J 1,35–42

Písně: 84, 166, 409, 553, 452
Introit: Ž 73,21–36
Čtení: 1K 1,18–31
Text: J 1,35–42
Když psal Jan své evangelium, byl už hodně starý; někteří vykladači se domnívají, že je tvořil v posledních letech svého dlouhého, téměř stoletého života. Ale ani tato dlouhá doba mu nesetřela význam té chvíle, kdy se poprvé setkal se svým Pánem. Toto setkání, které znamenalo pro něj všechno, mu zůstalo v paměti i s přesným časovým údajem – a ten jsme právě teď slyšeli z přečteného úryvku evangelia: „Bylo kolem čtyř hodin odpoledne.“

V evangeliu, jež píše Jan i pro nás, nikdy nezmiňuje své jméno; je jedním z těch dvou, o nichž tu čteme. Neroste léty do stařecké ješitnosti, naopak skromně ustupuje do stínu. Ale ani vysoký věk mu nedovolí zapomenout na rozhodující obrat v jeho životě. Tu chvíli si i po těch dlouhých letech pamatuje naprosto přesně a i když se bude jeho čtenářům zdát, že jsou přece důležitější věci, uvede, že to bylo odpoledne ve čtyři hodiny. Tehdy se totiž radikálně změnil jeho život a on, který byl původně učedníkem Jana Křtitele, se stal učedníkem Ježíšovým.

Začalo to všechno prostě: spolu s Ondřejem slyšel hlas svého učitele, který říká: „Hle, beránek Boží.“ Tak veliké označení, jemuž sotva někdo mohl rozumět, dává Jan Křtitel Ježíši, který jde kolem. Mohl mlčet, mohl si to jen myslet a Ježíš by přešel a všechno by bylo jako dřív. Ale teď to tak není, protože tím hlasitým vyznáním Ježíše jako beránka Božího, vzbudí zájem těch dvou. A oni jej opustí a jdou za Ježíšem. Byla to jen zvědavost, nebo spolehnutí se na slovo Křtitelovo, jež mělo u nich jistě velikou váhu? A jak to asi prožíval Jan Křtitel, když ztrácí tak rychle své stoupence? Nelitoval aspoň v skrytu duše, že si to nenechal pro sebe? To nevíme, ale evangelista uvádí: „Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem.“

A právě teď zni k nim Ježíšův hlas. Je to prostá otázka: „Co chcete?“ Jsou to vůbec první Ježíšova slova v evangeliu. V původním textu čteme: Co hledáte? Oč vám jde? Teď mají možnost, aby mu řekli své největší přání. Mohou říci: jde nám o pravdu, o svobodu, ano, jde nám o smysl života, toužíme po naději, po radosti, chceme vědět, proč se – tak zní titul známé knihy – stávají zlé věci dobrým lidem; chceme vědět, kdy přijde soud, o němž tolik mluvil náš učitel Jan? Ale nic tak velkého je nenapadne a zní to skoro jako dotěrnost, když se ptají: Mistře, kde bydlíš? Kdyby hned na začátku konverzace se nás neznámý člověk takto zeptal, měli bychom nejspíš chuť odpovědět: co je ti do toho? A byli bychom ve střehu, protože taková zvědavost může být podezřelá. Ale Ježíš se na ně neutrhne, ale pozve je k sobě: „Pojďte a uvidíte.“ A tímto pozváním začíná nový čas v Janově životě, jehož začátek si tak dobře pamatuje: stal se učedníkem Ježíšovým. K tomu nestačí jen vlastní rozhodnutí, ale Ježíšovo pozvání. „Šli tedy, viděli, kde bydlí a zůstali ten den u něho.“

Když jsme uvěřili a tak se stali Ježíšovými učedníky, nemusíme vědět jako Jan hodinu té velké události, ba ani den či rok, kdy se to stalo. Podstatné je, že mu smíme věřit, i když sami víme, jak je naše víra vratká a nespolehlivá. Písmo svaté nás vede k tomu, abychom se tím stále netrápili a na druhé straně zase své víře nepřikládali poslední důležitost. Naše spása má totiž mnohem hlubší základ – a tím je Boží rozhodnutí pro nás. O tom zpívá i žalmista: jsem před tebou jako dobytče, ale ty jsi mě ujal za ruku. Jako bychom měli slyšet, že na tomto úradku Boží lásky všechno záleží, ne na tom, co vírou dovedeme přijmout. Však ani ti učedníci, jež Ježíš teď získává, nejsou hodnoceni podle své víry. Ondřej má víru velikou: najde svého bratra Šimona a přivede jej k Ježíši. Vždyť s Janem nalezli Mesiáše, naplnění celých dějin spásy – tak mu to říká ve svém vyznání. Ale není za to nijak pochválen a oceněn. Zato Šimon, který neřekne nic, čím by prokázal svou víru v Ježíše, ten slyší Ježíšova slova: „Ty jsi Šimon syn Janův, budeš se nazývat Kéfas, což se překládá Petr.“ V Matoušově podání je to právě v souvislosti s jeho vyznáním, v Janově evangeliu je Kéfasem, tedy „skalou“ bez jakýchkoliv předpokladů, jen z pouhé milosti svého Pána.

A tady je skryt opět ten základ, o němž mluví apoštol Pavel, na němž stojíme i ve své ubohé víře: ještě dřív než my jsme uvěřili, Bůh se rozhodl pro nás, tak jako Boží Syn se rozhodl pro nespolehlivého Šimona, aby byl Kéfasem, Petrem, Skalou. On nás nevidí jen v naší realitě, tak jak vypadáme, ale vidí nás pohledem lásky jako své vyvolené.

Amen.