu radostnou novinu. Je o tebe, Pane, zájem; Řekové po tobě touží, svět se ti otevírá, po všem nepochopení v Izraeli získáš oddané a porozumivé stoupence mezi vzdělanými lidmi řecké kultury! Teď udeřila tvoje hodina, raduj se!

A Ježíš skutečně jako s tím souhlasil. „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.“ Ale ta rozhodující chvíle nemá souvislost s lidským zájmem a popularitou, která se teď sama nabízí. On si slávu sám získávat nebude, protože bude oslaven Otcem. Ale jen tak, že půjde cestou utrpení a zemře na kříži, aby jeho smrt přinesla užitek všem, Židům i Řekům, celému světu. A aby to bylo opravdu srozumitelné, slyší učedníci jeho slovo: „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“

Tak připravuje Pán ježíš učedníky na to, co jej čeká a k čemu v poslušnosti Božího Syna přitaká. Ale právě v této souvislosti řekne větu, která se náhle týká nás všech, a je to rána mezi oči: „Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.“ Nenávisti na světě je víc než dost a stále jí přibývá – máme ještě jako Ježíšovi učedníci přidat svou trošku a nenávidět sebe? Či je tak špatné vážit si života, který jsme dostali od svého Stvořitele?

Pán Ježíš nikdy nevybízel k nenávisti, ale k smíření a odpuštění, ano k milování našich nepřátel. Pro nenávist není u něj místa, jen pro lásku, která má svůj vzor v lásce Boží k nám. Toto je jediná povolená nenávist: vůči svému zlému, sobeckému a pyšnému já, které má hodně a chce stále víc, které myslí jen na sebe a jde za svým i přes mrtvoly. Však v původním textu je uvedena duše jako předmět této „správné nenávisti:“ však naše duše určuje celý náš život. A Ježíš nás nevede k tomu, abychom se zničili, ale abychom se nebrali ve své důležitosti tak přespříliš vážně, abychom měli k sobě odstup, nehýčkali svou ješitnost a nepěstovali tolik svou sebelásku. Kdo je na sebe příliš upnut a točí se jen kolem sebe, vede život, který jedou ztratí. Kdo naopak v tomto světě, který nás stále vybízí – urvi co můžeš, který nás ujišťuje v reklamách – když musíš, tak musíš, má k takovému smýšlení o sobě, v duši, v životě odpor, odpor proti všemu, co vede od Boží pravdy, ten si život uchrání pro život věčný.

Pán Ježíš nikoho z nás k ničemu nenutí. Ale každému z nás dává možnost, abychom nesloužili svému pyšnému já, ale jemu. „Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje.“ Následovat znamená jít v jeho směru, za ním. Jestliže on šel cestou, která nebyla lehká, žádný jeho následovník nemůže čekat, že půjde životem bez těžkostí a bez zkoušek. Může přijít doba, že budeme mít „podíl na Kristově utrpení“, jak o tom píše Petr. A pak bychom měli – a to patří asi i k té správné nenávisti vůči svému unaříkanému a ufňukanému „JÁ“ – se z toho naopak radovat. Jestli nám něco nejde, pak je to právě toto. Chtěli bychom Pánu Ježíši soužit, ale moc málo ho dovedeme následovat v jeho způsobu myšlení; v tom se podobáme všem jeho učedníkům. Když k nám mluví, poznáváme svou povrchnost v pohledu na život, svou touhu se uchovat, nikoliv obětovat. A přece On nás stále zve do své služby. Nemůžeme mu sloužit jinak, než že sloužíme lidem, kteří jsou naši bližní a v nichž se stále setkáváme s ním. „Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“ Pán Bůh nezapomene na ty, kteří všelijak nedokonale se snaží sloužit jeho Synu. Ale to není až „jednou“, to je už teď, protože můžeš se spolehnout na jeho slovo. „I kdyby ustoupily hory a zakolísaly pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje kolísat nebude, praví Hospodin, tvůj slitovník.“ (Iz. 64,10)

Amen.